"Ojeté" počítačové programy a jejich prodej

S masivním nástupem smartphonů, tabletů či notebooků jde ruku v ruce i vývoj různých aplikací, počítačových programů, widgetů a softwaru všeho druhu, jimiž své miláčky krmíme a dále tak rozvíjíme jejich už tak dříve netušené možnosti. Co však můžeme dělat s počítačovým programem, který již ztratil naši oblibu, a přesto by ještě někomu mohl (za příslušný obnos) udělat spoustu radosti? Na následujících řádcích se zaměříme na prodej počítačových programů a možnosti, jak jej (pokud možno legálně) zrealizovat.¹ Jak si níže ukážeme, ne vždy je totiž situace tak jasná, jak se může na první pohled jevit - v některých případech je totiž dovoleno i to, co bychom při dnešní maximalizaci opatření na ochranu autorského práva zřejmě nepředpokládali. A naopak je zakázáno, co by nám mohlo přijít jako souladné s právem.

Když se bavíme o prodeji rozmnoženiny počítačového programu,² můžeme rozlišovat několik základních scénářů: lze usilovat o prodej programu (I) na originálním CD, DVD nebo jiném hmotném nosiči dat; (II) na nepůvodním, neoriginálním nosiči; (III) v nehmotné podobě, typicky v případě, kdy jsme si jej stáhli z internetu ze stránek výrobce nebo vývojáře, a dostali jsme i aktivační kód,³ (IV) ke kterému máme více uživatelských licencí, ale některé z nich nevyužíváme.⁴

Stranou ponecháme situace, kdy bychom si přáli prodat program, který jsme si stáhli třeba z datového úložiště poté, co jej jiný uživatel uploadoval. Zde platí obecná zásada, že v takovém případě se nestaneme oprávněnými nabyvateli a sami tak nemůžeme (oprávněně) ani program na jiného převést.

Vhodné je zdůraznit, že "prodej" programu zahrnuje dva dílčí kroky - nabývá se jednak samotný program (na nosiči dat či ve formě odkazu), jednak licence k jeho užívání. Pouze jako souhrn těchto dvou úkonů je nutné vnímat prodej programu.⁵ Prvním prodejem takového programu (tedy zakoupením nosiče nebo zpřístupněním odkazu a nabytím licence, typicky vyjádřením souhlasu s licenčními podmínkami a/nebo zadáním aktivačního kódu) pak dochází k tzv. vyčerpání práva na jeho další rozšiřování, jinými slovy už nositel práv k programu⁶ dále nemůže reálně ovlivnit, jak s danou jednotlivou kopií programu budeme dále nakládat. Zachovává si však nadále kontrolu nad pronájmem programu, ke kterému musíme mít jeho souhlas.⁷

Teď už k jednotlivým scénářům...

(I) Prodej programu na originálním CD, DVD nebo jiném hmotném nosiči dat

Tento způsob prodeje se jeví jako nejméně komplikovaný. A zcela legální - postačí, pokud předáme novému nabyvateli hmotný nosič, na němž je program zachycen, společně s případnými aktivačními kódy či jiným příslušenstvím nezbytným pro užívání programu. Je ale nutné dát pozor na to, abychom ze svého systému tento program vymazali a neužívali ani kopie originálního disku, které jsme si možná pro jistotu pořídili. Obecně totiž platí, že abychom se vyhnuli porušování autorských práv, je nutné nadále program nijak dále neužívat, tedy "učinit jej nepoužitelným". Tato podmínka je velmi důležitá - v případě jejího porušení bychom sice program mohli prodat v souladu s právem, sami bychom se nicméně vystavovali postihu za jeho neoprávněné užívání.

(II) Prodej programu na nepůvodním hmotném nosiči dat

Unijní právo výslovně stanovuje, že není možné zakázat zhotovení záložní kopie programu, kterou si může vytvořit ten, kdo oprávněně program nabyl, pokud je zároveň takto pořízená kopie nezbytná pro užívání programu.⁸ Můžeme si tedy k legálně nabytému programu vytvořit zálohu "čistě pro případ".

Jinak to však je s prodejem takové kopie, tu legálně prodat nemůžeme. Na kopii originálního programu se totiž nevztahuje vyčerpání práva na rozšiřování (a tedy naše volnost v dispozici s programem, například možnost jej prodat třetí osobě). Prodat je možné jen originální nosič dat, nikoli jeho kopii. Je tomu tak proto, že ke každému zhotovení rozmnoženiny programu (vyjma té, kterou si uživatel zhotovuje jako záložní pro vlastní potřebu) již je nutné mít svolení autora programu.⁹ Tím spíše je tedy třeba mít svolení k jejímu dalšímu prodeji. To se dokonce týká i situace, kdy původní (originální) program byl zničen nebo poškozen a už jsme jej i vymazali ze svého počítače, pokud jsme si ho tam předtím uložili.¹⁰

Nicméně v situaci, kdy bychom mohli program stáhnout z internetových stránek jeho výrobce a nadále bychom disponovali kromě nefunkčního nosiče dat také platným aktivačním kódem, jej můžeme převést na jiného uživatele, který si program může stáhnout ze stránek výrobce programu.¹¹ Takové zcizení by pak bylo legální. Zároveň ale platí, že pro vyhnutí se odpovědnosti za porušení autorských práv je třeba program odstranit ze systému a nepoužívat jej (ani ve verzi stažené ze stránek výrobce, ani neoriginální kopii programu).

(III) Prodej programu v nehmotné podobě, typicky staženého ze stránek výrobce

V rozsudku ve věci UsedSoft Soudní dvůr EU stanovil, že samotná podoba programu pro účely prodeje v zásadě nerozhoduje;¹² v tomto případě tedy nečiní po stránce legality rozdíl, zda je program zachycen v hmotné podobě na originálním nosiči dat, nebo jej jeho výrobce nabízí ke stažení ze svých webových stránek a my platíme vlastně "pouze" za získání aktivačního kódu. I zde totiž půjde o zákonný prodej - stažení programu z internetových stránek totiž představuje výjimku popsanou v čl. 5 odst. 1 Směrnice, když se jedná o úkon, který je nezbytný k tomu, aby nabyvatel programu mohl užívat program způsobem, k němuž byl určen.¹³

Vše vychází z principu, že vlastník programu v nehmotné podobě by neměl být pro účely dalšího prodeje programu znevýhodněn oproti tomu, kdo si program koupí na originálním nosiči dat. Není totiž důvod pro to, aby jedna skupina uživatelů následně dostala možnost program legálně zcizit, zatímco druhé skupině by tato možnost zůstala zapovězena. Ostatně spravedlivá příčina nemůže být ani v ekonomickém hledisku - obecně neplatí, že by program zachycený pouze na hmotném nosiči dat měl větší hodnotu než ten, který je možné (legálně a se souhlasem výrobce) stáhnout z internetu. Kromě toho (a s tím souvisí právě i bouřlivý rozvoj samotného hardwaru) především u moderních notebooků je poptávka po nejtenčích možných rozměrech, které často znemožňují osadit počítač CD nebo DVD mechanikou.

Na okraj je možné zmínit i argument, že mechanika je v dnešní době spíše anachronismus, hmotné nosiče se jen stěží slučují se současným trendem v informační společnosti - naopak je již možné prakticky veškeré informace čerpat z různých zdrojů na internetu. I samotné softwarové společnosti pro to vytvářejí náležité podmínky (srovnejme například App Store pro uživatele jablečných přístrojů nebo Google Play Store pro příznivce operačního systému Android, kde je možné nalézt všemožné aplikace, vychytávky a software všeho druhu). Argument absencí mechaniky a neužitečností zachycení programu v hmotné podobě na nosiči dat je pak zcela zjevný u tabletů a smartphonů.

V případě prodeje programu staženého z internetu by tedy postačovalo, kdybychom převedli na nabyvatele pouze aktivační kód a současně vymazali a učinili nepoužitelnými všechny kopie programu, které jsme si do počítače stáhli. Nový nabyvatel by pak ze stránek výrobce programu mohl stáhnout samotný program a po vložení aktivačního kódu by měl mít možnost jej sám užívat.¹⁴

(IV) Prodej programu v libovolné podobě, ke kterému uživatel disponuje více licencemi, z nichž některé nevyužívá

Výrobce v některých případech s programem poskytuje větší počet licencí, které mají sloužit více osobám užívajícím daný program postupně či zároveň. Především se to týká společností, ale nezřídka se to stává třeba u domácích kancelářských programů nebo antivirů; v takovém případě je program uložen třeba na server a mají k němu přístup oprávnění uživatelé, typicky zaměstnanci firmy. V této souvislosti se pak objevily nabídky na odprodej "nadbytečných" licencí třetím osobám, často prostřednictvím specializovaných společností.

Z logiky věci by se mohlo zdát, že když licence není používaná a zároveň unijní soud umožňuje převod i nehmotné podoby počítačového programu, resp. pouze aktivačního kódu, pak by nemělo působit těžkosti, když nadbytečné licence nabídneme dalším zájemcům a "optimalizujeme" tak náklady na pořízení softwaru. Ale nenechme se mýlit. U těchto převodů totiž chybí podmínka, aby byl program u původního uživatele vymazán z počítače, již vzpomínanými slovy Soudního dvora aby tedy byl "učiněn nepoužitelným". Tak tomu v tomto případě nebude - my si totiž budeme přát i nadále sami užívat určitý počet zakoupených licencí a pouze některé bychom rádi převedli. V tom momentě bychom se ale sami dopouštěli porušení autorského práva; jak jsme si vysvětlili výše, převod by sice mohl být platný, ovšem další užívání programu by již bylo způsobilé k autorskoprávního postihu.

Jinými slovy, pokud nebude program z počítače původního uživatele vymazán, nemůže si ani nový nabyvatel stáhnout program z internetových stránek výrobce nebo jej nainstalovat z (ne)původního hmotného nosiče dat, aniž by bylo porušeno autorské právo. Nového nabyvatele programu by sice mohla chránit dobrá víra a stal by se oprávněným nabyvatelem programu, nicméně to by se již nedalo říci o převodci programu, který by i nadále program a určitý počet jeho licencí užíval.

Na tuto situaci se totiž pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování nebude vztahovat. Licence udělená výrobcem programu se vztahuje k rozmnoženině (a nikoli k reálně či potenciálně využívanému počtu licencí); systémem udělení více licencí pak má dojít pouze k rozšíření počtu uživatelů, kteří užívají v souladu s právem konkrétní rozmnoženinu, typicky nainstalovanou na serveru - ti si tak nemusí pořizovat vlastní rozmnoženinu programu, čímž jsou uspořeny náklady na její zakoupení. To ale neplatí v případě, že jsou licence nabídnuty třetí osobě mimo dotčenou společnost nebo domácnost.

Uvedená dispozice s programem tak ve světle rozhodnutí Soudního dvora EU není legálně možná.¹⁵

-----

Jak dokazují předchozí řádky, ani software nemusí do starého železa jenom proto, že původní majitel jej již nechce nadále užívat. Prodej je v zásadě možný vždy v těch případech, kdy došlo k oprávněnému nabytí programu samotným prodávajícím a ten jej zároveň ze svého systému vymaže a nebude program nadále užívat. Právě proto, že tato posledně uvedená podmínka by nebyla splněna, pak sice je možné legálně převést na jiného pouze přebytečné licence (byť nejsou využívány), avšak za současného pokračování v užívání programu se převodce vystavuje riziku, že bude čelit odpovědnosti za porušení autorského práva.

Filip Gantner,
advokátní koncipient, Bříza & Trubač / zapsaný mediátor, zprostředkovatel dle autorského zákona jmenovaný Ministerstvem kultury

1) Pro úplnost snad je možné zmínit, že na úrovni unijního práva se počítačovým programům věnuje směrnice EP a Rady 2009/24/ES ze dne 23. 4. 2009 o právní ochraně počítačových programů (dále ji budu označovat jako "Směrnice").

2) Pro zkrácení a přehlednost budu dále používat již jen pojem "program". Podle § 2 odst. 2 a podle § 65 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů, je počítačový program při splnění příslušných podmínek autorským dílem, které je chráněno jako dílo literární.

3) Lhostejno, zda jej budeme nazývat takto nebo použijeme výraz "licenční klíč", "licenční kód" nebo podobné označení. Pro účely tohoto článku se přidržíme pojmu "aktivační kód", se kterým pracuje ve svých rozhodnutích i Soudní dvůr EU.

4) Typicky se k programu vztahuje i jedna či více uživatelských licencí, kde počet těchto licencí odpovídá počtu zařízení či uživatelů, kteří mohou program oprávněně užívat.

5) K definici "prodeje" se vyjadřoval Soudní dvůr EU například ve svém rozsudku ze dne 3. 7. 2012 ve věci UsedSoft, C-128/11, ECLI:EU:C:2012:407.

6) Pro zjednodušení o něm budeme dále hovořit jako o "výrobci" programu.

7) Srov. čl. 4 odst. 2 Směrnice.

8) Srov. k tomu např. čl. 5 odst. 2 Směrnice.

9) Z hlediska unijního autorského práva se jedná o jemnou nuanci ve výrazech "rozmnožování" a "rozšiřování", když druhé z těchto práv je prvním prodejem originálního programu vyčerpáno, ale ke zhotovení jeho kopie, tedy k jejímu "rozmnožení", je již opětovně třeba souhlasu výrobce programu, což předpokládá poskytnutí dodatečné finanční kompenzace.

10) Srov. k tomu např. bod 37, 38 a další aktuálního rozsudku SDEU ze dne 12. 10. 2016 ve věci Ranks a Vasilevičs, C-166/15, ECLI:EU:C:2016:762.

11) Soudní dvůr totožný názor prezentoval například ve výše citovaném rozsudku ve věci Ranks a Vasilevičs, body 53 a násl.

12) Čl. 4 odst. 1 písm. a) Směrnice nebo i body 55 a následující rozsudku ve věci UsedSoft. Tento názor ovšem Soudní dvůr v rozsudku ve věci Ranks a Vasilevičs korigoval, neboť se musel vypořádat se situací, že uživatel (v řešeném případě zřejmě neoprávněný) hodlal převést vlastnické právo ke kopii původního originálního programu uloženému na hmotném nosiči dat (jednalo se tedy podle všeho o prodej "neoficiálních" či lépe řečeno nelegálních rozmnoženin programu).

13) Shodně k tomu bod 75 rozsudku ve věci UsedSoft.

14) Přičemž je jasné, že výrobci programů mohou namítat, že účinná kontrola, zda původní uživatel program vymazal, je více než obtížná. Soudní dvůr tento argument vzal v potaz a umožňuje výrobcům, aby do programů implementovali všechna možná opatření technické povahy (výslovně uvádí právě aktivační klíč, srov. bod 79 rozsudku UsedSoft) - lze si představit postup, že v případě zadání aktivačního klíče poté, co tento již byl jednou použit a předtím nedeaktivován, dojde ke zneplatnění přístupu k původnímu programu.

15) Bod 69 a násl. rozsudku UsedSoft.

Článek byl publikován v měsíčníku Právní rádce 1/2017.