Unijní diplomacii povede Bulharka Georgieva

Spekuluje se především o třech jménech: polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, ministryně zahraničí Itálie Federica Mogherini a současná eurokomisařka Kristalina Georgieva z Bulharska.

Příběh z roku 2009 pokračuje

Vysoký představitel Unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku je post vytvořený na základě Lisabonské smlouvy. Často se této pozici přezdívá evropský ministr zahraničních věcí, protože měl sjednocovat zahraniční politiky členských států. Lisabonskou smlouvou byl vytvořen i post předsedy Evropské rady, který řídí a svolává summity šéfů vlád. Spolu s předsedou Evropské komise tvoří trojici top pozic, které nejvíce rozhodují o dalším směřování evropské integrace. Proto je jejich obsazení velkým politickým tématem a každý tábor by rád viděl na těchto místech právě svého kandidáta. Do volby však zasahuje více faktorů než jen kvalita kandidáta. Velkou roli hraje také jeho politická příslušnost a země, ze které pochází. Dosluhující šéfka evropské diplomacie Catherine Ashton pochází z Velké Británie a patří do skupiny evropských socialistů. Předsedou Evropské rady je lidovecký Belgičan Herman van Rompuy. Když byli oba v roce 2009 zvoleni ani jeden z nich nebyl favoritem, o kterém by se mediálně spekulovalo, což naznačuje, že nadcházející summit EU může přijít ještě s dalšími jmény než ty, o kterých je v současnosti slyšet. Zvolení Ashton a Rompuye také dokumentuje rozdělení pozic mezi socialisty a lidovce v poměru 1:1, což lze očekávat i v nadcházející volbě.

Georgieva jako nejpravděpodobnější varianta?

Jméno polského ministra Sikorského bylo během prázdnin favorizováno a jeho pověst silného hráče slibovala novou jednotící vlnu v evropské zahraniční politice. Nicméně možná právě to mu bude nakonec největší překážkou. A nejspíše nejen to. Sikorski patří do evropské rodiny křesťanských demokratů, kam náleží i zvolený předseda Evropské komise Jean Claude Junker. Lidovci by tak obsadili další evropskou top pozici dalším silným kandidátem, což se jistě nebude líbit evropským socialistům.

Federica Mogherini je jedinou deklarovanou socialistickou kandidátkou. Její politická příslušnost tak může být výhodou. Hovoří proti ní ale nezkušenost, neboť vrcholovou političkou je teprve půl roku. Další nevýhodou jsou její sympatie k Rusku a Putinovi, které v aktuální situaci vyvolávají negativní emoce, což dokládá i twitterová kampaň #stopfederica. Naopak výhodou pro ní může být to, že je ženou. Vysoký představitel je totiž místopředsedou Evropské komise, ve které zatím drtivě převládají nominace mužských kandidátů, což je pro mnoho evropských politiků problém.

Další kandidátkou je Kristalina Georgieva, která stejně jako Sikorski patří mezi evropské lidovce. Její kandidatura byla ohlášena až začátkem srpna, nicméně její šance jsou poměrně velké. Stejně jako Catherine Ashton má zkušenost s působením ve funkci evropské komisařky, a stejně jako Sikorski pochází z nově přistoupivších členských států. Původ může být pro oba pozitivem, protože jednu z vrcholných pozic by měl obsadit zástupce střední a východní Evropy. Na rozdíl od polského mistra navíc není Georgieva označována za takového jestřába ve vztazích vůči Rusku.

Tichá diplomacie, důležitý faktor

Který z kandidátů nakonec uspěje, bude ovšem záležet také na tom, jakou evropskou zahraniční politiku budou státníci v budoucnu chtít. Volba Ashton byla potvrzením snahy nemít společnou zahraniční politiku moc aktivistickou a silnou. Bylo zde patrné úsilí hájit si vlastní národní zájmy a nechat rozhodování o zahraničních věcech v hlavních městech. V roce 2009 se totiž nejvíce spekulovalo o Tonym Blairovi (bývalém ministerském předsedovi Velké Británie), který by v případě zvolení jistě nastavil zcela jiné směřování evropské diplomacie. Pokud nedojde ke změně přemýšlení o evropské zahraniční politice, je v podstatě vyloučen Radosław Sikorski, který je v podobné pozici jako před pěti lety Tony Blair

V neposlední řadě je také nutné přemýšlet o obsazení třetí z top pozic, a to předsedovi Evropské rady. Jak bylo zmíněno, je velmi pravděpodobné, že šéf diplomacie a předseda Evropské rady budou z jiného politického tábora. Vzhledem k tomu, že informací o nominaci na tento post je ještě méně, je těžké předvídat, kdo bude ve finále zvolen. Nicméně jména, o kterých se mluví, jsou převážně ze středo-pravé části politického spektra (Andres Fogh Rasmussen – současný generální tajemník NATO,  Mario Monti – bývalý italský premiér či Fredrik Reinfeldt – současný švédský premiér),  což nahrává do karet spíše socialistické kandidátce Federice Mogherini.

Podporujeme sousedy

V ČR se obsazení budoucího šéfa diplomacie stalo tématem až na poslední chvíli. Dokonce se kvůli tomu narychlo sešel sněmovní Výbor pro evropské záležitosti. Vláda však již během léta podpořila polského kandidáta a dala přednost regionálním zájmům, které by Sikorski jistě do Bruselu přinesl.

Pokud však bude Sikorski pro zdrženlivější země neakceptovatelný, bude pro ČR nejspíše přijatelnější bulharská kandidátka než italská. Bulharsko je stejně jako my stále relativně novým členským státem, a proto od ní lze očekávat vyšší míru empatie k českým zájmům ve společné zahraniční politice.

Ondřej Mocek

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz