Měl by být změněn přístup k syrské uprchlické krizi?

Potenciál Euroasijské ekonomické unie

The Eurasian Economic Union and the European Union: Geopolitics, Geo-Economics and Opportunities for Europe

Sijbren de Jong; The Swedish Institute for European Policy Studies

Euroasijská ekonomická unie (EEU) je mezinárodní ekonomický projekt aspirující podpořit ekonomickou spolupráci mezi zeměmi postsovětského prostoru. Začátky této myšlenky lze najít již v 90. letech, nicméně na uskutečnění musela počkat až do roku 2014. V tomto roce smlouvu zakládající EEU podepsali Rusko, Bělorusko a Kazachstán. Následně se připojili Kyrgyzstán a Arménie. 

Vzhledem k tomu, že se EEU nachází v sousedství EU, se samozřejmě nabízí srovnání mezi těmito dvěma celky. Vzhledem k tomu, že EU má delší historii i vývoj, není překvapující, že i přes mnohé shodné charakteristiky, je EU složitější a komplexnější už jen proto, že se nejedná pouze o ekonomický, nýbrž i politický celek. Rovněž oproti EEU disponuje EU hodnotovou součástí, která je explicitně zmíněna ve Smlouvě o fungování Evropské Unie. Co se podobností týče, disponuje EEU orgány podobnými těm unijním, kde je přítomna obdoba Rady a také Komise. Jak je již zmíněno výše, projekt EEU je maximálně soustředěn na ekonomický rozměr a něco, co by se mohlo podobat aktivitám EU ve formě politické unie, není přítomno. EEU lze charakterizovat jako regionální ekonomický celek, ve kterém se Rusko jako největší a nejsilnější země z daného celku snaží udržet pozici lídra v regionu střední Asie. Důležité je zdůraznit regionální rozměr tohoto projektu. Chybí mu globální přesah a není přítomna žádná koncepce, která by odpovídala Globální strategii, kterou má Evropská unie.  

Kromě již zmíněné EEU existuje na východ od nás také jiný, ambicióznější projekt, ve kterém má hlavní slovo Čína. Jedná se o projekt Hedvábné stezky. Na rozdíl od EEU má tento projekt jasnou globální koncepci, která se spíše než o spolupráci v rámci regionu snaží o mezikontinentální obchodní spolupráci, a to hned ve dvou rovinách. První rovinou je vytvoření systému suchozemských komunikací propojujících Čínu s Evropou. Druhou rovinou je systém námořních cest propojujících důležité přístavy na jižní cestě táhnoucí se z Jihočínského moře kolem Indie dále přes Rudé moře do Evropy. 

Pařížská klimatická dohoda a budoucnost unijních politik

Putting the Paris Agreement at the centre of Europe’s climate and energy map

Clémentine d'Oultremont a Quentin Genard; Egmont – The Royal Institute for International Relations

V Paříži v roce 2015 vznikla nová globální klimatická dohoda, která je vnímána velmi pozitivně, protože do světa vyslala jasnou zprávu: globální přechod k nízkouhlíkovému hospodářství je nevyhnutelný a vyžaduje zapojení nejen všech států, ale i regionů, měst a občanů. Největším úspěchem bylo především projevení globální politické vůle se vypořádat se stoupající hrozbou v podobě změny klimatu. Unie sice byla v Paříži klíčovým hráčem, přenést Pařížskou dohodu na národní úroveň se ale ukázalo být náročným úkolem. 

EU si drží vedoucí pozici v boji se změnou klimatu a případným snížením ambicí v této oblasti by více ztratila, než získala. Udržet ale tuto problematiku mezi unijními prioritami je v současné situaci obtížné. Unie je zmítána mnoha krizemi, a především odchod Británie bude mít nemalý dopad na budoucnost unijních politik v oblasti změny klimatu. Spojené království bylo vždy v této problematice vůdcem, snažilo se protlačit ráznější kroky a vyšší cíle a vždy mělo nejlepší výsledky v dodržování stanovených kvót. Bez ní bude muset EU revidovat všechny dosavadní politiky. Jestli si chce Unie, už jen jako blok 27 zemí, udržet více než 40% snížení emisí do roku 2030, automaticky to bude znamenat větší přispění zbylých členských států, aby tím vynahradily absenci Británie. 

Tento fakt však není jediným problémem, a pokud si chce EU udržet svou důvěryhodnost v oblasti změny klimatu, musí konat co nejdřív a přizpůsobit své politiky v oblasti energetiky a změny klimatu novému trendu, který byl dán Pařížskou dohodou. To znamená, že musí co nejdřív ratifikovat dohodu z Paříže, dostat unijní cíle do roku 2020, 2030 a 2050 do souladu s těmi, které se dojednaly v Paříži, a tyto cíle musí být jasně reflektovány v legislativě EU pro obchodování s emisemi a „rozhodnutí o sdílení úsilí“. 

To, že se brexit a všechny ostatní krize udály souběžně, je tím správným momentem pro přehodnocení unijní budoucnosti. Budoucnosti, kdy se Unie soustředí na konkrétní projekty, které přinášejí skutečnou přidanou hodnotu občanům EU. Změna na nízkouhlíkové hospodářství je jednoznačně takovým projektem. Všechny členské státy a především samotná Unie si musí uvědomit, že teď je chvíle na změnu, a že dopady způsobené klimatickými změnami nebudou čekat. 

Stabilizační charakter evropského programu dávek v nezaměstnanosti

The Stabilisation Properties of a European Unemployment Benefits Scheme

Cécile Remeur; Centre for European Policy Studies

Jaký makroekonomický charakter by měl mít Evropský program dávek v nezaměstnanosti (EUBS)? Toto téma sice vyvolává i spoustu dalších otázek, jako zda by nevznikl obrázek „štědré“ Evropy nebo zda by zavedení tohoto programu nevyvolalo vzestupné sbližování programů pro nezaměstnané v jednotlivých státech Unie. Nejprve je však třeba se soustředit na stabilizační aspekty systému. Především na to, že by se mělo jednat o krátkodobou nezaměstnanost. Ta tvoří pouze jednu polovinu z celkového počtu nezaměstnaných. Tento stabilizační prvek by tak pokryl jen část problému nezaměstnanosti. Navíc se podíl krátkodobé nezaměstnanosti mezi zeměmi liší jak v průběhu času, tak ve velikosti.  

EUBS by na sebe mohl vzít mnoho podob, jsou zde však dva koncepty, které převažují. Prvním je tzv. program zajištění. Tento přístup v sobě nezahrnuje žádné transfery jednotlivcům ani transfery od jednotlivých ekonomických jednotek EUBS. Místo toho by byly finanční transfery EUBS směřovány pouze od členských států jiným členským státům, a to jen v případech mimořádné nepříznivé události. Pod přístupem zajištění tak EUBS nenahrazuje národní systémy jednotlivých států, ale pouze je „zajišťuje“. Druhým typem jsou pak tzv. skutečné programy. Pod tímto přístupem by šly z EUBS dávky přímo nezaměstnaným jednotlivcům a příspěvky by byly vybírány přímo od zaměstnavatelů a zaměstnanců. Tyto „skutečné“ programy by tudíž zčásti přímo nahrazovaly národní programy týkající se krátkodobé nezaměstnanosti. Nynější rozdíly ve výdajích však na nezaměstnanost mezi státy naznačují, že fiskální důsledky zvýšení výdajů na nezaměstnanost jsou mnohem silnější ve vysoko-příjmových zemích. Stabilizační efekt, jenž by mělo vytvoření EUBS, co se týče výdajů na nezaměstnanost, by se tak mezi zeměmi značně lišil. Některé státy by tak mohly být v době recese překompenzovány, zatímco v jiných by pak kompenzace byla jen částečná.

Zběžná analýza výdajů dávek v nezaměstnanosti pak odhaluje, že členské státy s vyšší mírou nezaměstnanosti nemusejí mít výdaje na tyto dávky vždy tak vysoké. Kromě toho se zdá, že nynější výdaje na dávky v nezaměstnanosti reagují jen minimálně na její zvýšení, alespoň co se krátkodobých výkyvů týče. To by mohlo naznačovat, že mimo hlubokou recesi je fiskální význam změny nezaměstnanosti v průběhu hospodářského cyklu nadhodnocen. 

Je třeba změnit přístup k řešení syrské uprchlické krize?

A conflict sensitive approach to the Syrian refugee crisis?

Rosan Smits a kolektiv; Netherlands Institute of International Relations – Clingendael

Evropský program pro migraci kombinuje humanitární a rozvojovou pomoc k podpoře nalezení bezpečného přístřeší v zemi původu se strategií externalizace hranic. V případě, že v zemi původu probíhá konflikt, je realizace této agendy problematická, jelikož přispívá k vytváření prostředí, v němž jsou uprchlíci na okraji společnosti. Marginalizace a vykořisťování mohou být navíc hlavními aspekty vedoucími k dalšímu konfliktu. Je evropská agenda migrace vhodným přístupem k syrské uprchlické krizi?

Ve světě je přibližně 60 milionů lidí, kteří prchají před válkou a pronásledováním. I přestože pouze relativně malá část z těchto 60 milionů dorazila do Evropy, členské státy se musely a doposud  se potýkají s důsledky této migrace. Na úrovni EU si tato krize vyžádala komplexní a obsáhlou odezvu v podobě Evropského programu pro migraci. Dle některých se vzhledem k napjatému a polarizovanému klimatu v členských státech jedná o diplomatický úspěch, pravdou však zůstává, že její obsah odráží snahu EU o balancování mezi tím, co je nutné a tím, co je politicky proveditelné.

Přístup Unie k migrační krizi, který se prolíná v důležitých dohodách týkajících se této problematiky jako je například rámcové partnerství se třetími zeměmi z roku 2015, je založen na principu, v jehož rámci budou třetí země bránit nelegální migraci výstavbou plotů a zdí na hranicích, renovováním detenčních zařízení a přijetím neúspěšných žadatelů o azyl prostřednictvím dohod o navracení uprchlíků. Na oplátku tyto země získají výhody jako je například financování rozvoje a uvolnění vízového režimu ze strany EU. Teoreticky to však může vést k tomu, že budou uprchlíci viděni ze strany třetích států jako zdroj příspěvků. 

Strategie EU vytvořila situaci, v níž je ochrana utečenců ponechána na vládách, jejichž cílem je naopak zabránění dlouhodobému vypořádání se s nimi – v případě Sýrie například došlo k výraznému nárůstu byrokratických překážek při vydávání víz uprchlíkům. Otázkou tedy zůstává, zda dokážou členské státy alespoň částečně přehodnotit svůj přístup vůči migraci, což by mohlo vést k definování nového individuálního přístupu k syrské uprchlické krizi, který by její řešení neponechával na vládě. 

Dvojí metr Komise při dohledu nad plněním fiskálních pravidel členských států

An uneven playing field: Larger EU member states receive weaker Commission oversight than smaller states

Nicole Rae Baerg; LSE European Politics and Policy Blog

Komise prostřednictvím Paktu o stabilitě a růstu provádí dohled nad plněním fiskálních zásad, k jejichž dodržování se členské země EU zavázaly. Ovšem ani existence tohoto dozorového mechanismu nebyla schopna zabránit vypuknutí krizí v eurozóně. Od roku 2010 členské státy poskytly, ať už bilaterálně či společně, finanční pomoc již pěti zemím eurozóny. Je tedy evidentní, že dohled Komise nad dodržováním nastolených pravidel není účinný. Na čí straně je tedy chyba? 

Ačkoli se členské státy zavázaly k rozpočtové odpovědnosti, ne všechny své závazky plní. S dodržením schodku veřejných financí pod stanovenou hranici 3 % má problémy například Řecko, Francie či Španělsko. Ačkoli Komise přijala určitá opatření, která měla vést k pozitivnějším výsledkům, Španělsko již poosmé za sebou nebylo schopno naplnit své rozpočtové cíle a situace se nezlepšila ani ve Francii, kde tamní vláda stále oddaluje přijetí politicky kontroverzních reforem. 

Komise každoročně po přezkoumání dodržování jednotlivých fiskálních zásad navrhuje všem členským státům doporučení. Ovšem znění finální zprávy mohou ovlivnit samotné členské státy, které mají možnost navrhovat změny nebo dokonce společně s dalšími zeměmi blokovat původní doporučení Komise. To se poté přímo projevuje na finální podobě zpráv, které často obsahují ne tak striktní doporučení jako v původních verzích. 

Ovšem ne všechny státy mají stejnou možnost zprávy upravovat. Velkým vlivným státům, například Francii či Německu, byl dán větší prostor ke zmírněním jednotlivých doporučení než menším státům. Z toho lze usuzovat, že unijní pravidla jsou aplikována více na některé země, například Irsko či Nizozemí, než na Německo či Francii. Navíc je také patrné, že větší prostor pro zmírnění finálních zpráv mají státy, ve kterých jsou patrné poměrné výrazné euroskeptické tendence.

Ačkoli Unie po finanční krizi zpřísnila pravidla, která by měla vést k větší rozpočtové odpovědnosti členských států, lze očekávat, že některé země si nebudou příliš lámat hlavu nad neplněním jednotlivých zásad. I přes zpřísnění pravidel je totiž tlak ze strany Komise stále marginální. 

Potřebuje eurozóna fiskální unii?

A fiscal capacity for the euro area?

Alessandro D'Alfonso a Andrej Stuchlík; European Parliamentary Research Service

Dluhová krize, která v Evropě propukla v roce 2010, odhalila přetrvávající slabosti a zranitelná místa Hospodářské a měnové unie (EMU), která je souborem pravidel a politik, jež usilují o konvergenci unijních ekonomik a na kterých stojí jejich společná měna - euro. Státy eurozóny a unijní instituce v reakci na krizi vytvořili několik nových institucí a mechanismů pro zmírnění těchto nedostatků, jednalo se ovšem pouze o narychlo přijatá nouzová opatření. O jakých nástrojích pro dlouhodobé posílení makroekonomické stability EMU se v Evropě uvažuje? 

Hlavní reformou přijatou v době dluhové krize bylo vytvoření Evropského stabilizačního mechanismu, což je fond, který může poskytovat podílejícím se zemím půjčky v případě naléhavých problémů se splácením jejich státního dluhu. Nedlouho po vzniku tohoto užitečného, avšak samostatně nedostatečného mechanismu, se na poli EU objevily myšlenky na vytvoření fiskální unie, která by se skládala z pravidel pro rozpočtovou disciplínu a solidárních nástrojů pro časy krize.  

Tato fiskální unie by měla mít dva hlavní úkoly: zmírňovat makroekonomické šoky, které zasahují pouze některé země eurozóny, a podporovat strukturální reformy, jejichž smyslem je posílení ekonomického růstu. Ten byl v posledních letech v zemích EMU poměrně nízký – v minulém roce vzrostlo celkové HDP eurozóny pouze o 1,1 % a předchozí roky byly ještě slabší. Navíc se prohloubily rozdíly ve vývoji ekonomik jednotlivých zemí, přičemž Řecko a Kypr se propadly opět do recese v době, kdy zbytek EMU jevil známky oživení. 

Později se debata mezi představiteli zemí EMU soustředila na vytvoření nástroje pro konkurenceschopnost a konvergenci, který měl vytvářet na vlády členských států tlak k provedení zmíněných strukturálních reforem. Ovšem jak krize odezněla, zájem politiků o tuto reformu poněkud opadl. Návrhy reforem usilujících o posílení stability EMU a vznik fiskální unie se v současnosti zabývá Evropský parlament. Debaty o vytvoření jiných přístupů k dotvoření a posílení EMU tak naštěstí dnes pokračují. Měly by být vytvořeny automatické stabilizační mechanismy, jako například evropské pojištění v nezaměstnanosti nebo veřejných investičních strategií, které by byly méně pevně dané a zachovaly by větší prostor pro rozvážnosti v konkrétních případech.  

Evropská obrana, aneb jak politická příležitost střetla strategickou nutnost

EU Defense, Where Political Opportunity Meets Strategic Necessity

Daniel Keohane; Carnegie Europe

Dne 23. června se Velká Británie rozhodla pro odchod z Evropské Unie. Většina lídrů členských států EU na to reagovala různými návrhy na posílení soudržnosti a integrace uvnitř Unie a to zejména v oblasti bezpečnosti. Pro sbližování v rámci organizace se vyslovili i tak euroskeptické země jako země V4, která rovnou navrhla vytvoření evropské armády. Italský návrh zase například mluví o “obraně Schengenu”, která by utužila kooperaci mezi zakládajícími členy EU. Další uskupení v rámci Unie, které volá po hlubší integraci, je Výmarský trojúhelník, jehož členové chtějí efektivnější obrannou politiku. Jaká je tedy reálná situace evropské bezpečnosti? 

Myšlenku na vytvoření nějaké konkrétní vojenské síly dotáhly nejdále Francie a Německo, které společně vytvořily takzvaný Evropský bezpečnostní kompakt. Dokonce i lídři EU v Bruselu podpořili návrh Francie a Německa. Federica Mogherini oznámila vytvoření bezpečnostní a obranné strategie do konce roku 2016, která podpoří existující Globální Strategii EU z června. Iniciativu si pochvalují i vojenští experti a vedení armád jednotlivých členských států. Podle nich je  brexit  možností jak konečně posunout integraci i do oblasti bezpečnosti. 

Ohlasy na integraci ale nejsou jen pozitivní. Vzhledem k rozdílné obranné kultuře a  situaci členů Unie je velmi pravděpodobné, že projekt nakonec selže. Otázkou také zůstává, jakou roli bude hrát NATO, pokud projekt uspěje. Evropané chtějí organizaci zachovat, aby odstrašila Rusko od jakékoliv agrese, zároveň je pak jakákoliv diskuze o armádě EU bezpředmětná. Na druhou stranu vedení NATO vidí vývoj jako pozitivní. Posílení kooperace v rámci bezpečnosti povede i k zefektivnění samotného NATO. Státy Unie v roce 2015 vydaly na obranu 200 miliard euro, velká část toho se ale zbytečně vyplýtvá kvůli nejednotě mezi jednotlivými členy. 

Zajímavá bude i role samotné Británie, kvůli které celá iniciativa začala. I když Britové opustí EU, není důvod, aby se dále neintegrovali v rámci bezpečnosti, což by posílilo jak pozici Londýna, tak Unie. Vůli připojit se k bezpečnostnímu projektu potvrdila i samotná Británie, která je ochotna nadále pomáhat při operacích ve Středozemním moři a na západním Balkánu.

Analytický tým vybírá každý čtvrtek nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.