Blízký východ a sever Afriky (včetně Egypta) jsou v podstatě obrácenou verzí Evropy

Přestože ropná impéria mohutně rostou, region MENA postupně přichází o své momentum. V současnosti bychom jej mohli rozdělit do dvou oblastí: sever versus jih. Něco jako v Evropě, ovšem v opačném pořadí. V Evropě je totiž sever tou zdravější částí a neustále přemýšlí, jak vyřešit ekonomické problémy jihu. Naopak v regionu MENA se právě jih snaží uchránit sever od politických problémů. Bojí se rostoucí touhy po demokracii a politické odpovědnosti za skomírající ekonomiku i společnost. Diplomaté by asi tvrdili něco jiného, ovšem realita je daná jasně.

V době politické stability se regionu dařilo dobře. Až donedávna dokonce několik zemí oblasti MENA fungovalo s tří- až pětiletými rozpočty. Růst byl však tehdy řízen hlavně cenami ropy, potřebou rychle vytvářet pracovní místa a uspokojit základní materiální potřeby obyvatel. Nyní však přišla politická volatilita a tamní vlády na možné důsledky nebyly připravené. Předtím, než jejich ekonomiky v roce 2007 dosáhly svého vrcholu, nedokázaly provést zásadní ekonomické ani politické reformy. Ekonomický i politický systém tak zůstal v područí přerozdělování příjmů. Zde opět vidíme podobnost s Evropou.

Egypt nejspíše brzy přijde o finanční i vojenskou pomoc od Spojených států, a to kvůli podmínkám mírových smluv z Camp Davidu, které v roce 1978 uzavřely oba státy spolu s Izraelem. Stabilní dohoda je přitom také zájmem sousedních zemí. Ty Egyptu narychlo přispěchaly s pomocí ve výši 12 miliard dolarů, aby si tak zajistily dodávky pšenice. Egypt totiž zůstává jedním z největších importérů této zemědělské komodity na světě (hlavně ze Spojených států).

Egypt je pro nezávislého pozorovatele paradoxem

Pro pozorovatele, který se nenechá ovládat emocemi, je Egypt vlastně paradoxem. Demokraticky zvolený prezident se svou vládou byl svržen stejnou armádou jako předtím diktátor Husní Mubarak. V pouhém jednom roce se demokratická volba někam vytratila. Přední politická uskupení neví, kam dál. Navíc kompromis je v nedohlednu, protože návrat demokraticky zvoleného Muhammada Mursího není zrovna na pořadu dne.

Když se na vše podíváme z perspektivy dějin, není žádným překvapením, že se mladé země nedokáží vyrovnat s novými modely vládnutí. Historicky vzato se nově vytvořené země houpají jako kyvadlo od jednoho extrému k druhému a zoufale se snaží najít svou vlastní rovnováhu. Zato staré demokratické systémy v Evropě mají za sebou několik století vývoje, během kterých se měnily nejrůznější politické režimy. I když toto všechno víme, stále trváme na tom, že by si nové demokracie měly na nové standardy zvyknout téměř přes noc. Opačný extrém pak najdeme v Iráku a Afghánistánu. Jejich ekonomiky totiž selhaly, přestože země měly dostatečný čas na to, aby rostly, učily se a přijaly obtížný úkol – vytvořit hladce fungující politickou ekonomiku.

Co se týče dopadu situace kolem Egypta na trh, pochybuji, že se ceny ropy kvůli geopolitickému napětí zvednou o více než dva dolary za dolar. Skutečné riziko představuje jen uzavření Suezského průplavu. Jeho provoz však chtějí všechny zúčastněné strany zajistit stůj co stůj, a to včetně Spojených států. V případě, že by se jim to nepovedlo, znamenalo by to zdražení ropy o dalších 20 až 25 dolarů. A k tomu by pak ještě bylo třeba připočítat rizikovou prémii za současné geopolitické napětí. Akciové trhy v regionu pak nabízí námět na další článek. Egyptská burza ještě stále obchoduje, i když je až o 60 procent níže oproti maximům z roku 2007. I tak je ale kapitalizace těchto trhů mnohem menší než u většiny společností z indexu S&P 500.

Severní část regionu MENA je v hluboké krizi

Po bližším pohledu na mapu mě znepokojuje spíše to, že severní část regionu MENA je nyní v hluboké krizi. Ekonomiky Sýrie, Jordánska, Egypta a Palestiny jdou od desíti k pěti. Když k tomu připočteme zprávy o nedostatku hotovosti v Íránu, vyjde nám z toho vysoce hořlavý region – ať už ekonomicky nebo politicky. I přes nutnost zajištění toku ropného bohatství je jen málo firem, které vystavují své zaměstnance pobytu v těchto zemích. Z regionu utíkají nejen turisté, ale také kapitál. Ten si už dávno našel cestu do Spojených arabských emirátů a jejich obchodního centra, Dubaje. Tamní ekonomiky, které jsou už tak náchylné na vytváření bublin, by se mohly stát ještě větším centrem spekulací.

Přestože neřízená střela v podobě situace v Egyptě zůstává tématem číslo jedna, agentura Bloomberg si u úterý vybrala jinou hlavní zprávu z regionu MENA. Konkrétně to, že Dubaj má ve své nejvyšší kancelářské budově problém zaplnit 45 procent ploch. Zdá se tak, že se nepříznivý vývoj na rozvíjejících se trzích dotýká také trhu realitního. Například v Abú Dhabí dosahují volné plochy v centrální obchodní čtvrti až 38 procent, kdežto v Bombaji je to 25 procent. Přitom v centrální obchodní části Moskvy je neobsazených jen 15 procent kanceláří. O byznys v Moskvě tak má zájem mnohem více lidí než v regionu MENA, kterému teď hrozí ztráta konkurenční výhody – region totiž bude díky ropě kvést jen do té doby, než dojde k přelévání moci ze státem vlastněných firem na soukromý sektor.

Pro záchranu regionu MENA bude potřeba, aby jih (v Evropě by to potom byl sever) pumpoval na sever více peněz, rad, ale i vyjednávacích strategií. Historie nám zároveň ukázala, že v dlouhodobém horizontu se vše řeší s respektem, pochopením a ekonomickými stimuly, které však mají pocházet přímo z regionu, a ne z Evropy nebo Spojených států.

Stále věřím tomu, že si Egypt i zbytek regionu nějak poradí. Předtím ale musí najít společnou řeč a vyřešit své problémy nejen v Egyptě, ale i Sýrii, Jordánsku, Palestině, Iráku, Íránu a mezi všemi těmito státy navzájem.

V krátkodobém a střednědobém horizontu se poraženými stanou hlavně obyvatelé a celý demokratický proces, který započal v loňském roce. V dlouhodobém horizontu pro region MENA ale zůstávám optimistou, protože pevně věřím v sílu mikroekonomiky. Jednotlivci a malé společnosti, které se neustále chtějí zlepšovat, zrychlovat a být více transparentní, i navzdory protivětru ze strany úřadů nakonec zvítězí.