Proč skončil ředitel protikorupční policie?

Vše se opět takřka do puntíku opakuje. I tentokrát odchod bývalého ředitele Komárka provázela slova uznání, poděkování a ujištění o tom, že jeho odbornost a zkušenosti budou využity. On ještě navíc oproti jiným údajně destabilizovaný útvar konečně stabilizoval. Jako oficiální byly uvedeny důvody „osobní“, čemuž však nikdo trochu poměrů znalý nemůže věřit. Jelikož prozatím u sboru zůstal a přijal speciálně pro něj nově vytvořené místo náměstka celorepublikové kriminálky pro kyberkriminalitu, se od něj skutečné důvody odchodu ani nedozvíme.

Na Komárkově roční misi lze velmi dobře demonstrovat model užívaný u protikorupční policie již dlouhá léta. Vše vždy odstartuje nenadálý a rychlý konec ředitele předchozího. Jeho nástupce si pak vždy i přes ujišťování veřejnosti o nezávislosti procesu výběru určí příslušný nadřízený, a to buď sám ministr vnitra (mnohdy i po širší politické diskusi) či s jeho tichým svolením policejní prezident nebo jeho náměstek. Tato volba je pak následně potvrzena ve výběrovém řízení tak, aby i formálně byla naplněna litera zákona.

Po nástupu nového ředitele je vždy dle hesla „král je mrtev, ať žije král“ všemi deklarována plošná a jednoznačná podpora prakticky čehokoliv, co si zamane. Představovány jsou dlouhodobé koncepce, strategie a plány na několik let dopředu. Najednou není problém s penězi na odměny, vybavení či navýšení tabulek novými místy. To, co předtím nešlo, s nově příchozím ředitelem téměř zázračně jde. To aby se podřízeným ty změny, reformy, reorganizace a nové priority lépe vysvětlovaly a oni je lépe snášeli a chápali.

Celé to doprovázejí nezbytné personální rošády, vždy se automaticky mění náměstci, pokaždé to zasáhne i někoho o úroveň níž. Někdo jde v rámci útvaru či sboru jinam, někdo znechuceně odejde zcela. Vyšetřované případy a práce jako taková jsou nějakou dobu na druhé koleji a vyčkává se, co se bude dít, kdo u toho bude a kdo ne.

A jak konkrétně vypadala „stabilizace“ v podání ředitele Komárka? Déle než první čtvrt rok se zavřel do své kanceláře a nevycházel. To aby se se vším pro něj novým, což bylo vlastně úplně vše, v klidu seznámil. Specifické prostředí výkonných celorepublikových útvarů dosud osobně neznal, zkušenosti se zpracovávanými problematikami a zejména jejími nejzávažnějšími formami prakticky neměl. Komunikoval minimálně, porady se nekonaly. Podřízeným se téměř neukazoval, což často ústilo v trapné situace, kdy jej někteří ani nezdravili, protože nevěděli, jak vypadá...

Velmi záhy pak v jeho hlavě uzrál plán na zásadní organizační změny (novátorské, účelové, hloupé a nelogické), kterými například na jedné straně hodlal vytvořit „superodbor“ o sto policistech a na straně druhé „miniodbor“ o policistech sedmi. Souběžně s tím plánoval naprosto neúměrným způsobem navýšit počet pracovníků s příplatkem za vedení, sám si hodlal zřídit z dosavadních dvou dokonce náměstky čtyři. To za situace, kdy necelý rok předtím bylo naopak z důvodu úspor nutné místa vedoucích v rámci celé policii značně seškrtat. Motivem navržených změn nebylo v žádném případě něco zefektivnit, optimalizovat nebo vylepšit, ale spíš se jedním opatřením elegantně zbavit všech nepohodlných stávajících služebních funkcionářů.

Mezitím se však totálně přepsala politická mapa, došlo k opakovaným změnám na pozicích ministra vnitra i policejního prezidenta, a ředitel Komárek tak přišel o lidi, kteří jej do funkce dostali a stáli za ním. U nového vedení rezortu a policie už podporu nenašel, ač mu byla prakticky až do jeho odchodu veřejně deklarována. Veškeré jeho nápady a plány, pro protikorupční policii naštěstí, spadly pod stůl bez toho, aniž by se realizovaly.

V českém podání zkrátka nějakou delší dobu funguje jen model, kdy si ministr vnitra vybere „svého“ policejního prezidenta a ten si vybere „svého“ ředitele protikorupční policie. Každá jiná konstelace vydrží maximálně několik málo měsíců. Proto i z tohoto pohledu nebyl konec ředitele Komárka žádným překvapením. Na druhou stranu – zrovna v jeho případě je to pro útvar dobrá zpráva. Člověk jeho kalibru a schopností se ředitelem protikorupční policie stát vůbec neměl.

Není důležité, jaké důvody odchodu jsou veřejnosti uváděny jako oficiální, jsou to totiž důvody zástupné a skutečnou pravdu zná jen velmi úzký okruh zasvěcených. V případě ředitele Komárka rozhodně nebyla hlavním důvodem skutečnost, že se za něj protikorupční policii konečně rozvázaly ruce k vyšetřování velkých korupčních kauz, a tak bylo potřeba se zbavit nepohodlného a statečného hrdiny, jak bylo uváděno některými novináři.

Velké hospodářské a korupční případy se ve větším měřítku v rámci celé policie řeší již zhruba pět let, což spíše než s postavou aktuálního ředitele jakékoliv složky souvisí s celkovou změnou společenského klimatu a změnami v soustavě státního zastupitelství. Fungování samotné protikorupční policie již řadu let jednoznačně nejvíce narušují a poškozují neuvěřitelně časté a mnohdy necitlivé změny v jejím vedení. Nejedná se zjevně o náhodu či opakující se shodu okolností, ale záměr – zaběhnutý dlouhodobý systém ovlivňovaný politiky a politikou. Je zcela lhostejné, kdo je právě u moci. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by se v případě nyní opět vybíraného, v pořadí již třináctého ředitele dalo očekávat něco jiného.