Dalších 25 let před námi v pěti trendech

"Očekávejte neočekávané" je jednou z těch rozumnějších pouček ohledně pohledu do budoucna. Ostatně, mnohá z tvrzení devadesátých let dnes znějí směšně. Na druhou stranu, už Seneka upozorňoval na to, že dobrý vítr v plachtách je k ničemu, pokud nevíme, kam chceme jet. Takže i přes tu směšnost to má smysl. Druhou věcí, kterou bych s ohledem na níže popsané trendy rád předeslal, je fakt, že Česká republika bude spíše reagovat na globální trendy a mnohem spíše na jejich dopady. Slovo "mnohem spíše" je zde definováno tím, jak moc se naše země stane součástí vlivných společenství účastných zásadnějších rozhodnutí. I tak ale svou sázku na budoucí trendy orientuji hlavně s ohledem na naší desetimilionovou společnost.

1. Desintegrace politiky a integrace byznysu

V devadesátých letech bylo "samozřejmostí" a také zvolenou strategií dohnat Západ. Bohužel i s jeho chybami a navíc s chybami vlastními. Z toho mixu nevzešla ani společnost standardní demokracie, ani společnost založená na trhu a meritokracii. Výsledkem je zklamání (v různých vrstvách různými vadami systému) a rostoucí nedůvěra v politické řízení společnosti. Jestliže padouchem devadesátých let byl byznysmen ve fialovém saku, dnes je padouchem figurka politika ve špičatých botách. A mezitím, řada už dnes třeba méně viditelných osobností se denně volně pohybuje mezi politikou a byznysem. Byznys je tím posílen, protože dobře ví, že velcí hráči nehrají podle pravidel, ale pravidla vytvářejí - což ví každý, kdo se během posledního čtvrtstoletí pohyboval okolo větších (a později už i menších) veřejných zakázek. Všechny volby minulého roku ukázaly, že zatímco tradiční politické pole se rozpadá, byznys - dnes již bez dříve povinných politických prostředníků - vchází do politiky zcela legitimně a přímo.

Je to paradoxně v době, kdy už je jasné, že globálním obchodním trendům nejsme schopni čelit obchodními cestami, ale jsme odkázáni na cesty politické. Ty jsou ale nedůvěrou v politiku stále více oslabovány, a tak se roztáčí spirála bezmocnosti. To je dáno tím, že vlivem národního i globálního vývoje ztratila moc politická kontrolu nad mocí obchodní, neztratila však zatím v očích veřejnosti odpovědnost za to, jak se lidem vede. Odtud potom pokusy o radikální politická řešení problémů globálních trhů či pokusy o politickou izolaci.

Pro budoucnost z toho plyne, že lidé budou dále přijímat nahrazování politických debat firemním řízením. I Když (možná právě proto) velká část národa pracuje ve veřejném a státním sektoru, představa, že ve firmách to umí lépe, dominuje. Byť z hlediska zakázek jsou soukromé firmy se státem často provázány (na něj odkázány) a to často ani nevíme, kdo je vlastní. Demokracie bude viděna jako příliš nákladné a neefektivní řešení adaptace na globální změny.

2. Selhávání států

Víme již dnes, že stát neumí vybírat uspokojivě a spravedlivě daně. Víme již, že neumí ohlídat ani bezpečnost alkoholu. Víme také, že sami se neubráníme. Zatím to všude vedlo k tomu, že zklamáni nefunkčními státními řešeními volí lidé vlastní cestu, většinou do soukromého sektoru. Z pohledu společenského tak dochází k privatizaci strategie přežití ve společnosti. Selhávající stát, od kterého si už "nikdo nic neslibuje" (rozhodně ne zajištění penze a důstojného stáří) si nezaslouží pozornost občanů.

Netýká se to zdaleka jen naší země, kde to někteří vysvětlují dědictvím komunismu - jiní, ke kterým se počítám já, dědictvím postkomunismu. Volební účast upadá i jinde a problémy se zajišťováním "tradičního" (poválečného) standardu mají i Francie či Británie. Snad jsme jen o krok napřed.

Pro budoucnost z toho plyne, že spíše než se státem spolupracovat (nebo od něj něco očekávat), lidé se jej budou snažit ve svých životech obejít a najít vlastní cestu. To, že stát je téměř jediné společenské těleso, kde mohou demokraticky rozhodovat, již nemusí být viděno jako převažující výhoda.

3. Měnící se role vzdělávání

Dobrým příkladem je zde vzdělávání. Jeden z pilířů moderních států, tři sta let tradice založené na myšlence, že občané by měli být vzděláni a že stát je garantem této povinnosti. Útoky, výsměchy, zklamání, ale i oprávněná kritika na veřejné vzdělávací instituce je na denním pořádku. Není se čemu divit, žádná věrohodná strategie vzdělávání v zemi není, jak by taky mohla, když právě křeslo příslušného ministra je jedním z nejfrekventovanějších (srovnejte s počtem výměn třeba ministrů financí). Ale svádět vše na MŠMT není přesné, část situace je dána - jak už to bohužel bývá - samou povahou reality. Školství jako instituce prostě patří mezi ty méně dynamické. Očekávaní, že bude celý systém cvičit podle (ne moc jasně daných) požadavků různých zájmových skupin (průmysl, stát sám, rodiče, studenti) každých pět let trochu jinak, je liché. Zároveň stát, a to působí skoro jako sebeobrana, hází klacky pod nohy méně integrovaným vzdělávacím alternativám, jako jsou lesní školy či domácí vzdělávání.

Jedinou hlavní reakcí na poptávku po jiném vzdělávání je tedy soukromý sektor. Ten je postaven na "výhodě" platit si možnost méně regulované služby, která je tak možná ne kvalitnější, ale určitě flexibilnější. Nakonec, není těžké si pro firmy spočítat, že na platu mohou ušetřit také tak, že zaměstnancům nabídnou benefit zajištění vzdělání jejich - a jejich ratolestí. Každá učebnice personalistiky vám řekne, že to posiluje loajalitu (to jest ochotu zůstat, i když se podmínky mění k horšímu) personálu. A navíc to řeší "jejich" problém. Takže win-win.

Bez ohledu na zvolenou individuální cestu a s ohledem na výše zmíněné první dva body platí pro budoucnost, že stát bude monopol na vzdělávání ztrácet. A zároveň se bude pod vlivem globálních tlaků také měnit poptávka po vzdělávání. Model, že xy let strávím ve vzdělávacím procesu a pak budu vypuštěn na moře trhu práce, kde lepší vzdělání rovná se lepší loď, není udržitelný a povede leda ke zklamání všech zúčastněných. Pro část populace budou zajímavější mimotržní přínosy vzdělávání.

4. Ústup od individuálních strategií

Vzdělávání jsem vybral jako jeden z podstatných trendů také proto, že to začíná být poslední veřejná instituce, kterou jsme povinni všichni projít. To je důležité, protože tato nevyhnutelnost s sebou nese nutnost setkávat se s jinými, které jsem si nevybral. Ano, i s těmi chudšími, bohatšími, chytřejšími, hloupějšími. Je to jedna z posledních možností potkat lidi a spolupracovat s nimi jako rovný s rovným. Moderní společnost se od svého zrodu ptá po tom, čím vlastně drží pohromadě, na čem je založena solidarita, zkušenost jiného, soucit, tolerance a respekt.

Zatím se jako efektivní jevilo doplatit si selhávání státu v kvalitě vzdělávání z vlastního. Tu příplatkem na jazykový kurs, placení lektora (bez daní), přípravky na VŠ, anebo rovnou celé privátní vzdělávání. Nyní je ale jasné, že stále více se zadlužující domácnosti si toto nebudou moci dovolit. Privátní strategie řešení selhání státu je prostě nákladná, a to i pro ty, kteří už optimalizovali svou daňovou povinnost.

Proto se o slovo bude stále více hlásit komunitní model. Ten zatím známe z avantgardních představ dobře situovaných vizionářů. To však jen proto, že chudoba u nás ještě nezmasověla - v jiných zemích už vědí, že k vodě, elektrice, vzdělání, ale i práci, nepomůže stát, ale komunita daná nikoliv volbou, ale nutností sdílet zdroje. Nakonec, prvorepublikové družstevnictví (ve výstavbě bytů) reinkarnovalo uprostřed komunismu právě proto, že k zajištění bydlení stát nestačil, a to ani pokud se šikovně stavělo za státní na vlastním. Projekty různých "paralelních polis" a "undegroundů" už jsou na stole. Nakonec, není jednodušší naučit dítě své kamarádky anglicky a nechat si za to od ní ostříhat vlasy?

5. Zrod společnosti výpadků

To, že žádný strom neroste do nebe, že hubená léta střídají ta tučná, jsme (alespoň dle spotřebního chování) už poněkud zapomněli. Většina našich prarodičů měla válečnou zkušenost, ve které vlastně přestalo fungovat to, co dříve bylo samozřejmé. Netroufnu si odhadovat, zda se bude opakovat obdobný konflikt, ale i lokální konflikt má tento dopad. Nejde ale jenom o válčení, zdrojů ubývá a zda to technologicky doženeme, není jasné. Přibývají také stále patrnější dopady klimatických změn. V rovině jedince je také - alespoň statisticky - životní dráha čím dál více plná peripetií: rozvod, změna zaměstnání, rekvalifikace, exekuce, bankrot.

Bude na společnosti i jedincích, jak se s tímto vyrovnají. Byla-li společnost blahobytu budována na pojmech jako hospodářský růst, zaměstnanost, progresivní či rovné zdanění, bude společnost stále pravidelnějších výpadků přepisovat tento slovník na pojmy inkluze, resilience (odolnost), rovnováha či udržitelnost. A možná, že se do kapitalismu vrátí askeze, byla-li tam kdy mimo učebnice.

Tento výhled do budoucnosti je psán záměrně k výročí boje studentů za svobodu. Jak napsáno výše, jsme odsouzeni být studenty na celý život. Dokázali jsme si toto léto představit, že za rok může být systém podstatně jiný?