Dinosauří šanci v digitálním věku

Jsem z generace těch, co jim rychlý rozvoj digitálních technologií občas ruší zažité jistoty a nahání vrásky z obavy, zda tento nový svět stihnou pochopit a osvojit si jeho principy. Bariéru ve své hlavě mám, či možná měla jsem, zejména kolem různých databází, změny webu či elektronických podávání různých přiznání či hlášení na sociální zabezpečení. Především posledně uvedené mne přímo děsilo, neb po nejednoduchosti samotného sestavení mne čekaly ještě sáhodlouhé a značně uživatelsky nepřívětivé pokyny k samotnému elektronickému podání.

 Pak se ovšem konala jedna akce pro studentky IT, kde jsem se rozpovídala o chytrém networkingu.  Prezentovalo více přednášejících, i velmi mladá žena z neziskové organizace Czechitas, která učí holky programovat.  Skvěle zvládla zapojit publikum do diskuze i ověřit si naše znalosti o programování jako takovém.   Na dotaz, kdo už v životě programoval, jsem se najednou rozpomněla, že já vlastně také! Ano, před 30 lety, na gymnáziu!  V předmětu zvaném Základy výroby a odborné přípravy – základy programování a výpočetní techniky. Dva roky jsme se učili programovat, kreslit algoritmy, měli jsme i několikatýdenní praxi ve výpočetním středisku. Vzpomněla jsem se i na ty kartičky - děrné štítky, na které se tak přehledně daly psát poznámky. Po té živé vzpomínce jsem pak byla celý den lehce  mimo. Zřejmě proto, že tehdy mi ten nový svět vůbec nebyl cizí, naopak mne zajímal, rozuměla jsem mu, s chutí ho i studovala!

Kam se tedy vše vytratilo? Kde jsme dnes, my „studenti programování socialistické doby“?  Kam jsme pohřbili ty dobré základy, na které ideologie vliv neměla? Proč nám to tehdy šlo a bavilo nás to a teď máme z digitálního světa obavu?

Ze zvědavosti jsem jednou zašla na workshop těch holek, co učí jiné programovat.  A pochopila jsem podstatu svého strachu a obav vrstevníků kolem mne.   Na workshopu pro ty, co nikdy neprogramovaly a přesto to chtějí zkusit, se mluvilo jednoduše, vše se několikrát opakovalo, podobně jako tehdy před 30 lety ve škole. Proto jsem jednotlivé kroky chápala, proto jsem byla schopna si za pár hodin vytvořit několik tlačítek na pokusném webu.  Tady nebyl nepřehledný návod dlouhý 3 stránky napsaný jen pro specialistu.  Zde bylo učení příjemnou metodou.  Přineslo ovoce obnoveného sebevědomí, že tohle prostě můžu zvládnout taky.  I cokoliv dalšího ze základní výbavy digitálních znalostí současných třicátníků.

Nutně jsem si pak kladla další otázky. Proč takto „polopaticky“ se mnou nekomunikuje stát, když mi ukládá nějaké povinnosti digitálního charakteru?   Proč se na školách opět neučí základy programování, algoritmů, principy tvorby databází, přenosu dat, ta krystalická podstata digitálního světa?  Holky na svých workshopech to zvládnou naučit jen část z nás.  Když budeme všichni znát ten základ, snáze zvládneme elektronické podání svého výkazu o odvedeném pojistném na sociální zabezpečení. Budeme sami uvažovat o tom, jaká data navíc pro své podnikání získáme a využijeme díky očekáváným povinnostem v souvislosti s elektronickou evidencí tržeb.  Možná bude méně nás analogických dinosaurů v digitálním věku, když se komunikace ze strany státu povede jednoduše a srozumitelně.  A co teprve, kdyby se na školy vrátily děrované štítky, možná že by mohly posloužit stejně dobře dnes, jako už před 30 lety. A třeba bychom se naučili pracovat i jinak než jen s tabletem…