Prolomit či neprolomit? Toť není otázka!

Prolomit těžební limity, či neprolomit? Takto ta otázka rozhodně nemůže stát. Vnucuje totiž dojem, že ekologické limity těžby, vyhlášené Pithartovou vládou v roce 1991, jsou pouze dočasné, a že se jen čeká, až nějaký „odvážný“ politik s uhelnou lobby v zádech přijde a řekne, že už jsou k ničemu. A navrch přihodí návrh, aby vznikla státní uhelná společnost a ze zisků z těžby nešlo jen ubohé jeden a půl procenta do státního rozpočtu (potažmo zpátky do kraje vycucnutého těžbou na kost). Od té doby, co švýcarské soudy vrhly jasné světlo na privatizaci Mostecké uhelné, je jasné, jak skandální by bylo, kdyby se stát paktoval s tak podezřelou osobností jako je pan Tykač. Podívejme se do minulosti kraje, ať získáme lepší kontext pro současnou debatu.

Podkrušnohoří bylo ještě před sto lety místem, kam se rádi vydávali lidé hledající odpočinek a klid. Goethe i Nietzsche tady léčili své bolavé duše. Zároveň přitahovalo svým potenciálem zdrojů. Kvalitní zemědělská půda, řemeslnictví i počínající průmysl (hlubinná těžba uhlí a rozvoj chemického, potravinářského a textilního průmyslu) přinášel bohatství a existovala zde jistá rovnováha mezi tím, co si člověk z přírody vzal a co jí vrátil zpátky. Ale od konce třicátých let se krajina začala systematicky ničit. Povrchovým dolům nemělo stát v cestě vůbec nic – krajina, historická paměť architektury, sakrální stavby, města a vesnice, člověk napojený na svou zemi. Další ranou bylo poválečné vyhnání obyvatel měst a vesnic, nositelů tradice a kultury, lidí žijících zde osm století.

V šedesátých letech minulého století se rozhodlo, že pro „potřeby“ národa musíme zlikvidovat i staré královské město Most s bohatou kulturní tradicí, dvěma kláštery, několika kostely, a s význačnými pozdně gotickými památkami. A nebylo to vůbec náročné. Kromě několika akademiků a architektů se proti tomuto nápadu nikdo nepostavil. Většina původního obyvatelstva byla pryč a nové nemělo vztah ke kultuře, k místu, k památkám, které režim nechal účelně chátrat. S Mostem padlo i dalších osmdesát obcí. Lidé se často stěhovali z místa na místo, někteří až čtyřikrát. Nakonec většina skončila v novém Mostě. Ve městě bez jakéhokoli skutečného architektonického či urbanistického záměru. Jedna ves do jednoho paneláku, druhá ves do jiného. Muzeum duchovní bídy, morální a citové necitlivosti, kolektivní deprese a zlomenosti. Ani dnes neexistuje v Mostě výraznější odpor proti záměrům pokračovat v kurzu nastaveném totalitou.

Zvýšený výskyt rakoviny, oběhových nemocí, respiračních chorob, zvýšená úmrtnost a obecně pocit nedýchatelného vzduchu dohnal místní koncem 80. let k prvním veřejným protestům a později sametové politiky k definování jasných cílů, jak pomoci psychicky i fyzicky zdevastovanému severu. A tehdy byly vyhlášeny ekologické limity těžby. Záměr byl jasný: vymezíme hranice, kam až může těžba postoupit. Máme zhruba třicet let na to, aby se hospodářství kraje odřízlo od závislosti na těžbě. S ustupující těžbou se do kraje vrátí i další možnosti rozvoje.

Ale to se vůbec nestalo. Po počátečním nadšení začátku devadesátých let se politika vrátila ke známé praxi nerespektovat zájmy lidí a vyhovět raději velkým průmyslovým a energetickým hráčům. V centrální části pánve, kde postupuje těžba ve velkolomu ČSA (patřící nyní Tykačově Severní energetické), usilují někteří politici zhruba od roku 2005 o prolomení limitů, které chrání před zničením Horní Jiřetín, Černice a část Litvínova. Jinými slovy, uhlobaroni mají chuť prodloužit utrpení místních, zamezit skutečnému rozvoji kraje, dále jej zamořovat rakovinotvorným uhelným prachem, a to až do roku 2120.

Ve skutečnosti uhlí za limity nepotřebujeme. Potenciál zateplování domů, potenciál snižování energetické náročnosti průmyslu, potenciál rozvoje obnovitelných zdrojů energie, je vyšší než 750 miliónů tun uhlí za limity v hodnotě 1 biliónu korun. Navíc, podle výpočtu Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, uhlí za limity vytěžené a spálené nás bude na externích nákladech na zdraví, krajině a sociálních opatřeních stát 1,3 biliónu korun.

Premiér vlády v demisi a bez důvěry, Jiří Rusnok, prohlásil, že otázku limitů otevírá proto, že o tom musí rozhodnout vláda odborníků, ne politiků, kteří s tím jen handlují. Pokud by to byla pravda, tak by neměl usilovat o prolomení, nýbrž zachování limitů, a konečně vytvořit plán, jak pomoci zdevastovanému severu, aby se postavil na nohy a pokusil se navázat na tradice a kulturu, která byla udušena v posledním půlstoletí.

To, že svůj záměr vzápětí zas odvolal (po tlaku ekologických neziskovek, starostů ohrožených obcí a poslanců ve sněmovně), ukazuje, že i Rusnokova drzost má své limity. Nakonec jeho údobí vlády bez mandátu už končí. Je to ale stále hozená rukavice pro vládu příští, aby konečně vytvořila podmínky pro skutečný rozvoj kraje, který toho hodně poskytl, ale téměř nic se do něj nevrátilo.

Mgr. et BcA. Míra Vavroch, asistent energetické kampaně Greenpeace ČR