Návrhy kompenzací za ruské sankce - máme je chápat jako přiznání odpovědnosti?

Vývoz do Ruské federace byl vždy dobrodružnou záležitostí. Vývozci se na tomto teritoriu potýkali s korupcí, problematickou infrastrukturou, specifickým právním prostředím, měnovými riziky (a do roku 2006 i směnitelností) a čas od času i makroekonomickou nestabilitou (např. hluboký propad dovozů do Ruska po finanční krizi v roce 1998 či prudké zpomalení ruských dovozů v posledních dvou letech).

Bylo také obecně známo, že prosperita ruské ekonomiky silně závisí na cenách vyvážené ropy a plynu. Stejně tak bylo čím dál tím více zřejmé, že vývoj ruské politické scény směřuje k něčemu jinému než je moderní demokratická společnost a že se ruské vedení nerozpakuje použít razantní ekonomické nástroje k dosažení politických cílů.

Přes tyto všechny faktory se řada českých (evropských) firem o získání a udržení pozic na ruském trhu snažila. Logickou motivací jim byl rychlý růst tažený příznivým vývojem cen ropy, velikost tohoto trhu, stejně jako relativní slabost řady evropských ekonomik v posledních letech. Řadě z nich se také tento risk vyplácel.

Nyní se část těchto dříve latentních rizik náhle realizovala, když na (zatím) relativně malou část těchto firem dopadly ruské sankce oznámené 7. srpna. Téměř okamžitě se rozhořela debata o tom, zda postiženým firmám dopady sankcí kompenzovat. V této debatě však zatím chybí vysvětlení, proč by se takto stát měl angažovat. Dva základní důvody přitom můžeme vyloučit:

1. Podnikatelé a firmy působící na ruském trhu stejně tak jako prakticky každý, kdo se zajímá o ruskou ekonomiku a politickou scénu, věděli, že se jedná o rizikovou oblast. Jejich aktivity byly podnikáním – včetně předpokládané ochoty nést dopady těchto rizik – a není tedy možné argumentovat tím, že je postihlo něco zcela nečekaného či státem způsobeného.  Pokusy přenášet na stát rizika soukromého podnikání ostatně obvykle dlouhodobě končí ještě hlubšími ztrátami.
2. Rozsah českého vývozu do Ruska, role přímo postižených sektorů v české ekonomice, jakož i celkový rozsah evropských vývozů do Ruské federace naznačují, že propad vývozu do Ruska těžko může mít na českou ekonomiku nebezpečné dopady v agregátním měřítku. Pokud např. přijmeme odhady MPO, snadno zjistíme, že odhadovaná ztráta 700 pracovních míst znamená pokles počtu zaměstnaných v ČR o 0.14 promile. Nemůžeme tedy argumentovat ani tím, že kompenzace jsou nutné k odvrácení hrozící hluboké ekonomické či finanční krize.

Pokud oba body platí, není důvod o jakýchkoliv kompenzacích přímo zasaženým firmám uvažovat, v úvahu by snad připadala v  nejzazším případě pomoc nepřímo zasaženým firmám např. v zemědělství. Proč se však podobné návrhy objevují? Možná lze jejich hlubší motivaci hledat v dokumentu, známém jako „Exportní strategie České republiky pro období 2012-2020“ a v jeho předchůdcích. Tato strategie si vytkla dva základní cíle: (i) posun v hodnotových řetězcích zboží a služeb směrem k produkci s vysokou přidanou hodnotou, (ii) diverzifikaci mimo trhy EU. V návaznosti na druhý z cílů pak strategie obsahuje i seznam 12 prioritní a 25 zájmových trhů, které jsou tak českým exportérům implicitně doporučovány.

I když čistá ekonomická teorie na jejich realizovatelnost může mít někdy odlišný názor, oba typy cílů nejsou v podobných dokumentech jiných zemí ničím neobvyklým a není tedy možné autory za podobné úvahy kritizovat. Co však již pochybné je, je výběr některých prioritních a zájmových trhů. Česká republika se podle této strategie měla snažit o diverzifikaci údajné přílišné exportní závislosti na trzích EU např. tak, že bude ještě více exportovat do Ruské federace, tedy potenciálně velmi problematické země, na které již navíc ČR byla významně závislá v dovozech ropy a plynu. Rusko bylo přitom dokonce zahrnuto do užší a více protežované skupiny tzv. prioritních zemí! Vláda tak při schvalování strategie v roce 2012 zcela opominula dlouhodobá rizika a snad z důvodu určité intelektuální setrvačnosti či z důvodu přílišného zaujetí krátkodobými faktory (růst ruské ekonomiky/stagnace EU) iniciativně doporučila aktivní zvyšování závislosti na zemi, která se stala největším regionálním bezpečnostním rizikem a která již měla za sebou mimo jiné např. konflikt s Gruzií.

Je vždy snadné být generálem po bitvě či v hospodské debatě, naopak je obtížné předem správně identifikovat rizika budoucí. Přesto by však ekonomové a úředníci při návrhu podobných strategií neměli na tuto snahu rezignovat - měli by odhodit své osobní preference, zapomenout na meziresortní řevnivost a více spolupracovat např. s odborníky na mezinárodní vztahy.

Co s tím vším dále? Stát sice má kvůli své exportní politice určitou míru implicitní zodpovědnosti za současné dopady na některé české exportéry, nicméně uchlácholit vývozce kompenzacemi by nevyslalo příliš dobrý signál. Lepším řešením by bylo nechat tyto exportéry vypořádat se svými problémy bez přímé státní finanční asistence a spíše otevřít debatu o změnách české proexportní politiky. Její nastavení může mít dlouhodobé (a nejen ekonomické) důsledky a měla by tak kromě příležitostí pro krátkodobé zisky více reflektovat i dlouhodobá ekonomická i bezpečnostní rizika.

Přinejmenším bychom měli zvážit vyřazení Ruska ze skupiny prioritních zemí. Tímto krokem stát v žádném případě nebrání jednotlivým firmám zkoušet na tomto trhu štěstí, nebude však plýtvat veřejnými prostředky na kroky s problematickými dopady na bezpečnost Česka. A i po této redukci nám zbude v exportní strategii dalších 11 prioritních a 25 zájmových trhů, což je z hlediska schopnosti efektivně zacílit veřejnou pomoc exportérům na zemi jako Česká republika stále docela dost.