O roli tajných služeb v demokratické společnosti a výzvách pro Evropu

V 18. století ohromný pokrok ve vědě, technice a komunikačních technologiích přispěl zásadní měrou ke zlepšení činnosti a fungování ZS a prohloubil jejich důležitost pro udržení vlád u moci či přímo pro samu existenci jednotlivých států. V trestním zákoníku Bavorského království z roku 1813 se poprvé objevuje oficiálně označení „špion“ (dříve zvěd, pátrač, průzkumník atd.). Na bruselské konferenci států v roce 1874 byla špionáž, z hlediska mezinárodního práva, uznána jako povolený válečný prostředek. V 19. století spatřovaly evropské státy zajištění své bezpečnosti především v existenci velkého úderného vojska. Tím se úloha ZS zaměřovala stále více do vojenské oblasti a řídící úlohu tak přebírali důstojníci. Získávání informací na politické úrovni bylo i nadále vyhrazeno diplomatům.

Jedním ze zásadních interních problémů každé ZS je neustálý výběr a příprava nových spolupracovníků. O tom, zda je někdo pro ZS zajímavý a zda přichází v úvahu jako spolupracovník nebo informátor, rozhodují dvě kritéria; zda je uvedená osoba schopna získávat tajné informace a zda je vůbec k takové spolupráci ochotna. Hlavním úkolem tajné služby je informační funkce (získávání informací), dále následuje ochranná funkce (pasivní ochrana proti nepřátelské špionáži a sabotážím), kontrašpionáž (ofenzivní průzkum cizích ZS) a tajné operace (sabotáže, diverze, subverze a psychologický boj). K prvořadým úkolům ZS patří nepřetržité shromažďování politických informací. Část se získává oficiální cestou prostřednictvím diplomatů, část vyhodnocováním tiskových zpráv, rozhlasového a televizního vysílání, literatury, analýz statistiků, důkladným pozorováním politického života a hospodářských procesů v určité zemi. Přestože řadu „odborných“ poznatků lze získat z veřejných zdrojů, je nasazení zpravodajců pro tajné získávání informací i nadále zcela nezbytné.

Význam tajných služeb potvrzují slova bývalého šéfa CIA McConeho: „Všechny války 20. století vznikly na základě chybného zhodnocení situace, na základě nedostatečných a špatně vyhodnocených informací.“ Špionáž je zákulisní mocenský boj, vedený legálními i nelegálními prostředky, který se odehrává v oblasti politické, vojenské a hospodářské. Tisíce agentů a jejich vysoce komplikované technické zabezpečení rok co rok odčerpává stále větší finanční částky. Tato suma je z části vykázána ve státním rozpočtu, většinou jako výdaje na obranu, z části je však kryta penězi z diverzních černých fondů. Pro funkční schopnost ZS však není rozhodujícím atributem výše výdajů na obranu, nýbrž široce rozvětvená a dobře vybudovaná špionážní síť. K této síti patří, mimo jiné, legální a ilegální rezidentury v zahraničí, síť řídících pracovníků, jakož i vysoce kvalifikovaní jednotliví agenti.

V případě Evropy došlo od roku 2002 k významnému nárůstu počtu agentů ruských tajných služeb, a to především na ruských velvyslanectvích v hlavních evropských městech. Nejvíce agentů SVR a GRU je rozmístěno ve Velké Británii.

V případě Evropy došlo od roku 2002 k významnému nárůstu počtu agentů ruských ZS. Jedná se především o ruská velvyslanectví v hlavních evropských městech (cca 30 % diplomatů a konzulárních pracovníků pracuje jako tajní agenti s diplomatickým krytím). Počet přepravovaných šifrovaných informací z Moskvy pracovníkům GRU, umístěných v Evropě, je na stejné úrovni jako v dobách Jurije Andropova. Nejvíce agentů SVR a GRU je rozmístěno ve Velké Británii (britská vláda je nejbližším partnerem vlády americké a zároveň je ve Velké Británii umístěn odposlouchávací systém Echelon), dále v Německu, Francii a Itálii. Zároveň po 11. září získaly tajné služby stěžejní postavení v boji proti mezinárodnímu terorismu. Změněná bezpečnostní situace, která se projevuje stíráním rozdílů mezi vnější a vnitřní bezpečností, rozdílů mezi „soft security“ a „hard security“, a především nutností rychlé reakce na ohrožení, vyvolala ze strany ZS snahu po posílení jejich pravomocí. Skutečnost, že teroristé využívají ke svým akcím stále více prostředky používané v běžném životě, nutí tajné služby vstupovat v širší míře do soukromí občanů.

Základním úkolem demokratické společnosti je udržet rovnováhu mezi nástroji používanými pro obranu společenství a mezi zachováním soukromí a intimity každého jednotlivého člena společenství. Významnou úlohu v této oblasti sehrává parlamentní kontrola ZS. A právě systém kontroly by mohl být jedním z hlavních problémů při zřizování tajné evropské služby. Každá evropská země prošla svým specifickým historickým vývojem, každá evropská země má jiné tradice a zvyky a obyvatelé těchto zemí jinou mentalitu a různý stupeň důvěry ve státní instituce. Jako příklad přísné parlamentní kontroly lze uvést Německo a na druhé straně Francii, kde neexistuje parlamentní orgán výlučně pověřený kontrolou činnosti ZS. V současné době je navíc celá Evropa monitorována jak technickými prostředky, tak rozsáhlými agenturními sítěmi světových velmocí (jedná se především o Rusko, USA a Čínu). Z výše uvedených důvodů je myšlenka vybudování tajné evropské služby neaktuální.

Evropa by spíše měla jít cestou navýšení rozpočtů svých tajných služeb, jejich vzájemné užší spolupráce a razantního navýšení rozpočtů armád jednotlivých států a zpravodajských složek NATO.

Evropa (především postkomunistické země) by spíše měla jít cestou navýšení rozpočtů svých ZS, užší spolupráce ZS mezi sebou (např. již letitá řevnivost mezi českými ZS nebo výsadní postavení britských ZS ve sdílení informací s USA, atd.) a razantního navýšení rozpočtů armád jednotlivých států a zpravodajských složek NATO, protože stále platí teze, že NATO bez USA není v současné době rovnocenným soupeřem nejen Ruska a Číny, ale ani ostatních velkých států, které mohutně zbrojí. Silné NATO je proto do blízké budoucnosti mnohem aktuálnějším úkolem pro Evropu než tajná evropská služba.

Příspěvek byl sepsán v rámci nového formátu debat Café Evropa, jako podklad ke čtvrté debatě s názvem "Nadešel čas pro evropskou tajnou službu?", která proběhne 23. 3. 2016.