Názor šéfredaktora: Skončila první Česká republika. Přepišme dějiny

Končí dvacetiletá epocha samostatné České republiky spojená s občanskými demokraty. Otec zakladatel Václav Klaus po sobě bohužel nezanechal žádný odkaz, který by našemu státu dával smysl existence. Jsme sami a hledáme vůdce, který vytyčí cíl a dovede nás k němu.

V českých zemích jsme si zvykli na to, že přibližně jednou za dvacet let někdo zvenčí kopne do naší země a rozryje dosavadní politické a ekonomické poměry. Dnes si užíváme luxus „samosprávy“. Sametová revoluce se však stala dávnou historií a pro naši ztracenou generaci není ničím víc než dalším státním svátkem.

Rozpad Československa proběhl za zavřenými dveřmi, za mlčení Čechoslováků a znamenal totální politickou prohru tehdejšího prezidenta Václava Havla. Dva nekompetentní lidé za onyxovou stěnou ovlivnili osud střední Evropy na desítky let dopředu. Klaus s Mečiarem pohřbili smysluplný, byť do jisté míry dysfunkční politický projekt kvůli větší osobní moci, a oba se později stali terčem posměchu veřejnosti.

Václav Klaus divokou privatizací v 90. letech překreslil mapu ekonomických sil v nové republice a velice se činil, když ubíjel étos „revoluce“. Stanul u zrodu specifického postkomunistického systému klientelistických politických stran, které se dodnes neštěpí ideově.

Vítězové privatizace opustili ODS

Pomineme-li první svobodné volby v roce 1990, které byly referendem o novém režimu, pak jsme byli dvacet let svědky kvaziekonomického štěpení mezi ODS a ČSSD. Hlasy voličů se rozdělily na vítěze privatizace (ODS) a, jak by řekl Klaus, na nevítěze nového ekonomického uspořádání (ČSSD).

KSČM vždy byla formálně v roli vyzyvatele režimu, ale srostla s novým státem úplně stejně jako její třídní nepřátelé. Zároveň zde existoval silný středový segment, který tuto konfliktní linii částečně odmítal. V podobě Čtyřkoalice byl nejúspěšnější ve chvíli, kdy ODS a ČSSD příliš okatě rezignovala na fundamentální rozdíly mezi zájmy svých voličů.

Vstup do Evropské unie vysál z české politiky poslední zbytky nějakého hodnotového směřování. Paradoxně právě kvůli tomu, že Česká republika dosáhla svého cíle. Smysl českých dějin byl naplněn, neboť jsme se konečně vrátili do Evropy. Od roku 2004 nikdo neredefinoval náš směr. Politika se samozřejmě dá dělat i bez obsahu, ale ne donekonečna.

Důkazem budiž vzrůstající touha po vládě odborníků a takzvaně kompetentních lidí. Občané jsou z politiky znechucení a velice ochotně by se zbavili tíhy spoluzodpovědnosti za náš osud ve prospěch profesionálů. Sociálnědemokratický odborník, toho času premiér v demisi, Jiří Rusnok v tichosti vládne a jeho ministři uzavírají smlouvy na léta dopředu.

Chybí nám vůdce, ale máme Rusnoka

Ať už byl Havel jakýkoliv, uměl nastolovat témata. Klaus vyniká pouze v negaci všeho a Zeman ve vyprávění anekdot. Česká politika se tak smrskla na vyprávění strašidelných historek o Evropské unii. Přitom ještě nedávno byla česká otázka otázkou světovou. Klaus po sobě v dějinách zanechal „svůj“ stát, ale nevtiskl mu žádný smysl do budoucna. Kdo ho definuje? Okamura, Babiš, nebo snad komunisti?

Dokonce i zastupitelská demokracie potřebuje své vůdce. České politické strany si se svými expředsedy bohužel neumí poradit. Dvě nejsilnější politické strany v zemi se od počátku spoléhaly na jednoho muže. Jakmile oba dosáhli vytoužené mety, více či méně úspěšně svoji bývalou stranu zničili.

Neexistuje lepší důkaz o vyprázdněnosti české politiky než vytrvalé bezcharakterní chování Zemana s Klausem. Nebyly a nejsou artikulovány politické zájmy jednotlivých sociálních skupin v demokratické soutěži. Mluvící hlavy mediální politiky pouze hájí ekonomické zájmy lidí ze zákulisí, kteří propojili svůj byznys se státem a dokážou pomoci získat i křeslo prezidenta. Andrej Babiš tuto hru povýšil na novou úroveň. Nepotřebuje žádné vlivné lidi za oponou, protože je sám sobě svým kmotrem a střet zájmů považuje za postmoderní ctnost.

ODS se zabila v přímém přenosu. Už nikdy nezíská tolik hlasů jako za Topolánka, ani tolik moci jako za Klause. Stejně jako s ní začala, tak s ní také skončila první Česká republika. Právě se píšou dějiny, které nemají smysl, a my stále nemáme demokraticky zvolenou vládu. Ví někdo, co právě dělá Jiří Rusnok?