Narodil se růst, radujme se

Podle údajů Českého statistického úřadu se Česko po šesti čtvrtletích setrvalého ekonomického poklesu vymanilo z recese a dosáhlo ekonomického růstu 0,7 procenta za druhé čtvrtletí. Bylo načase. Šest poklesů v řadě (navíc v prvním čtvrtletí tohoto roku korunovaných poklesem o 1,3 procenta, více než dvojnásobným oproti krizí zmítané Itálii) dosáhlo jen málo zemí Evropské unie, a to všechny z krizového jižního jádra eurozóny.

Sdílím názor mnoha ekonomů, že se u nás krize zabydlela neobvykle dlouho zejména z toho důvodu, že občané krotili svou spotřebu, neboť se obávali krize, která sama sebe obnovovala v bludném kruhu. Z krize nás také nevytrhla ani domácí soukromá či vládní spotřeba, ani investice, ale export. Pozitivní zpráva, doufejme, přispěje k obnovení důvěry spotřebitelů a následně i k nastartování růstu. Vláda tentokrát růst - když nic jiného, tak kvůli blízkým volbám - nezabrzdí, obávat se spíše můžeme růstu deficitu.

Přes krátkodobou úlevu však mnoho důvodů k oslavám nemáme. Podíváme-li se na střednědobou perspektivu, nevypadá naše bilance nijak skvěle. Ze všech nových členských zemí jsme na úplném chvostu, pokud jde o konvergenci s průměrem EU. V roce 2004, když jsme do unie přistoupili, jsme vykazovali úroveň HDP na hlavu ve výši 78 procent - a do konce roku 2012 jsme zaznamenali nárůst o jediný procentní bod. S námi nejvíce srovnatelné země visegrádské čtyřky dosáhly výsledků nesrovnatelně lepších: Polsko poskočilo z 51 na 66 procent, Slovensko z 57 na 75 procent - tedy nám prakticky naroveň, a dokonce i dluhy (po socialistické vládě) a izolacionistickou politikou (současné vlády) stíhané Maďarsko získalo alespoň procentní body tři. Pro pořádek ve srovnání podotýkám, že méně rozvinuté země bývalého východního bloku, které s námi a po nás vstoupily do EU, udělaly skoky o deset procentních bodů a více. Společnost nám tak jako kolega propadlík dělá jenom další bývalý premiant, Slovinsko, které se o pět bodů propadlo.

Pravda je, že bezprostředně po vstupu do unie jsme si vedli lépe: naše zlepšení o šest procentních bodů do roku 2007, kdy jsme dosáhli svého dosavadního vrcholu ve výši 83 procent, převyšovalo z visegrádské čtyřky pouze Slovensko, zatímco takové Maďarsko ztrácelo bod. Paradoxně tehdejší úspěch Česka a Slovenska probíhal v opačné politické režii: Zatímco u nás prováděla ČSSD politiku fiskální expanze, na Slovensku prováděla Dzurindova koaliční vláda pravicové reformy. Pro srovnání, tehdejší polská stagnace probíhala v podmínkách předávání moci od rozkládající se levice pravicové, ale ekonomiku ignorující straně Právo a spravedlnost v koalici s populistickou Lepperovou Sebeobranou.

Jsem přesvědčen, že jedním z nejvýznamnějších faktorů způsobujících naše zaostávání není převážně to, jak je české ekonomické prostředí nastaveno (s výjimkou administrativní zátěže, tu lze vinit celkem bezpečně), ale to, jak často a jak málo předvídatelně se mění. Kapitál je v současné době mimořádně mobilní a mimořádně vybíravý. Abychom přitáhli kapitál do naší země, a nehovořím jen o kapitálu zahraničním, i ten český je dnes stále častěji vyvážen do zahraničí, nemusíme mít nejnižší daně na světě.

Nemusíme mít nulovou daň z dividend - ostatně smlouvy o dvojím zdanění s mnoha zeměmi tuto daň pro jejich investory beztak eliminují. Naproti tomu nemůžeme experimentovat s dalším zvyšováním zdanění práce, například faktickým zrušením stropů pro platbu sociálního pojištění zaměstnavatelem. Ale zejména musíme dávat rozumnou záruku, že změny budou v mezích rozumu a nebudou, tak jak to máme nejvíce rádi, ode zdi ke zdi. Příkladem nám zde může být zejména Slovensko, které přes ještě výraznější kontrasty ve volební rétorice praktikuje spíše politiku měkkého přistání.