Pornografie, slušnost, bezúhonnost a megapolitické otázky

Nedávno do světových bulvárních médií pronikla zpráva o české učitelce, která byla propuštěna pro účast na pornografickém castingu. Není to však bezprecedentní případ. Před několika lety měl podobnou zkušenost ředitel jedné pražské základní školy. Ten byl své funkce odvolán poté, co byl identifikován na několika fotografiích a video sekvencích s erotickou tématikou (snad i sadomasochistickou), volně přístupných na internetových serverech. Sám potvrdil, že se na fotografiích poznává.

Proti výpovědi se však bránil a nejvyšší soud o celé kauze rozhodl až na začátku tohoto roku.  Výpověď ředitel dostal, protože dle zaměstnavatele (provozovatele školy) ztratil bezúhonnost, která je podle zákona o pedagogických pracovnících předpokladem pro výkon dané činnosti.

Podle ředitele však pro podání výpovědi nebyly žádné důvody, neboť zákon o pedagogických pracovnících zcela jasně stanoví, že ke ztrátě bezúhonnosti může dojít pouze v případě, kdy je dotyčná osoba pravomocně odsouzena za trestný čin, což rozhodně nebyl daný případ.

Obvodní a městský soud mu v tomto daly za pravdu a výpověď skutečně zrušily. Městský soud k tomu poznamenal, že žalované škole lze přisvědčit, že učitel a tím spíše ředitel školy, by měl disponovat takovými morálními vlastnostmi, které skýtají dostatečnou záruku toho, že bude řádně vzdělávat a vychovávat mládež, která mu byla svěřena, „nicméně z textu zákona takovýto předpoklad nelze dovodit“.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání školy proti svému bývalému řediteli je opodstatněné. Soud se však tímto rozsudkem pustil na poměrně tenký led. Vlastně dovodil, že i v pracovním právu je možné určité pojmy vykládat nad rámec zákonných definic a odkazovat se na obecnou morálku jako korektiv chování zaměstnanců. 

Škola v dovolání namítala, že obsah pojmu bezúhonnost jako zákonný předpoklad výkonu profese pedagogického pracovníka se nevyčerpává výlučně trestní bezúhonností, že trestní bezúhonnost je jednou ze složek bezúhonnosti jako předpokladu možnosti vykonávat učitelskou profesi a že za bezúhonného pedagogického pracovníka nelze považovat někoho, kdo v rámci i svých mimopracovních aktivit se dopouští jednání, které sice není nezákonné, ale je vnímáno z pohledu morálky či obecné slušnosti jako neslušné.

Tomuto vidění Nejvyšší soud přisvědčil. Veřejná pověst a společenská prestiž učitele podle soudu vyžaduje, aby i mimopracovní chování a osobní život učitele byly v souladu s obecně přijatými mravními normami. Chování učitele je vzorem pro žáky a rozvíjí etickou stránku osobnosti žáka. Základem pedagogické činnosti je mluvené slovo a osobní příklad učitele, jeho morální bezúhonnost. Učitel svou prací, chováním a jednáním ovlivňuje morálku žáků (dalších generací), je tedy podle soudu morálním vzorem.

Dle Nejvyššího soudu je tedy třeba na předpoklad bezúhonnosti pedagogického pracovníka pohlížet v širším slova smyslu, nejen jako na bezúhonnost trestní, ale také jako na bezúhonnost občanskou a morální, která souvisí s důstojností, autoritou a obecnou slušností.

Může však soud jen tak určit nad rámec zákona, kdo a kdy je bezúhonný? Kdo je slušný?

Americký právní teoretik Ran Hirschl v této souvislosti hovoří o judicializaci tzv. mega-politických otázek, které by měly být naopak vždy ponechány demokraticky voleným orgánům k celospolečenskému rozhodnutí. Jde o otázky týkající se hodnot společnosti, které nelze jen na základě interpretace právních norem jednoduše bez debaty a konsenzu rozhodnout.

Slušnost obecně by měla podléhat spíše morálním sankcím (přejdu na duhou stranu ulice, nepodám ruku) a neměla by být vynucována státními orgány. V daném případě je možná rozsudek obhajitelný (i když i tom se může vést debata), otvírá však cestu nepřiměřenému zasahování soudů do soukromí a hodnot jednotlivců.