Zvýšení minimální mzdy: malý krok pro jednotlivce, velký krok pro ekonomiku

Přes rezervovaný postoj tripartity vláda zřejmě prosadí zvýšení minimální mzdy od příštího roku o 700 místo 500 korun, na 9200 měsíčně. Půjde o druhý krok v kýženém přiblížení minimální mzdy úrovni 40 % celostátního průměru, které si vláda stanovila ve svém prohlášení. Proč ale 9200 a proč 40 %? Následný text má za cíl přesvědčit, že výše a pohyby minimální mzdy jsou v české ekonomice citlivým ekonomickým parametrem, a že tedy nemohou být libovolně používány k politickým handlům.

Minimální mzdu sice pobírají jen dvě až tři procenta zaměstnaných osob, podle statistického typu zaměstnání (kódy CZ-IZCO) se ovšem do nově stanovené výše minimální mzdy za loňský rok vešlo 10 % pomocných a nekvalifikovaných pracovníků a 5 % pracovníků ve službách a prodeji. Do nejnižšího mzdového pásma, limitovaného 12 tisíci korunami, spadá již téměř čtvrtina pracovníků se základním vzděláním, i když pouhá 3 % těch, kdo dosáhli vyššího odborného či vysokoškolského vzdělání.

Pásmo nejnižší mzdy je až desetkrát četnější u pracovníků nejmenších podniků s maximálně deseti zaměstnanci než v podnicích nad 1000 lidí. Mzdu blízkou minimální také četněji pobírají osoby s dobou zaměstnání u současného zaměstnavatele do 3 let než ti, kteří vydrží u jednoho zaměstnavatele delší dobu. Odvětvově je nejnižší mzdové pásmo (tentokrát s limitem 10 tisíc korun) výsadou pohostinství, hotelů a podpůrných činností v administrativě. V něm je zařazena skoro pětina zaměstnanců uvedených odvětví, zatímco v průmyslu to nejsou ani dvě procenta. Regionální rozdíly jsou naopak zanedbatelné. Nejnižší mzdy najdeme v podobné četnosti v Praze jako v severozápadních Čechách či na střední Moravě.

Z uvedeného výčtu již vyplývají problematické efekty nárůstu minimální mzdy. Jedním je disproporcionálním zdražení málo kvalifikované pracovní síly proti kvalifikovanější, které bude demotivovat podniky k vytváření pracovních míst pro lidi více ohrožené nezaměstnaností. Vyčíslení disproporce lze uvést na následujícím příkladu. Vzestup minimální mzdy o 700 korun povede dotčené podniky v zájmu spravedlnosti k přidání o 700 korun také pracovníkům s vyšší mzdou.

Jestliže v podnicích nedotčených minimální mzdou stoupnou mzdové náklady o 3,5 % (identicky se směrným růstem pro veřejnou sféru podle návrhu státního rozpočtu ), vedení podniku s průměrnou mzdou 12 tisíc musí počítat s růstem mzdových nákladů o 5,8 %. Na úrovni celé ekonomiky přidá vliv zvýšení minimální mzdy k růstu průměrné mzdy možná až půl procentního bodu. Pro polovinu zaměstnanců by totiž zvýšení o 3,5 % bylo menší než zvýšení o 700 korun. Může si česká ekonomika čtyřprocentní nárůst mezd v příštím roce dovolit? Po letech mzdové restrikce by bylo obtížné hledat argumenty pro zápornou odpověď. Pro segment minipodniků a některá celá odvětví, která na tom ani tak nejsou finančně nejlépe, bude ale situace znamenat významný nákladový šok.

Používaným argumentem pro rychlé zvyšování minimální mzdy bývá skutečnost, že její výše zůstává v Česku výrazně pod úrovní vyspělejších zemí. Jenže takový argument je zjednodušený. Země s minimální mzdou nastavenou vysoko (nad 8 eur za hodinu jako Belgie, Nizozemsko a nově i Německo) uplatňují řadu výjimek z hlediska věku, délky zaměstnání nebo profesí. Bez takových výjimek by se tamní pracovní trhy patrně zhroutily.

Klíčovým problémem v Česku ovšem skutečně není minimální mzda na úrovni 9200 korun, nýbrž snaha o rychlejší tempo jejího růstu proti průměrné mzdě do budoucna. Cena nekvalifikované pracovní síly vykazuje mezi zeměmi podstatně menší odchylky než výše průměrné mzdy, a to z dobrého důvodu. Průměrná mzda je funkcí struktury ekonomiky a dosahuje tím vyšší hodnoty, čím vyšší je podíl „znalostní“ ekonomiky (high-tech průmyslu či kvalifikovaných služeb). Máme-li v Česku ambice posouvat se ke znalostní ekonomice, lze předpokládat strukturální růst průměrné mzdy, s nímž by byla vazba minimální mzdy na průměrnou v rozporu. Letos prosazená úprava minimální mzdy bude na delší dobu poslední, kterou si česká ekonomika může beze ztrát dovolit.

Text vyšel v Hospodářských novinách dne 29. 7. 2014