Jan Křížek zastíněný Picassem a Bretonem vychází na světlo

Zajímáte se o umění a rádi se vydáte i za hranici notoricky známých autorů? V tom případě by výstava ve Valdštejnské jízdárně mohla být právě pro Vás. Národní galerie zde do 29. září představuje Jana Křížka, francouzského sochaře a výtvarníka s rodištěm v Čechách. 

„Dívejme se na obraz a nechme ho na sebe působit tak jako vzduch, slunce, vůně. Snažme se odloučit sebe, jako jeden z prvků utvářejících obraz, od všeho toho, s čím jsme byli spojeni až do okamžiku, než jsme vstoupili do obrazárny.“

Nejen těmito Křížkovými slovy celá výstava začíná. Přestože aktuální vedra nepropůjčují vzduchu a slunci zrovna pozitivní ladění, od jejich reálného působení se odloučíme rádi. Můžeme se tak v klidu a chládku přenést do Paříže 50. let a nechat ožít atmosféru uměleckých galerií i společnosti s nimi spjaté. 

Právě v Paříži neprávem opomíjený umělec žil od roku 1947 až po většinu svého života. Brzy na sebe upozornil pěti sochami na výstavě Foyer de l’art brut, která prezentovala tehdy teprve dva roky pojmenovaný směr „art brut“, neboli syrové umění: umění mimo zavedený kánon     a vzdělání v oboru, charakteristické svou nespoutanou imaginací a autory z okraje společnosti. 

Art brut se stal jedním z příznačných stylů Křížkovy tvorby a aktuální výstava to příznačně dokládá: reflektuje 20 let jeho uměleckého působení a zasazuje jej jak do kontextu autorova života, tak tehdejší doby. Křížek se jednak často nacházel ve finanční tísni až na hranici bídy a jednak se celým jeho dílem – v (nejen) důsledku války – táhne téma člověka, otázka po jeho smyslu a vztahu k umění. 

Přes poměrně rozličné peripetie, kterými si za svého života prošel, si výstava zachovává přehlednost, střízlivost a věcnost. Rozdělena je do 14 kapitol, které zahrnují vždy důležitou etapu podstatnou pro jeho celkový vývoj.

Tedy, ačkoliv je Křížek brán jako autor exilový, bez povšimnutí nezůstává ani jeho počáteční působení v Čechách. Krátce se dovídáme o jeho studiu na ČVUT, nemožnosti za protektorátu studovat sochařství na Akademii múzických umění i o navázání celoživotního přátelství s malířem Vladimírem Boštíkem. Naznačeny jsou také první kroky Křížkova hledání uměleckého výrazu: důraz na samotný akt tvorby.

Dále už je expozice věnována působením ve Francii. Po svém úspěšném začátku na již zmiňované Foyer de l’art brut má Křížek brzy svou vlastní výstavu a prohlubuje tak svůj vztah s předními umělci té doby – Pablem Picassem, André Bretonem a Charlesem Estiennem.

Jako však rychle přišel úspěch, přišly stejně rychle i problémy – spolu s manželkou mu začínají docházet peníze. Přestěhují se tak na dobu na jih Francie do Vallauris a zkoušejí si přivydělat tvorbou keramiky, která zde měla svou dlouho tradici. Křížek se i zde drží svého obvyklého motivu lidské figury.

Po návratu do Paříže však finanční problémy trvají. Žijí v pokoji pro služky a manželka tvrdě pracuje, aby Křížek mohl tvořit – tentokrát malé sošky ze dřeva a hlíny. Nemohl si dovolit kupovat stále nový materiál, tak své práce vždy recykloval a mnoho se jich proto nedochovalo.

Brzy však vyhledává Charlese Estienna, aby s ním prodiskutoval svou tvorbu. Co se týče výtvarné scény po válce, v popředí stály dva proudy: abstrakce a primitivistické tendence. Právě Estienn zavedl k abstrakci novou, „polidšťující“ odnož, tzv. „tašismus“, kde je skvrna považována za bod zrodu uměleckého díla.

Tímto směrem se Křížek v následujících letech ubírá, ovšem neopouští svůj motiv figury        a stále tak zůstává na pomezí více stylů: art brut, surrealismus – se svým ztotožněním             s automatickou, intelektem neřízenou tvorbou – a primitivismus, tedy „styl“ umění přírodních národů.

Následuje sochařská tvorba, které se věnoval mimo Paříž a je považována za vrchol je tvorby. Nejdříve tvořil menší sošky ve střední Francii a poté v Bretani zhruba 16 větších. Později, již zpátky v Paříži, se věnuje kolážím, které se vymykají jeho dosavadní tvorbě ve stylu art brut. Téma člověka a motiv lidské figury zůstává.

Posledním tvůrčím vzmachem se stává malba obrazů, která mě osobně zaujala nejvíce. Křížek se snaží zachytit pravdivý portrét člověka: ten je podle něj možný jedině postavením subjektu mimo čas a dějiny a rovněž bez zachycení individuálních charakteristik, což považuje dokonce za primitivní.  Nejdříve je prý nutné zachytit člověka jako takového a poté až člověka jako individuum.

Na počátku 60. let však Křížek věší umění na hřebík se slovy, že už má svůj problém vyřešen. Odstěhuje se na francouzský venkov a po zbytek života se věnuje včelaření. Tak náhlý obrat? Rozhodně k zamyšlení, když si uvědomíme, že právě styly, v kterých se pohyboval, považovaly umění především za způsob života, a také, že právě toto rozhodnutí mohlo zapříčinit, že mohl zůstat úplně zapomenut. 

Nejen proto bych výstavu Jana Křížka doporučila i těm, kteří za normálních okolností něco podobného nevyhledávají. Vedle doprovodného textu a vystavovaných děl má návštěvník možnost shlédnout i krátký dokumentární film; důmyslně umístěnými fotografiemi na zdech je navozen dojem Křížkova ateliéru či obydlí.

Se vším všudy jsou tak představeny zajímavá umělecká činnost i spletitý osud člověka, který se osobitým způsobem snažil dopárat odpovědí na otázky nejen po smyslu lidské existence.

_______________________________________________________________
Bottom line: Křížek přestal tvořit, protože si už vyřešil určitý problém. Jak vy vidíte tento postoj? Jaké dopady, pozitivní i negativní, může mít podle Vás umění brané převážně jako terapie?