Etický kodex - je represe etická?

Zavést ve firmě etický kodex neznamená, že budeme všichni muset v práci nosit kravatu, jak se obával jeden náš programátor, který si spletl etiku s etiketou. 

Slovo etika pochází z řečtiny a jedná se o teorii morálky. Zkoumá morálku, chování a s tím spojené normy. Etika se snaží hodnotit lidské jednání z pohledu dobra a zla.

Člověk by čekal, že etika je záležitostí svědomí a že nám ji bude přednášet nějaký ombudsman nebo jiný člověk s vysokým morálním kreditem, ale v naší době pokřivené érou komunistů, vystřídanou érou skandálů politiků, etika bohužel není záležitost mravní, ale i právní, neboť právo je často označováno za minimum morálky.

Dřívější morální zásada zhruba definovaná heslem „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ , nyní nahrazená sobečtějším „Kdo nekrade s námi, okrádá se sám“, bohužel moc etická není a nic jiného nežli právní vynucení asi nezbývá. Na obranu etiky vznikla řada zákonů. Jedná se především o zákony řešící korupční trestné činy, tedy podplácení nebo přijetí úplatku, pletichy nebo sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, zneužití informace nebo postavení v obchodním styku, střet zájmů, pravidla hospodářské soutěže aj.

Možná by bylo zajímavé se trochu vrátit do historie, abychom zjistili, proč bylo nutné zpřísnit a nyní především vynucovat mravní zásady.

IT bylo původně doménou zahraničních firem mezinárodních konzultačních společností. Náklady na jednoho zahraničního konzultanta byly i 350 dolarů, což kolem roku 2 000 bylo cca 12–14 000 Kč na hodinu (to je více nežli dnes za celý den). Kromě toho se platilo ubytování v drahém hotelu, letenka business třídou a diety. Proti nim stáli úředníci s minimálním platem a špatnou angličtinou, kteří tomu pánovi v drahém obleku a s jeho zcela nesrozumitelným australským přízvukem prakticky nerozuměli a odkývali téměř cokoliv. V té době vznikaly mnohasetmilionové projekty.

Následně čeští manažeři zjistili, že IT rozumí stejně dobře nebo možná i lépe, a zdvihli rukavici. Ceny byly nastaveny extrémně vysoko a na projektech se nedalo prodělat. To byla zlatá éra IT firem. Ohromné marže však vytvořily prostor pro „rozličné skupiny“ (myšleno ne zcela poctivé podnikatele) a ti vzali nějaký IT projekt, sehnali firmičku, která byla schopná to nějak dodat, a shrábli ohromnou marži. Tím se část odvětví stejně jako třeba ve zdravotnictví kriminalizovala.

Bohužel teď se kyvadlo spravedlnosti vychýlilo na druhou stranu a trestným činem začíná být i dobrý vztah se zákazníkem. Pracovníka státní správy už skoro ani nemůžete pozvat na oběd, protože co kdybyste se třeba chtěli zúčastnit nějakého tendru.

Diskutovaným případem je spolupráce s dlouholetými zákazníky. Pokud se na nás s přátelskou prosbou obrátí zákazník, který má připravit poptávku na archivaci splňující požadavky norem, tak mu jistě vyjdeme vstříc. Bohužel to může být za určitých okolností vnímáno a interpretováno jako trestný čin pletich při zadávání veřejné zakázky. Firem rozumějících problematice archivace je v ČR pouze několik a pravidla hry jsou jasně dána obecně závaznými normami. Takto poskytnutou radu těžko chápat jako porušení etického chování, i když se klient odborně inspiruje zaslaným dokumentem a využije nabyté poznatky v rámci výběrového řízení.

Státní správa v oblasti kultivace soutěžního prostředí příliš nepomáhá a soustředí se na čistě represivní přístup. Represe jako vynucování dodržování pravidel je jistě na místě v případě jejich nejzásadnějších porušení, ale jak k tomu přistupovat, když není zcela zřejmý obsah těchto pravidel? Je opravdu právo minimem morálky, když neplacená pomoc zákazníkovi formou konzultací je jistě morální a na místě, ale zároveň může být trestná?  Skoro se obávám, že až pomohu zástupkyni zákazníka v zimním období z kabátu, budu já a se mnou i celá firma postižitelný za poskytnutí neoprávněné výhody a tedy úplatkářem. Záměrně uvádím příklad ad absurdum, ale nejasnost mantinelů podnikání v ČR je kritickým místem míry kvality a slušnosti v této oblasti, brzdou ekonomického rozvoje neméně. Rád bych dodržoval závazná pravidla, ale musí mi někdo závazně říci, jak zní.

K rozeznání etického a neetického, respektive právního a protiprávního jednání tak nestačí selský rozum, ale je potřeba znát odpovídající právní normy.

Etický kodex tak v důsledku neříká, jak se chovat eticky, ale jak se chovat tak, abychom se ani my, ani náš zákazník třeba nevědomky nedopouštěli trestných činů. Rád bych pevně věřil, že obdobné kodexy, školení a další aktivity zaměřené na prevenci trestné činnosti firem prováděné například advokátní kanceláří doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., se kterou mám osobní dobrou zkušenost, přispějí ke zvýšení úrovně morálky v české společnosti. Když ne z důvodu svědomí, tak aspoň z důvodu strachu z potrestání.