Pros & Cons: Německo zavedlo třetí pohlaví. Měla by ho Česká republika následovat?

Genderová problematika je v současnosti jedním z nejdiskutovanějších fenoménů. Otázka, zda pohlaví je či není pouhý sociální konstrukt, se nabízí obzvlášť v případě poruch pohlavní identity či genetických poruch, kdy se člověk narodí s oboupohlavními znaky. Právě tyto případy jako první v Evropě ošetřil právní řád Německa, který od 1. listopadu uznává takzvané třetí „neurčité“ pohlaví. Měla by Česká republika následovat příkladu svého souseda? 

Podíváme-li se do historie, třetí pohlaví není novou záležitostí, naopak, je starší než například dnešní pojetí homosexuality a heterosexuality. Právě vzhledem k četným diskuzím na téma „vykonstruovanosti“ pohlaví je třeba myslet na to, že takzvané pohlaví třetí, neurčité, je sociálním konstruktem a prošlo svým historickým vývojem. 

Jako první tento pojem užívali eunuchové, kastrovaní muži. Sigmund Freud a jeho psychoanalýza přitom dokazují, že kastrační komplex má jeden z největších vlivů na psychiku jedince, ať už muže či ženy, a především způsobuje dominanci jednoho pohlaví. Právě ta hraje důležitou roli z politického hlediska.

Moc (ovládnutí někoho) je dle francouzských filozofů Foucaulta a Bourdiea nejvyšším možným omezením svobody. Je spojována s konstrukcí pohlaví, sexualitou a pohlavním aktem. Pohlaví chápou jako instituci, která na člověka po celou jeho historii dohlíží.

Pod vlivem katolického myšlení se pojem třetí pohlaví užívalo i pro označení homosexuálně orientovaných lidí. Postupně se vytvořily dvě kategorie. Nejdříve Mollies, tedy subkultura homosexuálních mužů, kteří se často převlékali za ženy. Byla pro ně charakteristická volnější morálka a prostituce, přičemž právě jejich vzhled ženy, byť iluzivní, byl příčinou velikého výnosu. Druhou kategorii Tommies pak tvořily lesbické ženy převlékající se za muže.

První kategorie představuje jeden z příkladů toho, že mužská identita stála vždy spíše v pozadí. Už Rousseau říkal, že samec je samcem jen za určitých okolností, kdežto samice je samicí vždy tím, že je sama o sobě.

Kategorie třetího pohlaví pro osoby s nejednoznačnými pohlavními znaky

Rozpor vyústil až v různé chápání pohlaví a genderu. Počínaje 19. stoletím se již třetím pohlavím nerozumí hermafrodit, zato se vytvořily čtyři gendery a rozvinula se působnost médií jakožto jednoho z hlavních nástrojů společenského tlaku.

Co se týče současné situace, třetí pohlaví uznává jen málo zemí na světě. Patří mezi ně například Nový Jižní Wales v Austrálii či Juchitán v Mexiku s takzvanými muxes. Německo nyní tuto kategorii zavádí pro lidi s nejednoznačnými pohlavními znaky, kterých tam dle statistik žije šestnáct až osm set tisíc z celkových osmdesáti milionů obyvatel. Změna se však netýká cestovních pasů a transsexuálů.

„U nás se intersexuální děti zařadí do toho či onoho pohlaví, a pokud se později ukáže, že to nebylo úplně správně, je možné u takového jedince poměrně snadno na doporučení odborníků pohlaví změnit,“ říká Jaroslav Zvěřina, předseda Sexuologické společnosti České lékařské společnosti.

K právnímu ošetření se přitom nepřiklání: „Kodifikovat třetí pohlaví u dospělých jedinců bych nedoporučoval již proto, že není jasné sociální zařazení po takové úpravě. V naší kultuře totiž chybí příslušná sociální role. Většina mých pacientů s poruchou pohlavní identity se touží přiřadit k mužskému, nebo ženskému pohlaví. Někteří dokáží existovat v jakémsi mezikroku mezi pohlavími. Těm se umožňuje změnit jméno na sexuálně neutrální. Ani oni se nedožadují přiřazení k něčemu třetímu. Jedinců s poruchami pohlavní identity není mnoho, rozhodně se nejedná o tisícové počty.“

Zavedení třetího pohlaví může být potřebné v kontextu řešení genderové politiky

Daniel Kvasnička, farář Církve bratrské v Říčanech u Prahy, zase podává příklad dvou svých klientů: „Mám před očima mladou ženu, co nechtěla být ženou, podstoupila nejen léčbu, ale dokonce i operace. Jenže její představy o mužství byly naprosto jinde než to, čeho mohla těmito zásahy získat. Žila naprosto nešťastně kdesi mezi.

Pamatuji si na muže, který přijal, že v něm dřímá žena, a kus svého života nesl rysy osobnosti nebývale žensky vnímavé. Dokonce byl opakovaně otcem, manželem jedné ženy. Nechtěl útěkem z manželství poškodit ženu a děti. Dovedl obohatit své okolí, přestože uvnitř neskutečně trpěl. Ten by se mi asi trpce smál, kdybych mu nabídl třetí pohlaví.“

Ke konci Kvasnička dodává: „Na druhou stranu chápu politické prostředí Evropy na západ od nás, že něco takového zavádí. Dovedu si představit, že to potřebují v kontextu řešení genderové politiky. Já tu jako zpovědník ale nejsem na politiku. A když to někdo potřebuje, ať to má, ale ať to nevnucuje všem.“

Četnost států s oficiálně zavedeným třetím pohlavím i názory odborníků mluví k celkové situaci jasně. Otázka je, zda se jedná o typickou zdrženlivost před věcmi, na které nejsme zvyklí, nebo zda je kategorie třetího pohlaví skutečně řešením nijakým.

Bottom line: Měla by podle Vás Česká republika zavést třetí pohlaví jako v Německu? Proč ano a proč ne?