Nečekané vítězství konzervativců: co za tím je a může Cameron skutečně změnit Evropskou unii?

Podle předvolebních průzkumů neměly volby ve Velké Británii 7. května přinést většinu pro žádnou z politických stran. Británie tak měla být v následujících pěti letech znovu řízena koaliční vládou, nebo dokonce vládou menšinovou. K překvapení všech však konzervativci Davida Camerona dosáhli na těsnou většinu 331 z celkového počtu 650 křesel dolní komory britského parlamentu.

Cameron se tak stal prvním předsedou většinové jednobarevné vlády konzervativní strany po téměř dvaceti letech. Na angažmá v poslední koaliční vládě tak doplatil pouze koaliční partner konzervativců, strana liberální demokraté Nicka Clegga, kteří ve volbách ztratili 49 mandátů. Konzervativci si oproti výsledkům ve volbách v roce 2010 polepšili o 24 křesel. Jak je to možné? A jak silné bude postavení staronového premiéra Camerona v jednobarevné vládě s většinou pouhých šesti hlasů?

V reakci na pád svých stran ve volbách rezignovali dva předsedové předních politických stran: Edward Miliband (labouristé) a Nick Clegg (liberální demokraté). V tomto ohledu lze britskou politickou scénu jen vyzdvihnout a pochválit, že se předsedové nedrží svých funkcí zuby nehty, ale vyvození odpovědnosti za výsledky voleb přijímají zcela automaticky. Rezignaci nabídl ostatně i předseda populistické eurofobní strany UKIP Nigel Farage. Tu však jeho strana odmítla. Farage je jedinou viditelnou osobností UKIP a odmítnutí jeho rezignace proto nebylo překvapením.

Kromě Davida Camerona mohla výsledky voleb bujaře slavit jen Nicola Sturgeon, předsedkyně Skotské národní strany. Z 59 skotských mandátů její strana získala 56 a přepsala tak dosud zažitá pravidla o tom, že ve Skotsku vítězí převážně labouristé a v některých okrscích liberální demokraté. Skotsko se tak v těchto volbách jakoby zcela odloučilo od systému politických stran ve Spojeném království a celé se zahalilo do barev skotských nacionalistů. Ty lze politicky charakterizovat jako levicovou stranu usilující o sociální stát skandinávského typu smíchanou s nacionalismem volajícím po nezávislosti Skotska a s proevropskou orientací (na britské poměry). Nechybí ani rétorika útočící na politiku vládních škrtů, pro kterou ji její odpůrci někdy přirovnávají ke španělské straně Podemos či řecké Syrize.

A právě uvedenou směsici charakteristik skotských nacionalistů lze považovat za jeden z klíčů k vysvětlení celkového výsledku voleb. V předvolební kampani se opakovaně objevovala varování o vlivu skotských nacionalistů na případnou menšinovou labouristickou vládu, pokud by konzervativci ve volbách propadli. To právě může být faktorem, který zejména v Anglii mobilizoval voliče konzervativců a vedl k nečekanému úspěchu Davida Camerona.

Přes nečekané vítězství nebude mít Cameron lehkou situaci. Většina šesti hlasů je na britské poměry velmi křehká. V podobné, ale o něco lepší situaci, byl i poslední premiér jednobarevné vlády konzervativců John Major, který ve volbách v roce 1992 získal většinu 21 hlasů. Spory uvnitř konzervativní strany, zejména ohledně různě silného pojetí euroskeptismu, a ztráty konzervativců v doplňovacích volbách však postupně tuto většinu rozložily a v závěru volebního období Major vládl již s fakticky menšinovou vládou závislou na straně Ulsterských unionistů. To se může lehce stát i Cameronovi. Přes jeho slib otevřít jednání se zbytkem osmadvacítky o podmínkách britského členství v Evropské unii a oznámení následného referenda, lze Davida Camerona považovat za spíše proevropsky orientovaného konzervativce. Ve své straně rozhodně nalezne řadu radikálnějších euroskeptiků a jednotliví poslanci zvolení za konzervativce do dolní komory mají rozdílné představy o tom, v čem by Evropská unie měla Británii ustoupit. Vzhledem k úzké většině bude Cameron nucen naslouchat všem těmto hlasům. Přestože převážná většina britských voličů je stále příliš obezřetná, aby populistické straně typu UKIP dala hlas v důležitých celonárodních volbách, nemusí to platit i v doplňovacích volbách, ke kterým dochází v případě zániku mandátu některého ze zvolených členů dolní komory. Vysoký počet členů dolní komory téměř s neodvratnou jistotou vede k tomu, že k takové situaci v průběhu volebního období dojde a David Cameron se tak bude muset o udržení své většiny průběžně velmi snažit.

V otázce britského členství v Evropské unii přitom bude Cameron ve dvojím ohni. Z jedné strany na něho budou tlačit euroskeptické proudy v jeho vlastní straně i mimo ni. Z druhé strany pak skotští nacionalisté usilující o to, aby se referendum o britském členství v Evropské unii konalo v každé zemi Spojeného království odděleně. Dá se očekávat, že Skotové odchod Británie z Evropské unie nepodpoří. Pro Camerona bude velmi těžké tento požadavek skotských nacionalistů odmítnout, protože to by mohlo znovu vynést na povrch otázku skotské samostatnosti. Podobu referenda, natož pak jeho výsledky, je proto nyní velmi těžké odhadnout. Pokud však Británie pro sebe chce dosáhnout nějakých úprav v uspořádání Evropské unie, je v současné době David Cameron jediným, kdo na to může mít alespoň nějakou naději. Na vrcholné úrovni evropské politiky se totiž velmi počítá, zda je představitel státu nováčkem, nebo již několika volbami prověřeným státníkem. Ani Margaret Thatcherová nedokázala pro Británii získat permanentní úlevu z plateb do rozpočtu Evropských společenství  (tzv. Britský rabat) hned ve svém prvním volebním období, ale dosáhla toho až v roce 1984 po svém znovuzvolení. Volbami posílený David Cameron tak má vzhledem k všeobecnému zájmu na setrvání Spojeného království v unii šanci nějakých změn dosáhnout, a to například v otázce pečlivějšího naplňování principu subsidiarity při uplatňování kompetencí Evropské unie.

Autor je analytik Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz