V uplynulých dnech byla občanským sdružením Oživení zveřejněna velmi zajímavá a komplexní analýza týkající se tzv. whistleblowingu (oznamování nekalých jevů zjištěných v souvislosti se zaměstnáním). Analýza se týká čtyřech visegrádských zemích (Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko) a Estonska, a obsahuje kromě shrnutí legislativní situace v uvedených státech i popis a genezi celkem 40 konkrétních oznamovaných případů, z nichž nejvíce, celkem 12, se událo v České republice.
Výsledky jsou podle analýzy alarmující: polovina ze všech 40 oznamovatelů ztratila v souvislosti s oznámením své zaměstnání, prakticky všichni pak čelili různým formám odvetných opatření včetně kriminalizace v rámci trestního řízení u některých případů. Závěr provedených šetření je tak jednoznačný: zúčastněné země včetně České republiky neumějí oznamovatele nekalých praktik na pracovišti dostatečně chránit. Stávající právní úpravy jsou značně roztříštěné, nejednoznačné a nedostatečné. Nejlepším řešením podle tohoto dokumentu by tak byla samostatná komplexní právní úprava se zajištěním možnosti důvěrného či anonymního oznámení, jeho nezávislým efektivním řešením a související právní ochranou oznamovatele. S obsahem a závěry této zprávy samozřejmě nelze než souhlasit a jakékoliv iniciativy směřující ke kvalitní úpravě sledované oblasti je nutno všemi prostředky podporovat.
Ve svém zamyšlení k danému tématu bych se rád zaměřil zejména na whistleblowery, jejichž oznámení následně vede k trestnímu řízení, jichž je zřejmě naprostá většina. Na úvod je z mého pohledu nutno vyjasnit dosud ne zcela jednoznačnou otázku, koho všeho je možno mezi whistleblowery v původním „idealistickém“ americkém pojetí zařadit. Jsou to všichni, co upozorňují na nekalé praktiky v rámci svého pracoviště, i když se na těchto praktikách minimálně po určitou dobu podíleli? Či jen ti ryze kladní hrdinové, pro které je dodržování veškerých, zejména pak etických pravidel nepřekročitelným imperativem a na nekalé jevy upozorňují, aniž by se do nich jakkoliv zapojili?
Osobně bych obě skupiny rozdělil na whistleblowing v užším (tj. pouze ti ryze kladní) a širším (tj. ti i zčásti záporní, co časem „prozřeli“) slova smyslu. Domnívám se, že toto rozdělení je konkrétně ve vztahu k trestnímu řízení velmi důležité pro jednoznačné pochopení každé takové situace, přesných motivů jednotlivých aktérů a volbě přístupů, metod i aplikovaných norem ke všem zúčastněným subjektům ze strany orgánů činných v trestním řízení. Lepší a efektivnější legislativní úprava by se přitom měla z mého pohledu týkat obou těchto skupin, jen je potřeba si umět přiznat a pojmenovat, že mezi whistleblowery není vždy jen ryze kladných hrdinů s čistými úmysly. Toto poznání je samozřejmě víceméně logické.
Stačí si představit situaci, do které se může dostat takřka každý z nás. Situace zaměstnance jakožto dočasného účastníka nějakého nekalého až nezákonného systému, do kterého se dostal takříkajíc „samospádem“, třeba i nezaviněně bez svého aktivního přispění, a který se po určité době rozhodne z takto rozjetého vlaku vystoupit. Tato situace je pochopitelná, do určité míry i omluvitelná, jen je potřeba se k ní postavit čelem, hrát s okolím a zejména orgány činnými v trestním řízení čistou hru a ne za každých okolností své zapojení do těchto nezákonných aktivit skrývat a zapírat. Podobným případem je uvádění informací pouze účelově a neúplně, kdy whistleblower neřekne celou pravdu, ale použije jen to, co se jemu samotnému hodí.
Takovýto přístup se proti němu dříve či později obrátí, nenávratně zpochybní a znevěrohodní jeho osobu, motivy i jím poskytnuté informace, což často zásadně zvrátí či i zcela otočí vývoj a výsledek daného trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení u nás by na druhou stranu měly mít takovýmto osobám, co za současného přiznání svých menších pochybení zásadním způsobem pomohou k odhalení a rozkrytí pochybení nesrovnatelně závažnějších, co „nabídnout“.
Současná legislativní úprava vztahující se na tyto případy je značně nedokonalá a velmi pomáhá těm skutečným, velkým zločincům na úkor těch, kteří sice mírně přešlápli, ale nakonec se rozhodli spolupracovat. V tuto chvíli policistům a státním zástupcům prakticky zcela chybí jakýkoliv manévrovací prostor pro práci s takovými osobami, stávající úprava odklonů v trestním řízení a institutu spolupracujícího obviněného jsou nedostatečné a v naprosté většině nenapadají na případy tohoto typu. To se týká i častých případů korupčního charakteru, kde od roku 2010 účinný trestní zákoník nepřevzal hmotněprávní institut účinné lítosti u korupčních případů a velmi kvalitní návrh související procesně-právní úpravy v uplynulém volebním období neprošel legislativním procesem.
Dnes je díky uvedení korupčních trestných činů do katalogu v rámci skutkové podstaty neoznámení trestného činu trestné i bezodkladné neoznámení korupce, o níž se každý hodnověrně dozví. Jinými slovy, podezřelý a potenciálně obviněný je dnes prakticky každý, kdo se s korupcí v nějaké formě a podobě setká, a to ani nemusí být jedním z aktérů děje. Takovéto osobě lze pak za doznání a spolupráci kromě jejího prakticky povinného obvinění nabídnout pouze víceméně nenárokovou a neurčitou polehčující okolnost, ke které by se mělo přihlížet až při udělování druhu a výše trestu u soudu.
Samostatnou kapitolou a podmnožinou v rámci druhé skupiny jsou pak whistlebloweři takříkajíc samozvaní, pro které vůbec není prvotní motivací poukazovat na nějaké nepravosti či nezákonnosti (mimochodem, tito by dle mého nejhlubšího přesvědčení neměli být za whistlebowery vůbec označováni). Hlavním motivem v jejich případě bývá spíše osobní msta, protiútok formou stažení pozornosti někam úplně jinam či zakrytí svých zaviněných pochybení a své neschopnosti, to vše většinou doprovázenodramatickou a masivní mediální masáží s přidělením patřičného puncu chudáka a obětního beránka. K zakrytí svých vlastních problémů se těmto osobám náramně hodí praní interního „špinavého prádla“ na veřejnosti. Jsou to případy, na které přesně pasuje přísloví, že nejlepší obrana je útok.
Současně je to dokonalé svezení se na v současné době jistě chvályhodné, moderní a mediálně vděčné whistleblowerské vlně. A takřka vždy to i vychází, veřejnost je za pomoci některých médií ne zcela objektivně přesvědčována, kdože je ten dobrý a kdo zlý. Nic na tom následně za několik měsíců či spíše let nezmění ani například jednoznačné rozhodnutí soudu, vždyť přece v české kotlině je na každém šprochu pravdy trochu… A tak v těchto případech bohužel nezbývá, než konstatovat, že stokrát opakovaná lež se mnohdy stává pravdou a z padoucha může být často i hrdina.
Pro dokreslení uvedu případ, kdy nejsledovanější televizní stanice odvysílala v hlavním vysílacím čase reportáž o v té době aktuálně trestně stíhaném a následně i k velmi vysokému trestu pravomocně odsouzeném státním zaměstnanci. Dlouhodobě na svém pracovišti páchal trestnou činnost ve prospěch organizované zločinecké skupiny se škodou v řádech desítek milionů korun. Tento široké veřejnosti podávaný tzv. „whistleblower“ byl výlučně jednostranně vykreslen jako oběť šikany a msty ze strany zaměstnavatele, o jeho zásadní účasti na trestné činnosti ani slovo.
Je určitě moc dobře, že se o problematice whistleblowingu na různých odborných úrovních diskutuje, veřejně hovoří a píše, a že vznikají analýzy jako v případě té z dílny občanského sdružení Oživení. Z mého pohledu jednoznačná podpora napříč celým politickým i občanským spektrem by měla u nás panovat stran daleko lepší ochrany whistleblowerů ve výše specifikovaném užším slova smyslu, a je zřejmě lhostejné, zda se půjde cestou speciální právní úpravy či účinnou komplexní změnou všech stávajících souvisejících předpisů. Těm opravdovým a jednoznačně výlučně kladným oznamovatelům s ryze čistými motivy a úmysly je zkrátka nutno poskytnout účinnou ochranu. Uvědomit si, čemu všemu jsou vystaveni a čemu musí čelit, a dát tím jednoznačně veřejnosti najevo, že k nepravostem není možné být lhostejný, že je nutné je odhalovat, oznamovat a řešit. Že za tento dobrý, uznání a podpory hodný skutek nebude nikdo „po zásluze“ trestán a ponechán svému osudu, ale naopak státem účinně chráněn.
Určitou lepší ochranu a pomoc je nutné poskytnout i whistleblowerům ve shora uvedeném slova smyslu širším, a to zejména prostředky a instituty trestního práva, samozřejmě nejen v rámci korupčního jednání. Měl by to být jistý citelný benefit za jejich přispění k rozkrytí nesrovnatelně závažnějšího jednání druhých, nejlépe rozšířením možností odklonů v trestním řízení a rozšířením aplikovatelnosti institutu spolupracujícího obviněného. To vše za jednoznačného uvědomování si postavení a role takové osoby ze strany orgánů činných v trestním řízení, s náležitou prací a citlivým přístupem k ní za důsledného využívání stávajících legislativních možností.
Takovéto osoby si rovněž samozřejmě musejí být vědomy svého, byť i částečného, protiprávního jednání a musejí být připraveny přijmout alespoň nějaký přiměřený trest. Spolupráce totiž nesmí znamenat automatickou beztrestnost, adekvátní přihlédnutí k ní však bezesporu ano. U třetí skupiny výše pojmenovaných samozvaných, z mého pohledu jednoznačně nesprávně označovaných whistleblowerů, je pak nutno tyto řádně a včas odhalit, nebát se je pojmenovat pravým jménem a slepě jim neskočit na lep. Uvědomuji
si, že to není vůbec jednoduché a že k tomu není často dostatek informací. Ale minimálně média či i různé neziskové subjekty by měly být v těchto případech velmi opatrné a obezřetné před tím, než se rozhodnou z někoho jednostranně učinit vzor ctnosti a čistě kladného hrdinu, a na tomto svém postoji následně tvrdošíjně setrvávat, děj se, co děj.
Své zamyšlení končím konstatováním, že realita není vždy pouze černá nebo jen bílá, není vždy ryze kladných či ryze záporných hrdinů. Pravda bývá častokrát někde uprostřed, případně ještě někde úplně jinde. Toto je potřeba si neustále uvědomovat a s tímto poznáním i důsledně pracovat, u whistleblowingu nevyjímaje.
