As-Sísí a jeho boj na dvou frontách

Egyptská ekonomika, konkrétně sféra veřejných výdajů byla vždy pro každou egyptskou vládu svým způsobem Pandořinou skříňkou. Bolestné téma, kterému se nevyhne žádný egyptský prezident, jsou totiž státní subvence. Subvence byly v Egyptě zavedeny krátce po první světové válce, jako prostředek k ulehčení tíživé ekonomické situace běžným egyptským občanům. Začaly se uplatňovat především na pšenici a na mouku, které z důvodu nedostatku vlastních zásob začaly být do Egypta dováženy v roce 1920.

Postupem času se však subvence rozšířily na další komodity, jako je chléb, olej, cukr, dále však na energie a pohonné hmoty a někoho může překvapit, že v určitých epizodách egyptských dějin stát dotoval i cigarety a mýdlo. Přestože se v průběhu uplynulých dekád objevily mnohé pokusy o reformu subvencí, buď nebyly dotaženy dokonce (Mubárakův plán zrušit energetické subvence do roku 2014 byl zavrhnut v roce 2009), nebo v horším případě vyvolaly takové nepokoje, že od plánované reformy raději egyptští představitelé ustoupili (tzv. demonstrace hladových za éry Sadáta v roce 1977).

Subvence ukrajují velkou část veřejných výdajů a například Mezinárodní měnový fond volá po okamžité nutnosti reformy, pokud má být egyptská ekonomika dále životaschopná. Vědom si této úlohy zavedl nově zvolený prezident as-Sísí hned několik opatření. Prvním z nich bylo rozhodnutí zdražit tabákové výrobky a alkohol (o 50% až 200%), dále pak zdražení pohonných hmot (zdražení proběhlo prakticky přes noc, 80 oktanový benzín zdražil o 78%, LPG pak o 150%) a dekret, který má sloužit k postupné liberalizaci energetického trhu. Na druhou stranu však na seznam dotovaných položek přibyly další druhy potravin, například maso. Režim se rozhodl pro vydávání tzv. smartcards – tedy tarifových karet, na které jsou přiděleny určité body pro každou domácnost podle příjmu a počtu osob. Tyto body pak opravňují držitele k nákupu určitého počtu dotovaných položek za určené časové období. Jedná se o poměrně chytrý způsob jak zabít ne dvě, ale dokonce tři mouchy jednou ranou – objem dotací lze totiž jednoduše regulovat změnou v systému, je zajištěno přesnější zacílení subvencí na příjmově slabší obyvatele a ještě k tomu se režim vyhnul přímému vyplácení hotovosti, jak tomu bylo již dříve. Otázkou však je, jestli egyptská byrokratická mašinerie bude schopna takto složitý úkol efektivně implementovat. Zatím se ozývají velice kritické hlasy zejména ze strany podnikatelů, kteří si stěžují na opožděné vyplácení dotací. Objevilo se také značné množství technických chyb, a výpadku, během kterých nelze elektronické karty načíst.

Přestože Mezinárodní měnový fond, podobně jako mnoho ratingových agentur vítá tento krok prezidenta as-Sísího, je potřeba zachovat si značnou dávku skepticismu. Reforem subvencí na Blízkém východě a severní Africe již proběhlo opravdu mnoho. Velké množství jich však bylo dotaženo pouze do půlky a taková nedokončená reforma obzvláště tak citlivého systému, jako jsou státní subvence, může způsobit dalekosáhlé škody. Nezbývá však nic jiného, než doufat, že bez ohledu na velkou nepopularitu těchto opatření se podaří egyptský státní rozpočet zbavit ohromného břemene v podobě subvencí.

Naprosto odlišná věc je však zahraniční politika Egypta. Otřesy, které zažila politická scéna od roku 2011, se na zahraniční politice značně podepsali – a toho si velmi dobře všiml i sousední Izrael, se kterým má Egypt na blízkovýchodní poměry značně přátelský vztah. Egypt se totiž v minulosti osvědčil jako mediátor vztahů mezi Palestinci a Izraelem. Tato role byla však ohrožena za prezidenta Mursího, který jako člověk napojený na Muslimské bratrstvo udržoval nadstandardní vztahy s palestinským Hamásem. Politika as-Sísího je v tomto ohledu obrat o 180 stupňů, neboť as-Sísí veřejně slíbil, že odstraní Muslimské bratrstvo – egyptského spojence Hamásu. Z čistě pragmatického hlediska jsou tedy vztahy mezi Hamásem a Egyptem velmi chladné. Jenže vztahy mezi aktéry na Blízkém východě nelze brát pragmaticky. Ukázalo se, že o příměří není možné jednat bez Hamásu. Když totiž Egypt přišel s tzv. Egyptskou iniciativou, což byl návrh na příměří, se kterým souhlasil Izrael a podpořila ho OSN, Liga arabských států, USA a další, byl tento návrh mluvčím Hamásu odmítnut se slovy, že Hamás nikdo neinformoval a s Hamásu se nikdo neptal – žádné příměří tedy nebude.

Egypt na to zareagoval poměrně nezvyklým krokem – pozval představitele Hamásu do Káhiry. Byli ubytováni ve stejném hotelu jako izraelští diplomati a představitelé Palestinské samosprávy a z pokoje do pokoje si posílali své asistenty. K ničemu to nevedlo, na příměří se nedohodli. Hamás totiž klade podmínku ukončení blokády Gazy, rozšíření rybářské zóny a otevření hraničních přechodů. Nebudu se zde pouštět do komentáře k samotnému konfliktu. Viděno optikou Egypta, je klíčové aby právě on vyjednal příměří. Na scéně se totiž objevilo Turecko a Katar – země, se kterými Egypt nemá zrovna ideální vztahy (obzvláště poté co turecký premiér Erdogan nazval as-Sísího tyranem – turecký velvyslanec byl pak pozván v Káhiře ne kobereček k ministru zahraničí, aby tato prohlášení vysvětlil) a Katar se nijak netají svou podporou a sympatiemi k Muslimskému bratrstvu. Pokud si tedy as-Sísí chce zachovat tvář státníka, který je schopen zvládnout roli mediátora konfliktu, je klíčové aby mírový proces režíroval právě on.

Egyptského prezidenta tedy čekají hned dva hlavní úkoly. Je pro něj výhodou, že se těší popularitě (byl zvolen 96,91% hlasů). Zároveň je však nutné pamatovat na to, že k volbám přišla necelá polovina oprávněných voličů. Reakce veřejnosti na postupná zdražování budou pravděpodobně nejlepší ukázkou toho, jak velkou šanci má as-Sísí s dotažením reforem do konce. Otázka zahraniční politiky je rovněž komplikovaná. Současný konflikt v Gaze může trvat ještě dlouho a žádná strana nejeví zájem o zastavení bojů do doby, než dosáhne svého cíle. Egypt – a konkrétně as-Sísí – se však potřebuje ukázat ve světle diplomata, který dokáže vrátit Egyptu jeho výsostnou pozici blízkovýchodní velmoci největšího kalibru.

Autor: Martin Brožík, student magisterského oboru Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. V současné době autor působí jako stážista na zastupitelském úřadě České republiky v Káhiře.