Jak zlepšit boj s nekonvenčním organizovaným zločinem?

Dokáže mezinárodní investiční soud zachránit obchodní dohody EU?

Can the Investment Court System (ICS) save TTIP and CETA?

Wolfgang Koeth; European Institute of Public Administration

Jednání mezi Evropskou unií a USA usilující o uzavření smlouvy TTIP vyvolala v Evropě bouřlivou veřejnou debatu, přičemž jednou z nejkontroverznějších oblastí je navrhovaný mechanismus pro řešení sporů mezi státy a soukromými investory, známý pod zkratkou ISDS. Evropská komise se pokusila zmírnit odpor veřejnosti představením takzvaného mezinárodního investičního soudu, který je prezentován jako nový a demokratičtější koncept řešení těchto sporů. Jak se toto řešení liší od běžného ISDS? Dokáže uklidnit evropskou veřejnost a zároveň uspokojit požadavky soukromých firem?

I když se řešení sporů mezi firmami a státy stalo horkým politickým tématem až v posledních letech v souvislosti s TTIP, je dobré připomenout, že na tomto mechanismu není nic nového. První mezinárodní smlouva obsahující ISDS se objevila již v roce 1959 a celkově jich nyní existuje zhruba 3 500.

Kritikové ISDS tvrdí, že tento mechanismus umožňuje soukromým firmám napadat potřebné regulace vytvářené například za účelem ochrany zdraví občanů, a jedná se tedy o zásah do základního pilíře demokracie. Ve skutečnosti tomu tak ale zatím nebylo - velká většina žalob napadala specifická administrativní rozhodnutí dopadající na konkrétní korporaci. Ještě nikdy se nestalo, že by investor uspěl v arbitráži vedené proti obecně zaměřené právní regulaci.

Jakkoliv je kritika ISDS zřejmě přehnaná, má nezpochybnitelný vliv na veřejné mínění, které se začalo postupně obracet v neprospěch TTIP. Evropská komise proto tlaku veřejnosti ustoupila a navrhla nahrazení ISDS vytvořením zmíněného mezinárodního investičního soudu, ve kterém mají zasedat veřejně jmenovaní soudci a který má mimo jiné obsahovat i odvolací instanci.

Tento návrh ale ve skutečnosti odpor značné části veřejnosti vůči TTIP nijak zvlášť neoslabil a byl kromě toho podroben i kritice ze stran soukromých firem, které mechanismus považují za neefektivní, pomalý a navíc zatím jen vágně definovaný. Fakticky se navíc jedná jen o přejmenování a kosmetické pozměnění ISDS, které neřeší žádný reálný problém. Více prospěšné by bylo do mechanismu řešení sporů zahrnout výjimky, které by vládám explicitně povolovaly přijímat regulace za účelem klíčových veřejných hodnot, přičemž investoři by se dále mohli bránit proti neférovým zásahům do jejich podnikání.

Ekonomie brexitu aneb není to jen o vnitřním trhu

The Economics of Brexit: It's not about the Internal Market

Daniel Gros; Centre for European Policy Studies

Výsledek britského referenda, jež povede k vystoupení Spojeného království z Evropské unie, je na dobré cestě stát se „ne-událostí“ tohoto roku. Kromě slabší libry a nižších úrokových měr země, nemělo referendum doposud následků. Finanční trhy byly po dobu několika týdnů poněkud otřeseny, ale od té doby se již zotavily. Nedošlo ke změně ve spotřebě a překvapivě i investice zůstaly stabilní, a to navzdory nejistotě ohledně budoucích britských obchodních vztahů s EU. Byly tedy odhadované náklady brexitu zveličeny?

Prozatím by Spojené království kvůli brexitu mělo opravdu ztratit předpokládaných 2-3 % HDP. Avšak co tyto ztráty přivodí, není samotné hlasování ve prospěch brexitu, ale opuštění jednotného trhu. Pokud se brexit ukáže být procesem trvajícím deset let, bude ke ztrátám docházet postupně, průměrně kolem 0,2-0,3 % HDP za rok. To může být pro Británii velmi dobrá zpráva. S její oslabenou měnou bude mít země exportní výhodu. To by mohlo nakonec vyrovnat předpokládané ztráty a očekávaný krátkodobý pokles investic. Navíc dnes v britském vývozu převažují služby nad zbožím, a to především do zemí mimo Unii. Díky tomu je vnitřní trh zboží pro zemi méně důležitý než pro ostatní unijní země. Nicméně přesvědčení, že si Království samo dokáže zajistit přednostní přístup na světové trhy spíše než jako člen EU, je právě onou rizikovou částí brexitu.

Je zřejmé, že Británie bude mít při vyjednávání nových smluv jako nečlen EU menší páku, než kdyby členem zůstala. Největším problémem však zůstávají finanční služby. Ty tvoří zhruba jednu třetinu z celkového britského vývozu služeb. Ať tedy dopadne vyjednávání o odchodu Velké Británie z EU jakkoli, je jasné, že země bude muset změnit svůj hospodářský model, pravděpodobně, krom jiných odvětví, hlavně oživením průmyslu. Pokud by Británie přizpůsobení se novým podmínkám nezvládla, mohou být  dlouhodobé náklady brexitu mnohem větší než nynější odhady.

Expanze sektoru finančních služeb v Království vytvořila několik velmi dobře placených míst, což přispělo ke zvýšení příjmové nerovnosti. Tento nepoměr pak pomohl roznítit všeobecnou frustraci z globalizace a z tzv. zřízení elit, jež napomohlo kampani brexitu k vítězství. V tomto kontextu tak jedna z hlavních ekonomických výhod z členství Británie v EU dovedla Brity k odmítnutí tohoto projektu. 

Jak lépe bojovat s nekonvenčním organizovaným zločinem?

Unveiling the Structure of Unconventional Organized Crime

Simona Autolitano a Verena Zoppei; Stiftung Wissenschaft und Politik

V posledních letech se tradiční chápání organizovaného zločinu značně mění. Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC), Europol i němečtí vyšetřovatelé zdůrazňují, že kriminální organizace spolu koexistují a propojují se v nových formách v různých kriminálních sítích. Ty se snáz infiltrují do legitimní ekonomiky, hůř se dají vystopovat a jsou odolné vůči vynucovacím orgánům a soudním stíháním. I proto označuje EU organizovaný zločin za jednu z hlavních bezpečnostních hrozeb a hledá efektivnější způsoby, jak proti němu bojovat.

Němečtí vyšetřovatelé přišli na základě zkoumání třech typů případů organizovaného zločinu – obchodování s lidmi, kyberkriminality a praní špinavých peněz - se třemi hlavními problémy, které je potřeba řešit. Jedná se o změnu způsobu vyšetřování a trestního stíhání horizontálních kriminálních struktur, revidování implementace strategie sledování peněz, která je sice důležitá, ale v posledních letech se ukázala být málo efektivní, a především o potřebu zintenzivnit a zlepšit mezinárodní spolupráci.

Pro zefektivnění trestního stíhání kriminálních případů, které se týkají velkého množství aktérů, se vyšetřovatelé nesmí zaměřit jen na vysoce postavené hráče, ale i na komplexní a často různě propojené sítě a zločinecké buňky. Usvědčení jenom hlavního podezřelého totiž nemá zásadní vliv na celkovou kriminální činnost organizací ani nenaruší jejich síť. Vyšetřování je úspěšné jen tehdy, když se jednotlivé kauzy nekonvenčního organizovaného zločinu propojí a hledají se vzájemné vazby.

Vzhledem k tomu, že síť organizovaného zločinu překračuje hranice, i jeho stíhaní se tomu musí přizpůsobit. EU se ve své strategii pro boj s organizovaným zločinem zaměřila právě na tento aspekt a chce zvýšit spolupráci mezi národními donucovacími orgány na unijní úrovni. Snaží se proto zlepšit vzájemné uznávání důkazů v kriminálních řízeních mezi jednotlivými soudními orgány, harmonizovat právo na zmrazení a konfiskaci prostředků pocházejících z kriminální činnosti, a sjednocení zákonů proti praní špinavých peněz.

Oproti snahám EU je však implementace výše zmíněných opatření pro intenzivnější spolupráci zatím nereálná, a to z několika důvodů. Za prvé členské státy nerady omezují rozsah svých pravomocí, a za druhé, sledování a odposlechy jsou velmi kontroverzní témata vzhledem k ochraně údajů a práv na soukromí. Pro účinný boj s organizovaným zločinem je ale intenzivní mezinárodní spolupráce nevyhnutná a EU by měla tyto otázky vyřešit a jít příkladem třetím státům.

Zvláštní představitelé EU: Scvrkávající se, ale houževnatá síla

The EU Special Representatives: A dwindling but resilient resource at the service of EU Foreign and Security Policy

Erwan Fouéré; Centre for European Policy Studies

Letos funkce zvláštního představitele oslaví již 20 let od svého založení. V té době byla Společná zahraniční a bezpečnostní politika ještě v plenkách a právě její ustanovení mělo potvrdit přítomnost EU v regionech, stejně jako dát hlas její zahraniční politice. I když v té době měla Evropská komise síť delegací napříč Afrikou, ta byla vnímána ze strany členských států spíše jako síť reprezentující zahraniční aktivity jako například rozvojovou pomoc a obchodní vztahy. V této bezpečnostně nestabilní oblasti chyběl členským státům především rozměr zahraničně-bezpečnostní. V roce 1996 byl ustanoven první zvláštní představitel pro region Velkých jezer v Africe, Aldo Allejo.

S přijetím Amsterdamské smlouvy došlo k institucionalizování postu zvláštního představitele a dále v Lisabonské smlouvě došlo k jeho začlenění do Evropské služby pro vnější činnost. Značný dopad na zvláštní představitele mělo rovněž personální obsazení na postu Vysokého představitele. Zatímco baronka Ashtonová zrušila mnohé úřady zvláštních představitelů, a tím došlo k částečnému oslabení této instituce, její nástupkyně Mogherini potvrdila důležitost a užitečnost tohoto úřadu. Zavedla koncept, který zajišťuje, že v určitých případech osoba zastávající funkci zvláštního představitele má rovněž funkci tzv. zvláštního vyslance. Tato praxe byla zavedena například na západním Balkáně, konkrétněji v Bosně a Hercegovině a rovněž v Makedonii. Kromě těchto zemí jsou zvláštní vyslanci přítomni rovněž v Africe a Jižní Americe. Mají tři hlavní specializace, a to zamezení šíření zbraní a odzbrojování, vesmír a mírové rozhovory. První dvě oblasti jsou v jurisdikci Evropské služby pro vnější činnost a třetí přímo pod Vysokou představitelkou.

Nově se však praxe, kdy zvláštní představitel sedí „na dvou židlích“ a zastává rovněž funkci zvláštního vyslance, má změnit. Od února 2017 se očekává jednorázové zrušení této podvojnosti, což ovšem vyvolává nelibosti u hostitelských států těchto institucí, zejména z nárazového způsobu provedení tohoto úkonu a také pocitu menší důležitosti v očích EU  Vítanější alternativou pro tyto země by bylo postupné odejmutí dané funkce například v kontextu personální výměny na daném postu na konce funkčního období.

Aplikace principů lidských práv na národní a unijní úrovni

Equal rights for all families: applying human right principles in national and EU policy-making

Karine Lalieux a Joël Le Déroff; Foundation for European Progressive Studies

V posledních 20 letech prošla oblast práv na rodinný život leseb, gayů a bisexuálních osob (LGB) výrazným vývojem. V průběhu posledních desetiletí přestal být model heterosexuálního páru s dětmi tím jediným, který je uznáván a ochraňován legislativou členských zemí EU. Z lidskoprávního pohledu série rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) od roku 2008 potvrdila plné začlenění LGB rodin do konceptu rodinného života. Toto téma obecně ovšem vyvolává v některých unijních zemích značné kontroverze a samotný rozsah legislativy v této oblasti zůstává v jednotlivých členských státech odlišný. Jak může Unie zajistit, aby mohla LGB komunita plně užívat svá práva?

Jako základ v problematice LGB osob a jejich práv na rodinný život slouží rozsudky ESLP. Ty pokrývají dva základní aspekty, a sice uznávání párů stejného pohlaví a s tím související rodičovská práva. Například již v roce 1999 ESLP v případu Mouta vs. Portugalsko vydal rozhodnutí, že je nepřípustná jakákoli diskriminace v oblasti opatrovnických práv na dítě po rozvodu, v případě, že jeden z rodičů poté udržuje vztah s osobou stejného pohlaví.

Samotná otázka jaké kompetence v oblasti rodinného práva má Unie, vyvolává značné debaty. Zatímco Unie nemůže přímo ovlivňovat právní úpravy členských zemí týkající se manželství nebo otázky rodičovství, Smlouvy jí přisuzují kompetenci přijmout opatření týkající se rodinného práva s mezistátním přesahem a v souvislosti se znovusjednocením rodin přicházejících ze třetích zemí.

Unie může zasahovat do třech oblastí, které pokrývá existující legislativa zahrnující otázku členů rodiny. Jednotlivé oblasti konkrétně pokrývají směrnice o svobodě pohybu občanů EU (2004/38/ES), směrnice o znovusjednocení rodin ze třetích zemí (2003/86/ES) a nařízení a směrnice, které vytvářejí společný evropský azylový systém. Například dle prvně jmenované směrnice se za členy rodiny nepovažují pouze manželský pár a jejich děti, ale také partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství.

Je tedy zřejmé, že navzdory odlišné právní úpravě v jednotlivých členských státech má Unie prostor pro vytváření legislativy, která nejenom zaručí, aby LGB osoby mohly plně užívat svá práva, ale také zaplní prázdná místa v legislativě členských zemí, které již uznaly sňatky stejného pohlaví.

Výzvy rozšíření Unie o západní Balkán

The Western Balkans and the EU: Enlargement and challenges

Velina Lilyanova; The European Parliamentary Research Service

Nejenom EU, ale také její kandidátské a potenciální kandidátské země západního Balkánu – Albánie, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Kosovo, Černá Hora a Srbsko, čelí výzvám. Tyto výzvy jsou však do určité míry odlišné, než byly v minulosti a Unie se sama nachází ve velmi složité situaci. V roce 2014 bylo prohlášeno, že k žádnému vstupu nových členů v příštích 5 letech pravděpodobně nedojde. A v roce 2016 poprvé v historii rozhodl členský stát o svém vystoupení. Země západního Balkánu navíc představují složitější případ, než byly předchozí kandidáti EU. Tyto země si totiž prošly složitým přechodem k demokracii, stále bojují s mnohými ekonomickými překážkami, musejí se potýkat s dědictvím relativně nedávného ozbrojeného konfliktu a v neposlední řadě řeší mnoho bilaterálních sporů mezi sebou navzájem. Jak moc je v této situaci reálné přistoupení zemí západního Balkánu?

Navzdory tomuto složitému stavu EU nedávno potvrdila, že integrace zemí západního Balkánu do Unie je stále na její agendě a je věcí společného zájmu. Novinkou je nový přístup EU, který se zaměřuje zejména na právní stát, jelikož se jedná o hlavní oblast zájmu. Unie se tak v rámci vyjednávacího procesu rozhodla jako první otevřít kapitoly 23 a 24. Důvodem pro to bylo, že monitoring po přistoupení Bulharska a Rumunska u těchto dvou zemí prokázal značné deficity právě v oblasti právního státu. Důraz je také kladen na regionální spolupráci, protože se stále předpokládá, že právě regionální spolupráce by mohla být impulsem k větší ekonomické výkonnosti zemí.

Pravdou také zůstává, že pro země západního Balkánu byly nastaveny daleko vyšší přístupové standardy než pro ostatní kandidátské země v minulosti. Je to způsobeno nejenom dnešní situací uvnitř Unie, ale také rozdílným charakterem právě těchto zemí. Balkán je jediným evropským regionem, který od druhé světové války zažil ozbrojený konflikt, s jehož následky se potýká dodnes. Podaří se zemím západního Balkánu dosáhnout těchto vysokých standardů? Anebo naopak nový přístup povede k prodloužení integrace Balkánu do Unie o několik let? 

Jak vypadají transatlantické vztahy po rusko-ukrajinském konfliktu?

Transatlantic relations after the Russia-Ukraine conflict

Aleksander Fuksiewicz, Agnieszka Łada a Łukasz Wenerski; The Institute of Public Affairs

Americké prezidentské volby se rychle blíží a celý svět napjatě vyhlíží, kdo se stane novým prezidentem USA. V době ukrajinské krize je toto obzvláště důležité pro Polsko a Německo, které se staly hlavními aktéry řešení problémů na Ukrajině. Je pravděpodobné, že pokud vyhraje Hilary Clintonová, Spojené státy se stanou v regionu mnohem aktivnější, stejně jako v otázkách řešení ukrajinské krize. Na druhou stranu, pokud vyhraje Donald Trump, je možné, že USA Ukrajinu opustí a výrazně tak ohrozí i Evropany. Jaký problém tedy Evropané s Ruskem mají?

Polsko věří, že Rusko představuje reálnou hrozbu a není možné očekávat, že Vladimir Putin svoji agresivní politiku někdy v blízké době změní. Polskou vládu znepokojuje, že Rusko bylo dlouhou dobu podceňováno. To podporuje fakt, že Rusko v nedávné době provedlo ohromné investice do své armády. Kromě toho ruská armáda měla možnost ukázat svou bojeschopnost v konfliktech v Gruzii a Sýrii. Tečkou za polskými obavami je fakt, že ruská doktrína chápe NATO jako svého úhlavního nepřítele.

Německo až do anexe Krymu nevnímalo Rusko nijak negativně. Podle německých sociálních demokratů celý problém vznikl, když s Ruskem ještě v době před krizí nebyla dostatečně diskutována dohoda o sbližování s Ukrajinou. Sociální demokraté obecně prosazují větší dialog s Ruskem než Křesťanští demokraté. Strana Angely Merkelové vidí sankce proti Rusku jako úspěšné, ovšem také jako nedostačující a podporuje spíše akci než větší dialog. Rozdílný je i pohled na to, jakou vlastně Rusko působí hrozbu pro Evropu. Křesťanští demokraté věří, že značnou. Sociální demokraté zas tolik přesvědčení nejsou.

Rozdělená je i situace za oceánem. V USA obecně platí, že Republikánská strana je více nakloněna Rusku než strana Demokratická. I tak je ale z republikánského tábora slyšet, že reakce nebyla dostačující. Oproti tomu Demokraté vidí odvetné sankce v pozitivnějším světle. Vše ale nakonec rozhodne výsledek voleb v listopadu. Trump již projevil jisté sympatie vůči politice Vladimíra Putina a zatím není důvod považovat Trumpův vztah s ruským prezidentem jen jako součást předvolebních bojů.

Analytický tým vybírá každý čtvrtek nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.