Protestní strany: Proč Češi uvěří každému novému Babišovi

Současnou situaci charakterizuje obecná nespokojenost s politickým procesem, říká politolog Roman Chytilek. To nahrává malým a nově vznikajícím politickým subjektům, které ve volbách sbírají protestní hlasy.

"Problém nových stran je často v tom, že do nich vstupují lidé, kteří se nechtějí aktivně podílet na formulaci politiky, ale – jak bylo mnohokrát zdokumentováno – jsou řízeni, aby hlasovali pro určitý názor," míní politolog. Pokud nezakořeněná strana neuspěje ve volbách, obvykle rychle skončí a její místo brzy obsadí další podobný projekt.

"Evidentně je pořád dost voličů, kteří se k těmto stranám vracejí: v roce 1998 byli ochotni volit Unii svobody, v roce 2010 Věci veřejné, letos to bude ANO. Zůstává jen otázka, jaký bude příští marketingový projekt," popisuje Chytilek v rozhovoru pro IHNED.cz.

Co se dá vyčíst z mapy protestních hlasů?

Jak roste nespokojenost s politikou, zvyšuje se procento protestních hlasů. Ve výsledcích z let 1998 a 2006 jasný vzorec nenajdeme. První víceméně kopírují výsledky Unie svobody, druhé Strany zelených. V obou je úroveň protestních hlasů poměrně nízká.

Zajímavější je výsledek z roku 2002: z mapy jasně vystupují Sudety. Je ovšem otázka, jestli míru protestu interpretovat historickým kontextem, nebo spíš ekonomickou situací. Osobně si myslím, že výsledek v roce 2002 souvisí spíš s ekonomikou a s koncentrací sociálně vyloučených lokalit, protože v tomto roce se nijak neprosadily nové strany, které by například akcentovaly téma Benešových dekretů.

Mapa: Kde se nejlépe daří protestním stranám? Tažením za tlačítko v horní části vizualizace můžete přepínat mezi jednotlivými volbami. Barevná škála se rok od roku liší. Pro vyhledání konkrétní obce nebo části obce použijte políčko ve spodní části.

Za protestní strany považujeme subjekty, které v době hlasování neměly zastoupení v parlamentu. Například v roce 2010 sem proto spadají tak rozdílné formace, jako je TOP 09, VV a DSSS. Každá mapa tedy vypráví jiný příběh, společné mají jen to, že jde o hlasy proti zavedeným stranám.

A co protestní hlasy v roce 2010?

Ve volbách 2010 se do parlamentu dostaly dvě nové strany: TOP 09 a Věci veřejné. Vzhledem k tomu, že dosud v parlamentu nebyly, jde podle naší definice o protestní strany. Obě se před volbami řadily spíše na pravici. Tím lze vysvětlit, že převahu protestních hlasů v těchto volbách měly Čechy nad Moravou a města nad venkovem. Na levici se v těchto volbách žádná relevantní nová strana neobjevila – snad s výjimkou SPOZ, ta se ale hlásila k levému středu. Takže levicoví voliči neměli důvod přemýšlet nad tím, že by svou volbu změnili.

Je umístění na pravolevé škále pořád podstatné kritérium?

Určitě je zásadní. Ostatní politologové by mě zabili, kdybych řekl, že ne. Tohle kritérium není v žádném případě překonané, pořád je to hlavní konflikt ve většině zemí. V čem se každá země liší, je otázka, zda si pod sporem pravice s levicí představit spor o ekonomiku, nebo sociální hodnoty. Proto může být zavádějící srovnávat pravici a levici mezi zeměmi. Každopádně Česko a Slovensko jsou příklady států, kde ekonomika hraje ve sporu levice s pravicí hlavní roli. Polsko je na tom jinak.

Proč je u nás pořád klíčová ekonomika?

Může to být velký příběh, který stojí v základech našeho stranického systému. Podle Václava Klause je nejdřív ekonomika, až za ní následuje právo. Pokud ekonomika byla v zárodku stranického systému hodně zdůrazňována, muselo ho to poznamenat.

Blíží se výrazná krize

Zpět k protestním hlasům: co přesně protest znamená? Jaké má příčiny?

Asi 60 až 65 procent norem je schvalováno společně vládou i opozicí. Často se to týká témat, která mají regionální základ, třeba dostavba Temelína. Někdy ale i celostátních, jako je nejasný postoj vlády i opozice k hazardu či sociálně vyloučeným lokalitám. Pokud si volič nemůže vybrat mezi vládou a opozicí, protože jejich pozice je totožná, vzniká moment odcizení od politické garnitury a roste chuť volit protestní strany.

Tu podporuje druhá komponenta, straničtí kandidáti. Pokud v roce 2006 měli v Libereckém kraji hodně hlasů zelení, je to i tím, že tam nasadili atraktivního kandidáta – Petra Pávka.

Nové protestní strany mají obvykle mizivou členskou základnu. Jakou to hraje roli?

Členská základna je prvek stability, poskytuje jistý zdroj hlasů. Tradiční strany míň riskují. Může se stát, že se nedostanou do parlamentu, ale stále jsou aktivní na regionální úrovni. Tím se udržuje povědomí o straně, která se pak během parlamentních voleb může vrátit na celostátní úroveň. Nové strany tohle nemají.

Problém nových stran je často v tom, že do nich vstupují lidé, kteří se nechtějí aktivně podílet na formulaci politiky, ale – jak bylo mnohokrát zdokumentováno – jsou řízeni, aby hlasovali pro určitý názor. Snižuje se tím naděje, že strana zakoření. Pokud neuspěje ve volbách, obvykle rychle skončí. Její místo brzy obsadí další podobný projekt. Evidentně je pořád dost voličů, kteří se k těmto stranám vracejí: v roce 1998 byli ochotni volit Unii svobody, v roce 2010 Věci veřejné, letos to bude ANO. Zůstává jen otázka, jaký bude příští marketingový projekt.

Pokud se procento protestních hlasů bude dále zvyšovat, kam to povede?

Naši současnou situaci charakterizuje obecná nespokojenost s politickým procesem. Podobá se Rakousku: tam si tradiční strany ještě udržují nadpoloviční většinu, ale po letošních volbách se jim zase kousek podpory odloupl ve prospěch nových stran. Voliči nebyli spokojeni s velkou koalicí, k tomu se přidaly korupční skandály...

Degradace politického systému probíhá jenom do určitého momentu, pak musí dojít k výrazné krizi a ještě větší delegitimizaci tradičních stran. Třeba i k úplné přeměně stranického systému, kterou zažila Itálie na začátku devadesátých let. Všechno, o čem mluvíme, jsou náznaky toho, že se k takové krizi přibližujeme.

Dá se tedy předpovědět, co českou politiku čeká?

Do hry vstupuje ještě přímá volba prezidenta. Mocenská výměna totiž neprobíhá jen v rámci stranického systému, ale i mezi institucemi: faktická moc prezidenta posiluje, role Ústavního soudu byla důležitá vždy. Moc se tedy dál přelévá mezi stranami, ovšem zároveň klesá jejich celkový význam a schopnost akceschopné parlamentní politiky. Dokladem toho, že strany jako celek oslabují, je i fakt, že největší z nich získala v minulých volbách méně než 25 procent hlasů. Letos to nejspíš bude podobné.

Ještě nedávno bych řekl, že pokud letos protestní strany získají podobné procento hlasů jako v minulých volbách, mělo by to znamenat výraznou změnu v politickém systému. Teď jsem opatrnější.

To, co se s naším systémem stane, bude asi kombinací změn stranického a institucionálního systému. Prezident nebo Ústavní soud mohou vůči stranickému systému vystupovat mnohem silněji než v minulosti. Strany přestávají být autonomní. Stačí se podívat na levici: vedle sebe stojí SPOZ – prezidentská strana – a ČSSD, na kterou má prezident silný vliv. Některé strany přestávají být samostatní aktéři, v podstatě je absorbuje prezident. Skrze ně se rozšiřuje jeho moc. To je novinka. Zvlášť od doby, co se ODS emancipovala od Václava Klause.

A jaká je na cestě ke krizi role protestních stran?

Oproti těm tradičním mají několik handicapů. Podle klasické teorie politických stran by strana měla agregovat zájmy svých členů a voličů, i proto si buduje členskou základnu. Strany typu VV nebo ANO na to rezignují – členové jsou pro ně spíš přítěž, už proto, že členská základna vyžaduje pomalé demokratické principy rozhodování. Zakladatelé podobných projektů na tomhle mohou jen prodělat, jak se nedávno ukázalo u Věcí veřejných a pak i na LIDEM. Důležité je najít dost lidí k naplnění kandidátky.

Další problém je jejich program. Nové strany se v něm vyjadřují jen k nejpalčivějším otázkám, kde chtějí ukázat, že jsou k jejich řešení kompetentnější než zavedené strany; mnohým tématům se vyhýbají. Stejně jako členská základna, i program je pro ně přítěž. Jasné vymezení by mohlo odradit voliče, zavřít cestu k některému tématu nebo třeba koaliční spolupráci.

Všimněte si, že ANO nebo Úsvit se skoro vůbec nevyjadřují k zahraniční politice. Pokud by například řekli, zda v blízkovýchodním sporu preferují Palestinu, nebo Izrael, nemůžou nic získat, jen část voličů ztratit.

Co se stane, když protestní strany ve volbách výrazně uspějí?

Budeme mít méně kvalifikovaný politický personál. V minulých volbách byl ještě vidět zájem protestních stran o kompletní programovou strukturaci. Věci veřejné měly docela propracovaný ekonomický program, podle hodnocení některých členů NERV byl dokonce lepší než u zavedených stran. To ale není případ současného ANO ani Úsvitu. Ty už hledají jen rychlá řešení. Tohle jsou skutečné protestní strany.

Protestní strany zdůrazňují, že mají rychlá řešení. Byť to obvykle neumožňuje parlamentní procedura – pokud se nějak výrazně nezmění, tak přijmout jakékoliv opatření málokdy trvá méně než rok, spíš rok a půl. Musí je projednat ministerstva v připomínkovém řízení, musí je schválit Poslanecká sněmovna, projednat Senát, podepsat prezident, celé kolečko zabere rok a půl. Proto je sotva možné „řídit stát jako firmu“. Co ve firmě funguje, o to se nezajímáte. Zatímco když je někde problém, je potřeba ho řešit a řešit rychle.

Jak podle vás letošní volby dopadnou?

Nejsem pesimista. Myslím, že letošní volby dopadnou lépe, než naznačují průzkumy a parlament nebude tak roztříštěný. Za určitých podmínek může vzniknout nepobuřující vládní koalice.

Já dost věřím voličům. Mezi politickými institucemi jsou u mě na prvním místě.