Nechte učitele být učiteli

Podle průzkumu agentury InFact nesympatizuje se stávkujícími učiteli 41,4 % Norů. A tak je mírně převyšují příznivci stávky, jichž je 45 %. Ve veřejnosti tedy dominuje zásadní roztříštěnost při pohledu na oprávněnost tohoto pozdvižení, jež na části škol nastartovali kvůli nešvarům kolem nové pracovní dohody.

Kolem pracovní doby učitelů probíhají léta tahanice a neshody, což působí na školství ničivě. Učitelé tvrdí, že čas vázaný v norském školství na přítomnost ve škole, okolo šesti hodin denně, patří mezi nejdelší v Evropě a je asi o deset hodin týdně delší než například ve Finsku. Na přípravy, opravy a další práci z domova či odjinud jsou učitelé na 1. stupni základní školy placeni za 10 hodin, na 2. stupni základní školy za 12 hodin a na střední škole za 14 hodin.

Kritickým bodem dohody, již zamítl Svaz pracovníků ve vzdělávacích institucích (Utdanningsforbundet), v níž jsou členy někteří z učitelů (organizací, jich jsou členy, je více), je právě tato část pracovního vytížení mimo vyučování, jež učitelé dnes odpracovávají z míst mimo školu a zaměstnavatel požaduje rozšíření toho času, jenž je vázán na přítomnost ve škole. Nekompromisním požadavkem učitelů je, aby zaměstnavatel od tohoto záměru upustil, jinak prý žádná dohoda není možná.

Učitelé ale mají pocit, že jim zaměstnavatel ani značná část veřejnosti nevěří, že pracují efektivně a cíleně se snaží žáky připravovat do (pracovního) života a že třeba nepobírají plat za vyřizování pracovních povinností, zatímco jsou v témže čase zaměstnaní jinou výdělečnou činností, což podle některých komplikuje náhled na jejich čas strávený prací a zamlžuje skutečné pracovní nasazení. Jinými slovy, někteří učitelé jsou podezíráni z pochybné pracovní morálky a z toho, že čas, za něž jsou placeni ( tj. za odvádění školních povinností), splývá s mimoškolními (a tedy i výdělečnými) činnostmi.

Z důvodu svébytnosti učitelského povolání je pružný systém pracovní doby zcela nezbytný, aby mohli učitelé odvádět kvalitní práci. Ve vědomí veřejnosti se ztrácí skutečnost, že náplň učitelovy práce daleko přesahuje výuku samotnou. Efektivněji si opravují a evaulují úkoly a testy a připravují inspirativní vyučování po večerech a o víkendech doma, mnohdy daleko nad danými rámci finančního vyhodnocování, než aby si učitelé sedli do často maličkých pracoven, které kvůli nedostatku klidu způsobeném sdílením prostoru s ostatními kolegy nejsou vhodným místem pro přípravu.

Zaměstnavatel a část veřejnosti jsou zmatení šíří požadavků učitelů, neboť nejde jen o vnucování učitelů do delší přítomnosti v školních budovách, což se mnohým neučitelům nezdá jako žádná muka. Ovšem letos pohár trpělivosti přetekl. Jde prý o podemílanou důvěru, začátek zápasů o budoucí školství, a někdo by řekl, že na to nastal nejvyšší čas.

Nedůvěra a frustrace

Část konfliktu se točí okolo frustrace učitelů z pracovních dnů, jež se staly příliš byrokratickými kvůli požadavkům zaměstnavatelů, že se mají obšírně podávat zprávy a sepisovat protokoly, přičemž prý není na vině jen smlouva se zaměstnavatelem, nýbrž i politika na celostátní úrovni. Vedení organizace zaměstnavatele – Svazu okresů – je politicky voleno a sestává z regionálních zástupců největších norských politických stran. Nedůvěra a frustrace mohly vzniknout i z toho, že se zdá, že členové vedení neznají či neberou ohledy na respektivní programy školství svých jednotlivých stran tehdy, když opatřují své vyjednavatele plnou mocí. Žije vedení Svazu obcí svůj vlastní život, odtrženě od realit?

Organizace práce a výběr pracovních postupů v osnovách mají být podle prohlášení vlády v co největší míře ponechávány profesnímu úsudku učitelů samotných ohledně toho, co nejvíce prospěje žákům. To údajně ve snaze o odbyrokratizaci školství. Místo toho se podle učitelů delší dobu děje opak, tedy detailní řízení každodenního života ve školství. To možná proto, že strany samotné, kteří zastávají pozice ve Svazu okresů, dlouho přes své byrokraty prohlubovaly důvěrovou propast, k jejíž překlenutí prý schází ochota uznat, že učitelé sami jsou těmi, kdo jsou nejvíce schopni každodenně a celoročně spravovat svou pracovní dobu.

Pojem „kvalita“ nebyl dlouho používán. Ani pojem profesní rozvoj. Výzkumy neprobíraly co je to kvalita a jak jí lze dosahovat. V 90. letech probíhal přechod od řízení prostřednictvím pravidel k řízení pomoci cílů, kde se staly požadavky na kvalitu a evaluace kvality zásadními téměř zničehonic. Podle tohoto principu má být školství řízeno prostřednictvím výsledků a jejich měření . Kvůli špatnému základu vědomostí a dovedností čtení, psaní a počítání se mnozí jakoby dále nedostanou, ztrácí se a při postupu z 1. do 2. stupně základní školy se s nešvary potácí dál a dál a čtvrtina žáků nedokončí střední školu. To, že tolik mladých lidí školství nudí či nebaví, je prý hlavní příčinou toho, že 80000 mladých je zákazníky sociálních úřadů, z nichž řada pobírá v mladém věku podporu v pracovní neschopnosti.

Podaří se důvěru obnovit přičiněním učitelů, jejich zaměstnavatele a politiků? Co budou dělat, aby získali větší důvěru rodičů, žáků i veřejnosti? A jaká kvalita se má ve školství poptávat?

Údajně nic školství nepoškozovalo více, než dlouholeté prosazování reforem, včetně reforem pracovní doby, jež byly mezi učiteli do velké míry nežádoucí a „hnaly je od bašty k baště“. Zavedení národních testů, maturit a požadavků na větší protokolování připadá nejednomu učiteli krátkozraké a tato cesta se podle ohlasů stala bludištěm, odkud nyní není úniku. Kvůli vyčerpání, jež se svádí do velké míry také na mimopedagogickou činnost pro školu, zvažuje podle šetření každý 5. učitel o změně povolání.

Vláda by mohla učitele vykupovat ze správcovských úkonů a úřadování, aby jim dovolila, aby vykonávali učitelské povolání ve vlastním slova smyslu a nikoliv stále více úkolů, jež jsou učitelskému poslání více či méně vzdálené. Jenže žádné učitelování bez financí. Ty okresní jsou v mnohých případech v neutěšeném stavu, což se zase promítá v nabídce škol, množství času na každého žáka a jeho potřeby. Podle některých učitelů to bylo lepší před deseti lety, když platil jednotný systém financování nezávislý na financích jednotlivých okresů.

Od dnes je stávka rozšířená též o 1. stupeň základní školy, což nutí řadu rodičů k tomu, aby zůstávali s dětmi doma, nebo aby je brali sebou do práce, ovšem pochopitelně jen tehdy, dovolí-li to zaměstnavatelé a povaha práce.