Češi, buďte přívětivější!

Holanďan rád cestuje a v posledních desetiletích objevuje také Evropu za někdejší železnou oponou. Zvlášť Česko je čím dál populárnější. Praha táhne. Město věží, kostelů, zahrad a kouzelných zákoutí. Holanďan se vrací domů s dojmy, které má potřebu sdílet. Při různých příležitostech přijde pak řeč na českou zemi a lid a můžeš se zhostit své role. Trochu jako průvodce, ale hlavně jako ‘domorodec‘.

Poslední dobou ale slyšíš v holandských kuloárech stále častěji otázku, proč jsou Češi tak nerudní. Drobná extempore, ve kterých obvykle hraje hlavní roli obsluhující personál v restauracích, obchodech, bankách a podobně, jsou o to politováníhodnější, že v jejich stínu vybledne vše to baroko a gotika. Pražský hrad, a nebo procházka po Kampě jsou krásné na fotkách, ale jako zážitek se pak probírá třeba nepříliš zdařená návštěva restauračního zařízení.

Ano, rezervaci na dnes večer máme, pro tři. Jsme odveleni k baru, ale to nic nemění na náladě. Že stůl není připraven - ‘no problem‘, aspoň je čas se porozhlédnout po lokále. A po dřívějších návštěvách se těšíme na příjemný zážitek, jakým zatím pokaždé oběd v Café Imperiál byl. Bohužel ani stánek páně Pohlreichova, s jeho vycvičeným personálem, není tentokrát bez chyby. Číšník, který se ujme obsluhy, naznačuje celým svým vystupováním, že jej mírně obtěžujeme: pomalostí při objednávání, otázkami na to a ono, troufalostí objednat si dezert, když už na něj máme jen slabou půlhodinku. Ještě se sbíráme a za našimi zády se už stahuje ubrus a ostentativně dává najevo, že jsme si - a to upřímně řečeno nakonec vzájemně - vůbec nepadli do noty.

Když má Holanďan příležitost se blíž a osobně seznámit s pár Čechy, změní v zásadě svůj názor na neochotu a nerudnost národa. Najednou se ukáže, že lidé mohou být přátelští, pohostinní a ochotní pomoci. To ale nic nezmění na faktu, že občas nějaká prodavačka, číšník, a nebo někdo za přepážkou dokáže člověka vyvést pěkně z míry.

V přízemí muzea, kavárnička jak vymalovaná. Černobílé fotky na stěnách, příjemná hudba, vypadá to, že jsme jediní turisté mezi pár Čechy, sedícími u piva nebo u kávy. Za cappuccino se zde taky nemusejí stydět, má sílu jak patří a náleží a smetanová čepice na něm chutná báječně, zvlášť jako vítané občerstvení po dvou hodinách courání v dešti. Za skleněným pultem láká výstavka zákusků. Různé alergie nám ale brání tomu vybrat si jen podle vzhledu. Proto se, v rodném českém jazyce, obrátíš na dívku za pultem s otázkou, jaké ingredience určitá sladkost obsahuje. Ta tě zpraží takovým pohledem a poznámkou, že si připadáš jako úplný imbecil. Chuť na zákusek, ale docela nelogicky také na někdy v budoucnu opakovanou návštěvu, tě dokonale přejde.

Že to v zemi a politice skřípe, to není pro někoho, kdo přijel na pár dní obdivovat krásy Prahy, příliš relevantní. Že současný president koluje na YouTube, a to ne kvůli jeho jasnozřivosti, to holandského turistu taky moc nezajímá. Rezignace a frustrace obyčejných lidí byly cítit za komunistů i ve frontě na rohlíky, v dnešní době bez front je to ale někdy zrovna tak hmatatelná skutečnost. Sem se nevrátím ani za nic, konstatuje pak turista smolař, který během svého pobytu zažil pár nepříjemností.

Velký obchod s knihami poblíž Obecního domu, zákazníků poskrovnu a prodavačka bloumá kolem regálů. Máte prosím ilustrovanou knížku o historii českého národa? Autorka se jmenuje tuším Seifertová. Vyprodáno, houkne mladá holka přes rameno, bez jediného náznaku nabídnout něco jiného. Pomyslíš si jen, že je to asi normální a že nemůžeš očekávat více zájmu od někoho, kdo zjevně pracuje bez provize z prodaného zboží.

Dřívější argument, jak vysvětlit Holanďanům určité chování části českého národa byl systém. Jak může být někdo ochotný a příjemný, když žije v nesvobodě? Nespokojenost národa, na to byl každý vlastně zvyklý, a neočekávalo se ani nic jiného. Ale od revoluce už uplynula řada let, šedivost ulic zčásti nahradily billboardy, v míře mnohdy jak na Broadway, lidé žijí v demokracii a mladí mají svobodu, o jaké se minulé generaci ani nesnilo.

Někde na Vinohradské, pozdní odpoledne. Bezradně se rozhlížíš, někde tady byla přece ještě loni samoobsluha. Dobrý večer, mohu se vás zeptat, kde je tu nejbližší Albert? Kolemjdoucí paní příjemného mladého vzhledu se ale nemíní zastavit. Ještě jeden pokus. Nevíte prosím vás, kde tu najdeme samoobsluhu? Paní přece jen trochu přibrzdí, doslova protočí panenky, v pohledu lehké opovržení, a mávne rukou někam do neznáma. Támhle, však to vidíte, né?

Například takový Vancouver nesahá Praze ani po paty, co se týče památek a pamětihodností. Skutečností však je, že kromě přírody a kosmopolitního ducha jsou to hlavně ochota a srdečnost lidí, jež přispívají k nezapomenutelnému dojmu, který si odsud turista odváží. Je smutné, že na různých internetových cestovatelských fórech se naopak z železnou pravidelností hovoří o českém národu jako netečných, protivných a nezdvořilých lidech.

A proto: Češi, buďte přívětivější! Pokud možno na sebe i na turisty. Zrovna tak v Praze jak v Amsterdamu platí, že úsměv dokáže divy. A jak říká Holanďan, nic to nestojí.