Jak přispíváme ke změně klimatu? Rozhodně víc než na řešení problému

Klimatický systém země se razantně mění a dopady pociťujeme stále více i u nás doma. Proto musíme především sami razantně proměnit naše chování a také fungování celé společnosti. To znamená skutečně začít šetřit s energiemi, stále větší podíl energie získávat z obnovitelných zdrojů a skončit s pálením fosilních paliv, které ke změně klimatu přispívají nejvíc. A protože část času jsme už ztratili, musíme naše domovy připravit na častější povodně, sucha nebo letní vlny vedra, které změna klimatu přináší.

Vedle toho ale musíme začít pohlížet i mimo hranice středoevropského prostoru. Česká republika se na konci loňského roku zapojila do přípravy nové mezinárodní dohody o ochraně klimatu v Paříži. Smlouva je v řadě bodu přelomová, například tím, že poprvé v dějinách zavazuje průmyslové i rozvojové země, aby chránily společné klima.

Bohaté státy ale musí zároveň pomáhat těm nejchudším regionům světa. Obyvatelé nejníže položených ostrovů nebo pobřežních oblastí v Asii zkrátka nemají finanční prostředky k tomu, aby se vypořádali s dopady změněného klimatu. Proto je potřeba investovat prostředky třeba do zavedení systému včasného varování před povodněmi a dalšími extrémními jevy počasí v Malawi, řešení nedostatku pitné vody na Maledivách nebo výstavba infrastruktury včetně proti-cyklónových krytů v pobřežních regionech Bangladéše.

Investice do projektů, které budou pomáhat lidem žít a živit se stejně nebo alespoň podobně jako byli dosud zvyklí, navzdory tomu, jak se mění klima, jsou samozřejmě obrovské. Pařížská dohoda potvrdila povinnost rozvinutých států poskytovat finanční prostředky na investice do snižování emisí skleníkových plynů a na adaptační opatření v rozvojových státech. Dobrovolně se k nim připojují i rozvojové státy jako je Čína, Mexiko nebo Mongolsko. Hlavní finančním nástrojem zůstává Zelený klimatický fond (GCF), přes který by mělo od roku 2020 proudit nejméně 100 miliard amerických dolarů ročně.

GCF má poměrně velké ambice, jen v roce 2016 by chtěl investovat 2.5 miliardy dolarů. Česká republika je sice v rámci regionu Střední Evropy premiant, nicméně její příspěvek do GCF roku 2018 představuje 110 milionů korun. K tomu je potřeba připočíst dalších 40 milionů korun na programy přípravy životaschopných projektů. To na první pohled vypadá podivně, investovat zdroje do toho, aby mohly země ohrožené změnou klimatu získat peníze. Nicméně realita je taková, že nejchudší oblasti světa prostě nemají dostatek peněz na to, aby si mohly dovolit platit odborníky na přípravu projektů.

Přestože je finanční příspěvek českého státu poměrně vysoký, je stále míle od ideálního stavu. V rámci veškeré klimatické pomoci dnes Česko přispívá částkou 170 milionů korun ročně. Do ní se počítá nejen platba do GCF, která byla ostatně v roce 2013 jen něco přes šest miliónů, ale příspěvky pro dalších organizací, jako je UNEP nebo Světová Banka.

Nová Politika ochrany klimatu chce tento příspěvek podstatně zvýšit. A to až na desetinásobek současné úrovně, tedy na sumu 1,7 miliardy korun ročně. Tím dosáhne úrovně 0,04 % HDP. Jenže plán počítá s postupným navyšováním, hodnoty 1,7 miliardy korun by měla dosáhnout až v roce 2030. To je číslo sice ohromující, ve srovnání s dnešním příspěvek, ale číslo naprosto nedostatečné.

Jaký by měl být spravedlivý podíl České republiky na financování klimatické pomoci rozvojovým zemím je samozřejmě otázka komplikovaná. Jako přibližnou míru můžeme snad použít podíl českého hospodářství na celosvětových emisí skleníkových plynů. Ten představuje zhruba půl procenta. Pokud by tedy český příspěvek rozvojovým zemím měl být stejný, jako je aktuální příspěvek ke změnám klimatu, dosahovala by suma zhruba 500 milionů USD ročně. To je přibližně 13 miliard korun ročně. Česká republika by tedy měla rozvojovým zemím pomáhat podstatně vyšší částkou a také mnohem dříve, než navrhuje aktuální Politika ochrany klimatu.