REPORTÁŽ: Výstava „Postiženi normalitou“ bez sentimentality mačká spoušť myšlenkám

Velký prostor, bílé zdi, na kterých visí televizní obrazovky, plátna, fotografie. Návštěvníci pohybující se na invalidních vozících, ovšem sami bez postižení. Pouze využili možnosti nabízené výstavou „Postiženi normalitou“ v pražském DOXu – zkusit si, jaké to je „být na vozíku“. Popřemýšlet nad významy slov normalita a postižení při pohledu na díla umělců z celého světa.

Výstava vznikla ve spolupráci s Jedličkovým ústavem při 100. výročí jeho založení. Část expozice mapuje dobu od založení ústavu až po současnost. Výpovědi jeho obyvatelů představují instituci v zajímavém světle. Návštěvník se dozví, že Jedličkův ústav byl ve své době jediným oficiálním útočištěm pro osoby s postižením. Časem vyvstala otázka týkající se svobody postižených – jak moc mohou být samostatní?

Člověka to nutí se zamyslet - ohledně jako celá výstava. Nepřehlcuje návštěvníka fakty, ale nutí jej dumat nad výtvory jiných lidí, kteří téma normality a postižení vidí určitým způsobem. Některé exponáty mohou do jisté míry působit až nepříjemně a depresivně, proto je nutné za nimi odhalovat jejich smysl. Pokud návštěvník takto neuvažuje, nemůže spatřit výstavu tak, jak má být spatřena.

Probouzí v člověku kritické myšlení, které rozvíjí úvahu „co je normální a co ne“. Dle mého názoru toto myšlení sahá za hranice témata fyzického postižení, jímž se výstava primárně zabývá. Dá se aplikovat na otázku postavení homosexuálů ve společnosti, sociální nerovnosti vyplývající z etnického původu... Není snad důležité hloubat nad těmito slabinami lidské společnosti?

Nevidí, co umím...

„Oni vidí, co nemůžu. Nevidí, co umím. Je nenapadá, že jsou horší. Mě to napadalo denně,“ prohlašuje absolventka práv trpící postižením. Zcela nesentimentálně dává podnět k přehodnocení přirozené reakce při spatření postiženého člověka – lítosti či soucitu. Ne že by tyto emoce nebyly správné, ale otázkou je, zdali nás někdy napadne, že nějaký člověk na vozíčku vybočuje z obecné představy o handicapovaném člověku. Například studuje, vytrvale se snaží sehnat práci, zkouší se v rámci svých možností dostat co nejdále. Po takovém poznání snad teprve pocítíme obdiv k množství energie, již je potřeba k překonávání zdánlivě triviálních úkonů.

Jedním z nejpozoruhodnějších exponátů výstavy byl pro mě film zachycující šest slepců, kteří mají možnost setkat se s živým slonem – osahat si jej. Slepci jeden po druhém přicházejí ke zvířeti se smíšenými pocity. Převládá nedůvěra k cizímu organismu, který na omak nepůsobí jako živý tvor – spíše jako závěs. Divák vidí, že před slepcem stojí opravdový slon, a pociťuje jakési zklamání nad nedůvěrou a  i odporem. Jednoho ze slepců je potěšující sledovat – vyjádří nad tvorem naprostý obdiv – mluví na něj, očichává ho a za setkání mu poděkuje.

Na konci každého „setkání se slonem“ účastník promlouvá k divákům o životě slepce. Jeden z nich například vyjádří názor, že on by už zrak zpět nechtěl. Vždyť by se musel učit žít v úplně novém světě. Myšlenka se opět vrátí k tématu normality. Je normalita to, co uznává všeobecně celá společnost, nebo realita, ve které žijeme, náš styl života, který nám připadá absolutně normální? Pojem normality se musí nutně vytrácet ve světě, kde část populace nectí práva žen, nechodí do školy, žije v pralese.

Expozice zabrousila i do oblasti pop kultury, přesněji do světa kinematografie. Zaměření mohlo působit mírně populisticky – koho neláká svět filmu, obzvláště když se jedná o legendy jako Forrest Gump či Přelet nad kukaččím hnízdem. Tato část výstavy prosazovala názor, že ve filmovém průmyslu se stává samo postižení postavou. Umělci k názoru došli prostřednictvím pozorování filmů, kde figuruje postižený člověk.

Podle umělců bývá zobrazení postižení ve filmu často spojováno s pocitem úspěchu. Idiot Forrest Gump byl naprosto úžasná osobnost. Rain Man velmi zbohatl, získal si přátelství svého bratra a spokojeně si žil hraním her a setrváváním ve stereotypech. Vraťme se ale zpět do reality – tolik šťastných náhod se v jednom životě nemůže sejít. Spíše naopak.

Být normální

Mám po shlédnutí výstavy „Postiženi normalitou“ jasno v tom, co znamená být normální? Ne. Ale rozhodně mě přinutila přemýšlet, což je mnohdy důležitější, než si o věci udělat neměnný názor, který dále nerozvíjíme.

Myslím, že tvůrcům výstavy bychom měli zatleskat za výběr místa (samozřejmě bezbariérového) a schopnost shromáždit mnoho děl zahraničních autorů, kteří mohou nabídnout osobitý pohled na věc utvořený rozdílným kulturním prostředím. Jiný pohled na věc je totiž vždy potřeba.

Pokusme se zvážit třeba citát Theodora Adorna: „Kdyby bylo možné něco takového jako psychoanalýza dnes typické kultury, pak by takové zkoumání nutně ukázalo, že právě normálnost je nemocí doby.“

__________________________________________________________________
Bottom line: Vnímat své okolí se zavřenýma očima... Snad bychom zjistili, kolik odlišných vjemů bychom získali.