Proč se Česká republika nepostaví proti násilí na ženách?

Každá třetí žena zažila během svého života fyzické či sexuální násilí. Jedna z pěti žen se stala obětí stalkingu, každá druhá žena byla vystavena některé z forem sexuálního obtěžování. Ačkoli bychom si přáli opak, násilí na ženách není okrajovou záležitostí, ale týká se milionů žen.

Data vyplývají z dosud největšího výzkumu na toto téma v rámci zemí evropské osmadvacítky, kterého se zúčastnilo celkem 42 000 respondentek (výzkum dostupný zde ). Pokud bychom zahrnuli údaje ze zemí mimo EU-28, byla by statistika ještě mnohem děsivější. Podle údajů UNIFEM 70 % zabitých a zraněných v zemích s dlouhotrvajícím konfliktem tvoří právě ženy a děti. Vůbec nejnebezpečnějším místem na světě pro ženy dlouhodobě zůstává Kongo, kde být ženou znamená větší ohrožení života než být vojákem. Každou hodinu je zde znásilněno 48 žen.

Ani v České republice není situace nijak růžová. Dle údajů organizace ProFem, která pomáhá obětem násilí, je domácímu násilí vystaveno 16 % populace, z toho přes 90 % tvoří ženy. 38 % žen zažilo během svého života některou z forem násilí ze strany partnera (více zde).

Na problematiku násilí na ženách upozorňují opakovaně organizace a iniciativy po celém světě. Jednou z největších je One Billion Rising, symbolické „povstání“, které svým názvem odkazuje k tomu, že každá třetí žena byla zbita či znásilněna, celosvětově tedy zhruba miliarda žen (one billion). K One Billion Rising se připojují organizace a osobnosti i v České republice. Konkrétní téma, na které chtějí v našem kontextu upozornit, je tzv. istanbulská úmluva – celým názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.

Jedná se o dosud nejobsáhlejší mezinárodní smlouvu, která se snaží tento problém vyřešit a navrhuje i konkrétní kroky. Násilí vůči ženám považuje Úmluva za porušení lidských práv a formu diskriminace. Úmluvu již podepsalo 22 států a celkem 15 zemí už ji také ratifikovalo. Tyto státy se proto budou muset zodpovídat, pokud nebudou na toto násilí adekvátně reagovat. Z konkrétních kroků úmluva např. zavádí soubor průlomových definic trestných činů, jako mrzačení ženského genitálu, vynucený sňatek, nebezpečné pronásledování (stalking), vynucený potrat či vynucená sterilizace. To znamená, že státy budou povinny do svých právních systémů zabudovat závažné přečiny, jež tam dosud neexistovaly.

Je smutným faktem, že Česká republika tuto smlouvu dosud nepodepsala ani neratifikovala a zdá se, že to ani nemá v dohledné době v plánu. Zatímco americký prezident Barack Obama neváhá veřejně vystoupit proti násilí na ženách, a to v „prime time“ během vyhlašování cen Grammy, čeští politici buď před problémem zavírají oči, nebo jej dokonce bagatelizují a zesměšňují. Vzpomeňme například na nepřijatelné výroky Miloše Zemana během jeho předvolební kampaně, kdy vtipkoval o znásilnění jako evoluční výhodě. Jak asi v té chvíli bylo obětem znásilnění?

Mezi hlavní argumenty českých odpůrců ratifikace patří, že násilí se netýká pouze žen, ale i mužů. To je jistě pravda, zároveň je však potřeba si uvědomit, že násilí na ženách má jinou povahu než násilí na mužích. Již výčet různých forem násilí ukazuje, že některé se vztahují specificky k ženám (vynucený potrat, mrzačení ženského genitálu). Obětmi dalších forem násilí jsou nepoměrně častěji ženy než muži (znásilnění, sexuální obtěžování, domácí násilí, stalking, vynucený sňatek atd.). Přijetí úmluvy neznamená, že mají být ignorovány další formy násilí, které mají dopad i na muže. Znamená však uznání toho, že existují skupiny žen a dívek, jež bývají často vystaveny většímu riziku násilí, a státy musejí zajistit zohlednění jejich specifických potřeb.

Podpořte i Vy přijetí istanbulské konvence. Přijďte 13. 2. v 10.00 na besedu v Praze, přidejte se k happeningu v 16.00 na Moravském náměstí v Brně, připojte se ke kampani #ZaIstanbul.