Oxbridgeské pohovory nejsou podobné pohovorům obyčejným. Půjdete si popovídat na dvacet minut se dvěma tutory z koleje, na níž se hlásíte. S velkou pravděpodobností je nebude zajímat, proč právě Oxford/Cambridge či právě jejich kolej (ano, budu používat tento termín pro „college“); možná se vás zeptají, proč právě ten jejich předmět, ale dost možná ani to ne.

To, co je zajímá, je, jak myslíte v rámci jejich předmětu; jak dokážete formulovat svoje myšlenky; jak se vyrovnáte s výzvami a novými informacemi; a jestli se umíte poučit a posunout dále. V minulosti se používala metafora vybírání kamarádů: vaši tutoři s přijatými studenty budou pracovat celý další rok, ne-li více, a proto chtějí chytré a zajímavě přemýšlející lidi, kteří se někam vyvíjejí.

Já jsem se hlásila na Homerton na obor PPS (Politics, Psychology, Sociology), který byl letos změněn na HSPS (Human, Political and Social Sciences - přidali archeologii a antropologii a odebrali psychologii). Zbytečná, ale zajímavá informace - kdybyste někdo v budoucnu hledali super společensko-vědní obor!

Z mojí zkušenosti jde hlavně o dvě věci: tvářit se, že víte, o čem mluvíte, a nebýt rozklepaní jak ratlík na procházce v prosinci. Nervozita může ovlivnit to, jak dobře a jak rychle reagujete, což je sice informace, které jste si asi vědomi, ale stojí za to si ji někdy připomenout. Pořád se ještě nenacházíte v situaci ohrožující život, takže si utřete upocené ruce do kalhot a vykročte střídmým a sebevědomým krokem.

Jak byste zařídila světový mír, slečno?

Celkem jsem měla dva pohovory. U obou se jednalo o zaměření na předmět, který chci studovat, a to, jakým způsobem o něm přemýšlím. Připravené odpovědi na otázky nechte stranou, nepomůžou vám a zbytečně vám popletou hlavu.

Naopak doporučuji projít si, co všechno relevantního k vašemu oboru jste četli (ať už knihy, časopisy, novinové články) a co přesně jste se snažili říct ve svém personal statement (kromě skromných náznaků, že jste vlastně Superman).

Příklady se vždycky hodí, a tak vám jich pár přihodím do pléna:

1. Co si myslíte o tom, že ženy z Věcí Veřejných nafotily kalendář? Může to být efektivní propagace strany?

2. Je biologie pro psychologii důležitá? A proč?

3. Jak byste vysvětlil/a vznik subkultur? Proč jsou atraktivní právě pro mladé lidi?

4. Spojujete si apatii vůči politice v západních zemích s nárůstem fundamentalismu na Blízkém Východě?

5. Proč existuje v Česku „health gap“ (zdraví jsou opravdu zdraví a nemocní zas hodně nemocní)? Jak byste tuto situaci vylepšil/a? Jak by měl vypadat výzkum této otázky?

Jak vidno, nejde ani tak o detailní znalosti, jako o schopnost reagovat, přemýšlet a argumentovat. Když nebudete rozumět otázce, a to je myslím moje nejlepší rada, zeptejte se. Lepší než kdybyste „kvoktali“ něco o něčem, co s tím nemá nic společného. Navíc vaši lidé na druhé straně stolu budou rádi, když uvidí, že se jich nebojíte, a že nemáte „línou pusu“.

Najděte si informace o koleji, kam se hlásíte, a jestli vás o ní něco zajímá, zeptejte se. Každý rád vidí, že se k nim student nehlásí jen proto, že jejich věžičky jsou nejhezčí v celém městě, anebo že je to hned vedle fakulty. Rádi zpíváte? Zeptejte se na sbor. Rádi hrajete? Zeptejte se na divadlo. Ukažte, že se chcete aktivně zapojit do kolejního života.

Trénink na kolej? Zavřete se do koupelny

Moje osobní zkušenost s pohovory byla veskrze pozitivní. Tak to ale vnímám až s dvouletým odstupem. Když jsem se odebrala do malého pokoje velikosti koupelny průměrné české domácnosti a jedinými (i když věrnými) společníky mi byli mobil a počítač, přišla na mě mírně depresivní nálada. A kdybych měla peníze, možná bych si i koupila tu skleničku vína za cenu večeře pro dva v luxusní restauraci v Praze (dobře, možná trochu přeháním).

Čím víc o pohovorech navíc zpětně přemýšlíte, tím víc chyb najdete, ale žádné strachy! Vaše chyby jsou marginální, když je srovnáte s celkovým dojmem, který jste udělali.

Proto se nestyďte sem tam se i usmát (i když pro nás Čechy je to těžký, zvlášť když se jedná o cizího člověka, že), dívejte se lidem do očí, když s nimi mluvíte, potřeste jim rukou jako Franta Nebojsa, ne vodník Česílko, mluvte nahlas (ale ne tak, aby z toho praskal stoletý porcelán v antických vitrínách) a hlavně se nešťourejte v nose!

Bottom line: Při pohovoru na Oxbridge se tvařte, že víte, o čem mluvíte. Nejde ani tak o detailní znalosti, jako o schopnost reagovat, přemýšlet a argumentovat.