Jak úřady blokují informace? Chtějí zaplatit i za běh počítače

Státní firmy a úřady si osvojují nový trik, jak se vyhnout nepříjemným otázkám. I za zpracování jednoduchých odpovědí požadují přemrštěné částky – podle jeho autora Oldřicha Kužílka tak ohýbají zákon o svobodném přístupu k informacím.

Úřady se opírají o paragraf, který jim skutečně umožňuje si za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací naúčtovat kompenzaci. Paragraf je v zákoně proto, aby rozpočty úřadů ochránil před výdaji, jako je nákup CD, kopírování či poštovné. Ačkoli většina z nich v digitálním světě odpadá, úředníci dál přemýšlejí a pracují postaru.

Druhým důvodem existence paragrafu 17 je obrana úřadů před „obstrukčními“ žádostmi, kdy by občan například žádal o kopie všech dokumentů, které má úřad k dispozici. Zpoplatnění naopak nesmí úřadu přinášet zisk, je určeno jen k pokrytí nákladů.

Přiměřenou částku za rozsáhlé vyhledávání zpřesňuje nařízení vlády, které hovoří o odvození z „nákladů na platy, případně mzdy a z ostatních osobních nákladů“. Jinak řečeno, pokud vyřizování žádosti nadměrně zaměstná pracovníka úřadu, žadatel o informaci platí za odvedenou práci.

Program, který pracuje devět dní

Právě zde leží zakopaný pes sporu Hospodářských novin s VZP. Pro export požadovaných informací je třeba napsat (naprogramovat) dotaz do databáze pojišťovny. V režii VZP by v principu velmi jednoduchý požadavek zabral pro jen trochu šikovného programátora stěží uvěřitelných 15 hodin práce. Na ně se nabalilo dalších 10 hodin testování a metodické analýzy, 10 hodin kontroly dat, 25 hodin dalšího ručního zpracování dat a pět hodin další administrativy. A navrch ještě 70 hodin (8,75 dne) běhu skriptu, tedy času, kdy bude počítač vykonávat zadané instrukce. To vše v sazbě 289 korun za hodinu, celkem tedy 39 015 Kč.

Hospodářské noviny výši požadované částky rozporují. Není totiž jasné, proč je nutné data po počítačovém exportu ještě 35 hodin ručně zpracovávat a kontrolovat. A 70 hodin běhu počítače rozhodně nepatří mezi personální náklady. Navíc ani mezi soudy nepanuje shoda, zda vůbec může povinný subjekt požadovat náhradu nákladů za zpracování (tedy ne vyhledání, jak říká zákon). Ukazuje se to například v nesouladu mezi rozsudky Nejvyššího správního soudu (NSS 13. 10. 2004, č.j. 6 A 83/2001-39) a Městského soudu v Praze (22. 8. 2008, č.j. 5 Ca 353/2006, nepublikováno).

Ředitel pojišťovny Zdeněk Kabátek trvá na tom, že částky, které si jeho lidé naúčtovali, jsou správné. U počítače zpracovávajícího naprogramovanou úlohu musí podle něj celou dobu sedět pracovník, který při tom nemůže vykonávat žádnou jinou činnost. Není jasné proč, když počítač pracuje sám a do běhu správně napsaného skriptu není třeba nijak zasahovat. Náklady na kontrolu a testování podle ředitele Kabátka plynou ze zákonné povinnosti VZP poskytovat pouze ověřená data. Ani tady ale pojišťovna neupřesnila, odkud povinnost vše několikrát ověřovat plyne.

Hospodářské noviny jsou jiného názoru. Redakci proto nezbývá nic jiného než obrátit se na soud. Spory tohoto typu ale obvykle trvají několik let. Nejde tu sice o žádné složité dokazování, na vině je přetížení soudů. Obstrukční taktika použitá VZP je proto zvlášť ve vztahu k médiím, která obvykle pracují s aktuálními tématy, velmi účinná.

Oblíbená taktika

VZP není jediný státní subjekt, který se takto brání a postupuje proti smyslu zákona o svobodném přístupu občanů k informacím. Například Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových vyčíslil náklady poskytnutí informací o nakoupeném software na 60 tisíc korun. Zde ale žadatelé, tedy obecně prospěšná společnost Acta non verba společně s Nadačním fondem proti korupci, zaplatili, a nyní budou peníze vymáhat zpět jako bezdůvodné obohacení.

Již před časem požadovalo Ředitelství silnic a dálnic po Datablogu serveru IHNED.cz 210 tisíc korun jako licenční poplatek za souřadnice dálničních kilometrovníků. Pro srovnání: kilometrovníky v hodnotě přibližně osmi tisíc korun (100 Kč/kus) zaměřil redaktor na volně dostupné mapě za jedno odpoledne. Data jsme následně použili při psaní článků o rekonstrukci D1.

Loni na jaře vyčíslilo ministerstvo financí náklady na zveřejnění seznamu videoloterijních terminálů a jejich provozních dob na 615 tisíc korun.

Informační ombudsman

Podle autora zákona o svobodném přístupu k informacím Oldřicha Kužílka by mohl podobné spory, ještě než dospějí k soudu, řešit nový institut informačního komisaře, jehož vznik po vzoru Británie, Polska či Slovinska navrhuje. "Informační ombudsman“ by měl pravomoc podobné spory rozhodovat sám, staral by se o jednotnou praxi a osvětu mezi státními orgány, což by snížilo objem banálních informačních sporů, které musí řešit soudy.

Do té doby je ale jediným východiskem pro žadatele o informace, kteří narazí na úřední obstrukce, správní žaloba.