Tajfuny funí, záplavy zaplavují a politici užívají klimatizace

Nad novou klimatickou dohodou, která by měla být přijata za dva roky v Paříži a měla by začít platit od roku 2020, visí hodně těžký otazník. Summit ve Varšavě nic moc nevyřešil. Letošní jednání byla přitom o to více symbolická, že se odehrávala ve stínu filipínské tragédie, kterou způsobil tajfun Haiyan. Šéfka OSN pro klima Christiana Figueresová zdůraznila, že tajfun Haiyan je předobrazem nové reality, kterou globální klimatické změny přinášejí.

Filipínská delegátka Alicia Ilagaová a spolu s ní i zástupci řady nevládních organizací dokonce v průběhu celé konference drželi hladovku, aby zvýšili tlak na jednotlivé vyjednávače k přijetí nové globální dohody. A i když prakticky všichni delegáti začínali svůj projev vyjádřením soustrasti filipínskému lidu, nebyly ani tentokrát jednotlivé státy schopny dohody na novém nastavení regulace emisí skleníkových plynů.

Vůle chybí všem zemím

Od letošní konference se příliš neočekávalo a samotné rozhodnutí uspořádat klimatickou konferenci v Polsku, v zemi, která dlouhodobě blokuje evropská jednání o společné klimatické politice, vzbuzovalo oprávněné obavy o jejím úspěchu. Polská vláda navíc ve stejnou dobu organizovala mezinárodní uhelný summit. A aby toho nebylo málo, čtyři dny před koncem konference byl (z vnitropolitických důvodů) odvolán z postu ministra životního prostředí předseda konference Marcin Korelec, který tak vedl vyjednávání bez jasného politického mandátu.

Letošní summit však odkryl mnohem větší problém: odlišné pohledy na rozdělení zodpovědnosti mezi vyspělé země v čele s EU a USA na jedné straně a velké rozvojové státy v čele s Čínou a Indii na straně druhé. Podle dohody z roku 2011 z jihoafrického Durbanu by měly za dva roky v Paříži přijmout jasné závazky na snižování emisí jak vyspělé země, tak velké rozvíjející se ekonomiky. Ani jedna z těchto dvou stran však ve Varšavě neukázala dostatek politické odhodlanosti k přijetí dohody. Některé vyspělé země dokonce oznámily, že ruší své předchozí závazky. Japonsko namísto snížení o 25 procent do roku 2020 své emise o tři až čtyři procenta navýší. Vstřícnost však neukázaly ani Indie a Čína, které v posledních hodinách vyjednávání odmítly text, kde bylo explicitně řečeno, že budou muset snižovat emise všichni velcí znečišťovatelé. Tímto krokem ohrozily výsledek celé konference. Nakonec se jednotlivé státy dohodly na kompromisním řešení. Do začátku roku 2015 by měly všechny země představit své národní příspěvky ke snižování emisí, nicméně zda budou závazné pro všechny, není stále jasné.

Peníze, peníze, peníze

Klíčovým tématem je i financování klimatických opatření v rozvojových zemích. Vyspělé země již v roce 2009 přislíbily, že budou ročně na adaptační opatření (jak se bránit změnám klimatu) a rozvoj moderní energetiky v chudých zemích přispívat deseti miliardami dolarů ročně s tím, že by tato částka měla postupně narůstat až na 100 miliard v roce 2020. Chudé země, které jsou dopady klimatické změny postiženy nejvíce, tlačily na vlády bohatých států, aby byl stanoven střednědobý cíl pro rok 2016 na úrovni 70 miliard dolarů. To však bohaté státy odmítly a pouze přislíbily, že budou své finanční příspěvky postupně navyšovat.

Asi největším úspěchem konference tedy bylo vytvoření nového mechanismu na kompenzaci ztrát a škod způsobených záplavami, extrémními suchy či bouřemi podobnými tajfunu Haiyan.

Příští rok se bude klimatická konference konat v peruánské Limě, a pokud v průběhu roku nedojde k zásadní změně postojů klíčových zemí, jen těžko si lze představit, že v roce 2015 dojde k uzavření globální dohody, která by znamenala výrazný pokrok v omezení skleníkových plynů.

Článek vyšel 26.11.2013 v Hospodářských novinách

AUTOR: Petr Patočka, Analytické centrum Glopolis