K čemu je dobré mít Františka Kriegela?

Pokud něco během tohoto léta zvedlo vlnu zájmu o intepretaci určitého úseku našich moderních dějin, bezesporu to byla kauza návrhu na udělení čestného občanství Františku Kriegelovi. Mnohem zajímavější než samotný proces hlasování a výsledek je soubor názorů a postojů vůči tomuto návrhu. Odhlédnu přitom od aktuálního kontextu podzimních komunálních voleb, neboť i přes mnohé zlé jazyky tento návrh s volebním marketingem konkrétní strany a kandidáta nespojuji. Na příkladu Františka Kriegela je však docela dobré ukázat nejednoznačnost aktuální intepretace dějin po roce 1948.

Těžko bude kdokoliv zpochybňovat jeho životní statečné rozhodnutí nepodepsat moskevský protokol, to nečinili ani odpůrci čestného občanství. Z jejich strany zaznívaly argumenty odmítající vytrhnout tuto událost z celého kontextu života lékaře a politika, kterého zklamala vlastní revoluce. Toto odmítání je legitimní a je pochopitelným důvodem pro hlasování zamítající udělení čestného občanství. Na druhé straně je ovšem stejně legitimní tento návrh podporovat a poukazovat na mimořádnou statečnost a vzepření se zdánlivě nekompromisní moci. Zastánci čestného občanství tak argumentují konkrétním činem, konkrétním okamžikem, kdy se daná osoba nevymlouvá na okolnosti a řídí se jen svým osobním mravním imperativem. To je bezesporu následováníhodné, stejně jako je vhodné poukázat formou čestného občanství na tuto skutečnost.

Argumentace podporovatelů ovšem zároveň sklouzávala do aktuálního schématického slovníku, kdy je František Kriegel díky svému činu interpretován jako zastánce demokracie a svobody. Těmto posunutým (až překrouceným) tezím uniká historická realita, že Kriegel moskevský protokol nepodepsal, protože dle vlastních slov „jako komunista“ je nemohl podepsat. Ani v okamžiku střetu s brežněvovskou mocí se tak nevzdává svých marxistických ideálů, které ho vedly do Španělska, stejně jako do štábu Lidových milicí. Nedělejme z něj proto „muže, který prozřel“ a přidal se na tu správnou stranu dějin. Kriegelovi zůstala víra v komunismus, nikoliv však víra v smysluplnou realizaci této myšlenky reprezentované Sovětským svazem. Neodehrává se zde nějaký chimérický boj demokracie s komunismem, jak bychom rádi zjednodušeně viděli. Odehrává se zde osobní zklamání věřícího komunisty chyceného do pasti politické reality.

Americký historik Timothy Snyder píše ve svém úvodu k rozhovoru s Tony Judtem pro někoho lapidární konstatování na téma úhlů pohledu v historikově práci: "Porozumět události vyžaduje od historika, aby odvrhl každý jednotlivý rámec a akceptoval platnost několika rámců současně. Přináší to méně bezprostředního uspokojení, ale větší trvalý přínos." Nemusí se to přitom týkat jen profesionálního historika, ale i našeho obecnějšího pohledu na dějiny. Samozřejmě, že je jednodušší a někdy i vysloveně potřebné „mít jasno“, rozlišovat správné a nesprávné, dobré a zlé. Pokud se to však promění ve schematismus, ztratí se nám porozumění naší minulosti. Téma čestného občanství pro Františka Kriegela je tak cenné již jen proto, že nám relevantně zpochybňuje černobílé vidění světa, a to i v tom, že „pravdu“ mohou mít jak příznivci, tak odpůrci čestného občanství. „Pravda“ totiž v tomto konkrétním případě nesouvisí s fakty, ale s postoji.