Výběr šéfa Komise: třaskavá hra s důvěrou Evropanů

Dlouhodobý propad ve volební účasti se sice celoevropsky zastavil, k urnám ale stejně přišli jen čtyři z deseti Evropanů. Volby vyhrála proevropská pravice, tedy lidovci. Ovšem jejich kandidáta, Lucemburčana Junckera, zná jen každý dvanáctý Evropan. Juncker je jako matador evropské politiky bezpochyby klíčovým spoluarchitektem toho, kam EU od devadesátých let došla. Osmnáct let byl premiérem své země, osm let vedl motor integrace ‒ skupinu zemí platících eurem ‒ krátce předsedal i nejmocnějšímu tělesu na kontinentu, Evropské radě.

Jeho podporovatelé v čele s německou kancléřkou Merkelovou Junckerův životopis považují za studnici cenných zkušeností pro těžké časy, jiní jej ale označují za federalistu a zosobnění staré unavené EU, která nebere ohled na své občany, již jí v eurovolbách vystavili tvrdý účet. Ve Francii i Velké Británii vyhrály nad tradičními stranami uskupení, která nejen chtějí další integraci zastavit, ale dokonce ji od základů rozpustit.

V europarlamentu se tvoří dvě radikální politické skupiny – jedna kolem šéfky francouzské Národní Fronty Marine Le Pen, druhá okolo lídra britské strany UKIP Nigela Farage. Nejdůležitější  však bude jejich vliv na domácí půdě – Nigel Farage tlačí Británii na pokraj vystoupení z EU tak úspěšně, že jeho hlavní oponent, konzervativní premiér David Cameron, musí vůči Unii přitvrzovat a slibovat Britům, že vyjedná „reformu“ evropské integrace, aby mělo cenu v Unii zůstat. Ve Francii nad vládnoucími socialisty na plné čáře vyhrála mnohem sofistikovanější verze Tomia Okamury. Marine Le Pen nenávidí vše nefrancouzské, její ideou je rozpustit EU a víceméně uzavřít hranice cizincům muslimského původu i těm z východní Evropy. Tyto radikální strany mají rostoucí podporu mezi obyvateli a tradiční strany netuší, co si s tím počít.

Obvyklou reakcí evropských politiků je semknutí se v kruhové obraně proti těm, kteří chtějí po dekády budovanou a v mnoha směrech úspěšnou evropskou integraci rozkopat. Pokud se však sešikují proti vnějšímu nepříteli – radikálním silám, smažou tím viditelné rozdíly mezi proevropskými frakcemi: lidovci, socialisty, liberály či zelenými. Občan pak uvidí pouze dvě možnosti – pro EU, nebo zničit EU.

O to důležitější je vzít do hry skupinu okolo britských i polských konzervativců  a české ODS, která nesdílí plán federace ani rozbití dosavadního evropského domu. Je to nezbytné jak pro snahu o setrvání Británie v evropském společenství, tak pro udržení kultivované debaty o tom, v kterých oblastech je další prohlubování spolupráce opravdu potřeba. S extremisty a radikály se totiž nelze bavit o reálných návrzích na řešení současných evropských problémů, protože jako mantru odmítají téměř cokoliv evropského a Evropský parlament využívají jen jako zdroj peněz a mediální pozornosti pro svou práci v národních státech. Práci na reálné legislativě se povětšinou vůbec nevěnují.

Hlavní evropský proud, který pod existujícím ekonomickým i bezpečnostním tlakem zvenčí směřuje k další integraci, musí občanům vysvětlit, že termín sebereflexe nemusí hledat ve slovníku cizích slov. Jean-Claude Juncker je v mnoha státech mimo Benelux téměř neznámý a jeho protlačení na pozici šéfa Komise by bylo pro euroskeptiky municí pro tvrzení, že se evropští státníci nepoučili z evidentní nespokojenosti s dosavadním vývojem.

Přední evropské hráče tedy čeká bolestivá volba – buď (při)zabijí důvěru občanů v roli Evropského parlamentu a vyberou někoho jiného než Junckera, anebo nevyslyší akutní volání po změně kurzu, které přichází už nejen z ulice, ale i z některých evropských metropolí. Ani jedna možnost není ideální, ale společenství v krizi si musí se všemi důsledky jednu vybrat.

Vyšlo v pátek 20. června 2014 v Hospodářských novinách.

Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty