Zisk či zkáza? Česká a maďarská reakce na uprchlickou krizi

Stupňující se syrská uprchlická krize zvýrazňuje rozdíly mezi zeměmi, které uprchlíky vítají a těmi, které dělají pravý opak. Podobně se rozšiřuje i propast v rámci jednotlivých zemí, což způsobuje vnitřní rozpolcenost a vyvolává debatu, jak se s přílivem uprchlíků vyrovnat. Nedávný výsměch prezidenta Zemana tzv. pražské kavárně za podporu migrantů je toho příkladem. Prezident Zeman tvrdí, že uprchlická krize sjednocuje českou společnost právě skrze protiimigrační nálady. Věrohodnost tohoto tvrzení je diskutabilní, bezpochyby však platí, že protiimigrační nálady v České republice převládají. V tomto ohledu se Česká republika podobá zbylým zemím Visegrádské čtyřky (V4). Navzdory faktu, že právě tyto země patří mezi ty, které přijímají uprchlíků nejméně, zejména v poměru k počtu obyvatel.

Tento problém vyvolává otázku, v čem protiimigrační nálady v České republice a dalších zemích V4 spočívají. Ke zhodnocení situace musíme nejprve zasadit imigrační krizi do širší perspektivy a potvrdit či vyvrátit některé časté mýty provázející migranty.

Uprchlíci nebo ekonomičtí migranti?

Představa, že uprchlíci jsou převážně ekonomickými migranty, je častým chybným předsudkem. Slovenský prezident Robert Fico prohlásil, že 95 % všech uprchlíků jsou ekonomičtí migranti, aniž by odkázal na jakékoliv důvěryhodné zdroje. Tvrzení je přitom mylné. Podle OSN pocházelo 62 % všech uprchlíků, kteří do Evropy letos připluli na lodi, ze Sýrie, Eritrei a Afghánistánu. Všechny tyto země jsou v současnosti sužovány válkou, diktátorskými režimy anebo náboženským extremismem, což dává obyvatelům těchto zemí téměř vždy právo uprchnout do Evropy. Pokud přičteme uprchlíky z částí Nigérie, Darfúru, Iráku a Somálska, procento legitimních uprchlíků se ještě výrazně zvýší. Tvrzení, že většina migrantů jsou ekonomičtí migranti, je tedy mýtus.

Evropa zaplavená uprchlíky, přetížená infrastruktura a sociální systém?

Evropská unie čítá populaci přesahující 500 milionů obyvatel. Podle odhadů OSN letos a v příštím roce do Evropy dorazí 850 tisíc uprchlíků. To by pro EU znamenalo přírůstek obyvatel o něco málo větší než 0.1 %. Přestože bude tento odhad pravděpodobně o něco přesažen, počet uprchlíků bude stále zvládnutelný, jelikož ne všem bude poskytnut azyl.

Pokud bereme v potaz disproporcionální rozdělení uprchlíků do zemí jako Německo či Švédsko, rozmístění uprchlíků po Evropě je neuvěřitelně nerovnoměrné. Nadcházející přijetí kvót tuto situaci příliš nezmění. 4306 uprchlíků, kteří budou přiděleni do České republiky, bude znamenat přírůstek obyvatel o 0,04 %. Pokud bereme v potaz, že doposud Česká republika příliš uprchlíků nepřijala, pak je tvrzení, že imigranti představují kulturní hrozbu či neudržitelnou zátěž z ekonomického či sociálního hlediska, neopodstatněné.

Může být problém vyřešen už v počátku poskytnutím pomoci zemím Středního východu?

Další častý názor rozšiřovaný populistickými politiky napříč Evropou zní, že by měla být poskytnuta pomoc zemím Středního východu, aby tyto země mohly přijmout více uprchlíků a tím omezily příliv osob migrujících do Evropy. Tento názor je však také mylný. Libanon, země s 4.4 miliony obyvatel, již přijala přes 1.1 milionu syrských uprchlíků. Turecko přijalo téměř 2 miliony. Jordánsko přijalo přes 600 tisíc Syřanů. Společně se somálskými, iráckými a súdánskými uprchlíky pobývajícími v zemi je Jordánsko podobně zatížené. Střední východ trpí uprchlickou krizí, ne Evropa.

Zanedbávání financování zásadních humanitárních organizací, jakou je např. UHNCR, navíc nutí tyto organizace snižovat výdaje v uprchlických táborech na Středním východě jen na základní záležitosti, jako jsou příděly jídla či sanitace. Je tedy překvapením, že se uprchlíci vydávají na cestu za lepším životem přes Středozemní moře do Evropy?

Z výše uvedeného lze vyvozovat, že protiimigrační nálady rozšířené mezi Čechy nevycházejí z osobních zkušeností. Vzhledem k demografickému vývoji je navíc příliv mladých lidí v dlouhodobém horizontu potřebný, čímž jsou protiimigrační tendence ještě více nepochopitelné. Při pohledu na domácí politiku v Maďarsku a České republice se nám však nabízí více motivů pro rozšiřování protiimigračních nálad.

Domácí politické úspěchy skrze naprostého selhání

Před tím, než se krize na srbsko-maďarských hranicích skutečně vystupňovala, začala dvou třetinová většina prezidenta Orbána a stany Fidész upadat. Stranu zasáhlo několik korupčních skandálů a také podnikla několik nepopulárních kroků, které vyprovokovaly rozsáhlé demonstrace. Fidész následně prohrál komunální volby. Z této situace těžila zejména krajně pravicová strana Jobbik.

S eskalací uprchlické krize však Orbán začal zavádět opatření pochybného účinku. Především nechal na hranicích postavit plot za stovky milionů, který vyžaduje vojenskou ochranu, jelikož je možné ho překonat i za pomoci štípacích kleští. Tento plot zároveň potřeboval právní ochranu. Parlamentní většina stran Fidész a Jobbik proto přijala nový zákon, který povoluje vládě vyhlásit stav nouze v případě masové migrace (přes 500 příchozích denně). Cílem bylo obejít mezinárodní právo chránící uprchlíky. Pokud se z uprchlíků stanou zločinci, jejich práva jim mohou být upřena. Pokud však denně přichází přibližně 7500 uprchlíků, je prakticky nemožné i jen část z nich postavit před soud. Proces totiž vyžaduje tlumočníky, překladatele právních dokumentů a odvolání. Tím spíše, pokud se to odehrává na hranicích.

Uprchlíci stále proudí skrze plot, navzdory tomu, že ho pomáhá střežit několik dalších zemí včetně České republiky. To sice lze přičítat obrovskému počtu uprchlíků, ale to, že Maďarsko odmítá pomoc mezinárodních organizací jako UHNCR, naznačuje jinou příčinu. Vzhledem k tomu, že na počátku ukrajinské krize Maďarsko plánovalo přijmout a ubytovat až 170 tisíc uprchlíků, je to skutečně opovrženíhodná změna kurzu.

V zastavování přílivu uprchlíků plot selhal. V rámci domácí politiky se však ukázal být velmi účinný – podpora straně Fidész se navrátila a Jobbik byl kompletně zastíněn. V současnosti podporuje Fidész 82 % maďarské populace. Orbán je vykreslován nejen jako ochránce Maďarska, ale také celé Evropy – jediný konal, zatímco Evropská Unie váhala.

V České republice se situace vyvíjela podobně, ačkoli – díky absenci uprchlíků – v menším měřítku. Prezident Zeman a Andrej Babiš, dva nejvýraznější zastánci protiimigračních postojů, podle agentur CVVM a STEM zaznamenali velký nárůst popularity od doby, kdy začali podněcovat nacionalistické tendence proti uprchlíkům. Krize však žádné národní řešení nemá. Pouze Evropská unie může tento problém vyřešit.

Protiimigrační nálady vyvolané populisty jsou v nejlepším případě důsledkem ignorace, v nejhorším pak cynickým oportunismem posílit vlastní politickou pozici zneužitím tragické situace.