Otto Placht přivezl obrazy z peruánské džungle

             V této souvislosti ocenění indiánského umění významnými osobnostmi Starého světa nemohu si nevzpomenout na vzdech a slova malíře, sochaře a grafika Františka Kratochvíla, spolutvůrce většiny inscenací Černého divadlo a jeho spoluzakladatele. Když se mnou skončil prohlídku Muzea zlata v Bogotě byl nadšen i rozčarován zároveň. Vykřikl: „…. ale tohle se nám nikdy neřeklo!!“ Byl nadšen z toho, co právě viděl a co všechno byli indiánští umělci schopni vytvořit, na co přišli, jak to zpracovali. A rozčarován proto, že se o tom v Evropě nic neví.

             Naše školní osnovy dějin zcela obcházejí předkolumbovskou Ameriku. Doslova ji před námi zatajují. Ani umělecké akademie se u nás o indiánském umění vůbec nezmiňují. Ano. Jsme zahleděni do sebe, do euroatlantické civilizace a potažmo do euroatlantického umění a vše ostatní přehlížíme. Jsme namyšleni na naše schopnosti, na naše umění a na naše dějiny umění. Ostatní svět bereme jako barbarský, a jejich umění jako barbarské. Nepochopili jsme totiž jejich duchovní rozměry a sílu. Nepochopili jsme jejich poselství.  Umění je nedílnou součástí kultury každého indiánského národa, každého indiánského kmene i v nejzapadlejším koutě amazonských pralesů.

          Viděl jsem jejich masky, jejich kresby a malby na lýku dokumentující jejich svět, kde se snoubí realistická zkratka s magickou imaginací, abstrakce s dekoračními obrazci a prvky. Abstraktní malby indiánů Yanomamo musí uchvátit každého a nemusí to být Benvenuto Cellini nebo Albrecht Dürrer. Jejich umění jim vlastně prostupuje celý život, provází je od narození po smrt. Grafické prvky, získané třeba z halucinací během jejich posvátných obřadů, je doprovázejí v průběhu celé jejich historie. Vznikají z nich kmenové znaky, které jsou pak obsaženy ve všem a na všem.

         Když jsem žil s indiány kmene Yawalapiti, s chutí jsem pozoroval dovednost vicenáčelníka Warípira, který mi umně vyřezával a maloval šamanskou sedačku s dvěma hlavami supů. Zvlášť pečlivě maloval ornamenty symbolizující ryby piraně přírodní tmavomodrou barvou genipapo na červený podklad z barviva urucú. Nikde jsem neviděl žádnou skicu. Kompozici i tvar měl v hlavě a v rukou. Když jsem žil s indiány Yek´wana na řece Caura ve venezuelské Amazonii nemohl jsem nevidět, jak charismatický stařešina Sedewanadöho dennodenně seděl se svými mačetami a dláty, aby dával život nevzhledným kusům dřeva. Pod jeho rukama rostly nejen nádherné sedačky, ale třeba i obrovský obřadní kyj s rukojetí ze dvou opiček v dokonalé symetrii, aniž by si něco k tomu načrtnul. Jeho syn Edacumadi zase bez jediné pomocné kresby sekal mačetou do kusu kořene, aby z něj vyrostl jaguár chystající se ke skoku. Napnuté svaly, vyboulené ramenní klouby, hlava těsně nad zemí, jen jen vyskočit za kořistí. Když jsem žil s indiány Ece´eje na řece Madre de Dios v peruánské Amazonii na pomezí Bolívie a Brazílie, často jsem s potěšením pozoroval, jak si malují a dlouhými linkami zdobí své oděvy, kužmy z lýka. Když jsem žil s Kofány v ekvádorské Amazonii na řece Aguarico, rád jsem je pozoroval, jak s posvátností jim vrozenou malují své tváře na oslavy yagé. Byly to hodiny, než pečlivě namalovali všechny linky, body, ornamenty, které něco znamenají. Pro nás nezasvěcence se jedná jen a jen o pouhé čárky a body.

          Jsme povrchní civilizace. Pro indiány každá čárka, každý bod má hluboký význam, který začínáme pomalu chápat až nyní. Teprve po více než století bádání etnologů a kulturních antropologů zjišťujeme hloubku jejich umění. Pro náš je třeba péřová čelenka indiánů Karajá či Kayapó z Brazílie jen nádherná barevná mosaika čtyř barev. Jenže pro indiána je to identifikace klanu, příslušnost k rodu, označení příbuznosti, vyznačení své osobnosti. Je to velká kniha, která vypráví v barvách. Pro nás jsou masky indiánů Tukano od Río Negro jen bizarními kostýmy vhodnými leda do maškarního reje. Pro Tukany jsou však veledůležitými postavami ze světa duchů, ze světa zásvětí, ze světa jejich mytologie, ze světa několika nebeských a podzemních vrstev, což všechno dokumentuje jejich víru v duchovní svět, sounáležitost s celým Univerzem. My jen přízemně hodnotíme barvy, kompozici, řemeslo, povrchní vzhled. Dál se nedostaneme.

          A tak se vůbec nedivím, že Otto Placht podlehl magickým ornamentům Šipibů na řece Ucayali v Peru. Tyto ornamenty, tyto znaky jsou u nich vidět všude.V současné době nejvíce na látkách, z kterým mají dívky a ženy své suknice a muži své tuniky- kužmy. Ale také na keramických nádobách tinajas, které uchovávají chladivý nápoj masato (fermentovaný maniok) či na obrovských nádobách mahueta o výšce až jednoho a půl metru. V jiných stejně malovaných nádobách Šipibové připravují své jídlo. Bývaly i na nádobách antropomorfního tvaru zvané joni chomo, které dříve Šipibové vyráběli jako součást iniciačních slavností. Bývaly namalovány i na pádlech, na sedačkách, na lidských soškách, ale přímo i na tvářích Šipibů, na jejich rukou a nohou.

          Tak jako to vše zdokumentoval a nakreslil William Curtis Farabee v roce 1922 ve své publikaci Indian tribes of eastern Peru. Anebo jako jeho následovník Günter Tessmann ve své publikaci Die Indianer Nordost-Perus z roku 1930. Grafické ornamenty byly všude, protože to byly jejich znaky, které jakoby říkaly: „ To jsme my sami. To jsme my Šipibové.“ Tyto znaky vlastně určují i jejich etnickou identitu. Otto Placht tyto znaky přijal za své, staly se součástí jeho umění. Anebo se Otto Placht stal součástí jejich umění? Kdo je vlastně kdo?

         Linky jejich ornamentů mají však opět svoji duchovní hloubku, jako v případě umění ostatních indiánů a nejsou pouhým ornamentem pro potěšení zraku. Tedy tak, jak umění vnímáme my. Pro Šipiby to nejsou jen grafické presentace. Linky na keramice jsou jejich celým světonázorem, jejich kosmologií. Co je nahoře, je i dole. Čáry jsou cesty kánoí vedených Sluncem. Jsou zde jejich rostliny, zvířata, komunity v kruzích, cesty v linkách. Každý ornament je pro ně dokonce různou melodií. Snad každá linka je součástí kosmického hada Ronín, který stvořil svět. Nekonečné množství otáček, zakřivení, záhybů jeho těla dává vnímat jeho nekonečnost. Kolem hlavní linky hada je množství sekundárních linek jako jakési echo hlavního dominantního těla hada. Vedle linek je důležitou součástí designu šipibského umění i čtverec, kosočtverec a kříž, podobně jako v umění Mayů či indiánů Kuna v Panamě. Ten kříž zřejmě symbolizuje nesmrtelného ducha osobnosti.

        Tvůrci keramiky, ženy, jsou vlastně prostřednice mezi světem duchů a světem materiálna. Výroba takového předmětu je vlastně vyjádření kosmických představ cestou ornamentů-znaků mající vlastní symboliku a spiritualitu. Důležitá je i sama příprava hlíny pro výrobu keramiky. Do jílu zvaného mapo ženy mísí popel z kůry stromu apacharama (Licania.sp.). Ten dodává keramice resistenci a pevnost. Indiáni Šipibo patří k velké skupině jazykové rodiny pano. Panoské kmeny osídlily východní svahy peruánských And v povodí středního toku řeky Ucayali někdy počátkem našeho letopočtu. Z bývalých asi sto dvaceti sedmi etnik jich dnes existuje necelých třicet. Patří k nim ještě například indiáni Capanahua, Dáwá, Kašibo, Kakataibo, Konibo, Mayoruna, Nokakáiwo, Setebo, Sharanahua či nedávno vyhynulí Pano, podle kterých se tato celá skupina jmenuje. Je zajímavé, že právě v této oblasti se pohyboval i slavný jezuitský misionář Jindřich Richter z Čech. Misijně pracoval od roku 1684 s indiány Konibo, ale i s Piro, Kampa a Jíbaro, kde byl nakonec, ne svoji vinou, zabit.

         Šipibové byli v průběhu 19. a 20. století navštíveni celou řadou cestovatelů a badatelů, které přitahovalo právě jejich umění, jejich ornamenty, jejich znaky mající silnou magickou moc. Všechny tyto znaky běží nekonečnou cestu v obrazotvornosti Šipibů. Asi tak, jako běží svou nekonečnou cestu znaky na obrazech Otto Plachta. Asi tak, jako běží i jeho vlastní cesta u Šipibů. K podobné cestě je zapotřebí hodně síly a resistence ze stromu apacharama.

       Můžeme se na to právě nyní podívat na výstavě nejnovějších obrazů, které Otto Placht před měsícem přivezl z peruánské džungle a předvádí je ve Špálově galérii. Vernisáž proběhla 26. června 2014.