Vytváření vazeb mezi kulturami a lidmi

Jako rozvětvený mezinárodní systém se AFS zformovala především po druhé světové válce. V současnosti její programové nabídky celosvětově využívají desetitisíce účastníků ročně, celkový počet absolventů programů organizace za dobu její existence pak dosahuje několika set tisíc. Celý mezinárodní systém funguje na principu partnerství. Jednotlivé národní organizace jsou dobrovolnické neziskové subjekty s právní subjektivitou.

Od devadesátých let minulého století jedna z nich, obecně prospěšná společnost AFS Mezikulturní programy, působí i v České republice. Ptáme se ředitelky společnosti Kláry Kutišové:

Co je podstatou programů AFS a čím se liší od jiných podobných subjektů?

Těžištěm je nabídka ročních studijních programů pro středoškoláky ve věku 15-18 let, která zhruba ve stejné míře zahrnuje jak vysílání našich studentů do zahraničí, tak i přijímání a hoštění zahraničních studentů u nás. Společností nabízejících studijní pobyty v zahraničí je mnoho, ale hostitelský program našeho rozsahu a nasazení je unikátní. Devízou značky AFS je síť partnerských kanceláří a dobrovolníků sdružených kolem nich, perfektní zajištění procesu od přihlášky ke studiu přes pohovory a instruktáže až po příjezd studenta do místa pobytu. Poznávání kultur jiných zemí a sebevzdělávání se tudíž týká nejen dětí, které programy absolvují, ale i dospělých, kteří jim je umožňují a pomáhají jim při nich, a také rodin, které hostí zahraniční účastníky programů.

Programy AFS jsou určeny středoškolákům a jejich délka je od tří měsíců do jednoho roku. Komu konkrétně jsou určeny? Musí být studenti nějak zvlášť jazykově i vědomostně vybaveni?

Znalost jazyka země, do které studenti jedou, není nutná – vždyť ani ti, kteří přijíždějí k nám třeba z Japonska nebo Chile, česky neumějí. Přínosná je angličtina, ta slouží jako počáteční dorozumívací jazyk jak ve škole, tak v rodinách a je dobré ji znát. Ale po několika týdnech jazyková bariéra obvykle padá a děti i jejich hostitelské domácnosti se domlouvají u nás česky, v zahraničí jazykem dané země. Děti, které se k účasti na našem programu rozhodnou, jsou mladí lidé toužící po vzdělání a poznávání, takže osvojit si po krátkém čase nový jazyk jim nedělá problém. Optimální věk pro účast je 16–17 let a nejlepší škola, ze které se student do zahraničí vydá, je gymnázium – učební program tohoto typu škol se po celém světě hodně podobá a po návratu domů pak student v pohodě pokračuje v započatém studiu. Ba co víc, vrací se jako někdo, kdo plynně hovoří více jazyky, je samostatný, svébytný, vědomý si své ceny, je komunikativní, schopný týmové práce, protože zažil a poznal něco, co ostatní zatím neměli možnost zkusit. I bývalí přátelé mu někdy připadají trochu „pozadu“, zdá se mu, že domácí prostředí stálo, zatímco on pádil kupředu a nasával vědomosti a zkušenosti ve světě.

Jak se k účasti ve vašem programu staví školy? Nebrání dětem ve výjezdu?

Školy musí dát každému studentu dobrozdání a myslím, že účast svých žáků v programu vítají. Vždyť po návratu domů takový student přináší nové zkušenosti pro celou třídu. Vlastně i školy, se kterými spolupracujeme po celém světě, tvoří síť, která je pro zdárný průběh celého procesu nezbytná. Začlenit na rok do třídy dítě, které neumí jazyk a v počátečním období je roztěkané a unavené, zapojit takové dítě do práce, aby si po roce odnášelo nejen znalost jazyka, ale i vědomosti a poznatky z nového prostředí, to si žádá zkušené pedagogy zapálené pro věc. To platí pro školy v cizích zemích i v České republice. U nás se snažíme ty aktivní odměňovat třebas vysláním na mezinárodní konference, semináře. Spolupracující školy se nacházejí po celé zemi, některé s námi spolupracují od začátku, 15–16 let. 

Máme tedy studenta, školu, kde se bude učit. A kde bude bydlet?

To je významná doména naší společnosti – hostitelské rodiny. Sladit dítě s rodinným prostředím není jednoduché, pořádáme soustředění, snažíme se poznat rodiny ze všech stran, abychom pak mohli doporučit, zda dítě s konkrétními zájmy a potřebami do konkrétní rodiny dobře zapadne. Přesto nastávají obtížné momenty – to je ostatně běžný život – a naši zkušení pracovníci pak poskytují podporu. A opět pomáhá, když jsou rodiny v kontaktu a vyměňují si zkušenosti, pomáhají si navzájem. Někdy se rodina rozhodne, že dříve než vyšle svého potomka na zkušenou do světa, chce na vlastní kůži poznat, co ho ve světě čeká – přijme tedy studenta ze zahraničí. Nebo synek či dcerka odcestovali třeba do Číny a rodina si na oplátku k sobě na rok vezme stejně starého Číňana nebo Číňanku. Další motivací pro to, aby se rodina stala hostitelskou, je pozitivní zkušenost přátel, někoho z okolí.

Jak je to s financováním programů? Všechno leží na bedrech rodičů?

Ke každému nabízenému programu se váže poplatek, který hradí rodiče. Ten slouží k úhradě cestovného, pak celého balíku pojištění, dále nákladů na soustředění před cestou i v průběhu programu, na cestu do školy, na učebnice. Vícenáklad může tvořit školní uniforma v zemi, kde to vyžadují, a náklady na vízum. A pak samozřejmě kapesné pro dítě.

Kromě toho se snažíme hledat a nacházet sponzory a partnery, jako je třeba Česko‑německý fond, který poskytuje stipendium studentů jdoucím studovat do Německa. Stipendium se odečítá od základního poplatku, což je určitě pro rodiny velmi příjemné.

Hostitelská rodina poskytuje střechu, postel a stravu, vše zadarmo, nic za to nemá. Snad jen to, že po roce se se svým svěřencem loučí jako se svým dalším dítětem, které se u nich doma „narodilo, přestálo těžká období puberty a dozrálo v nového svébytného člověka“, jak trefně popsala roční pobyt zahraničního studenta u sebe doma jedna maminka. A to je více než peníze!

Máte povědomí o tom, jaká je budoucnost dětí, které absolvovaly vaše roční pobyty? Zachovávají si svou zvídavost, touhu poznávat, cestovat, komunikovat se světem?

Asi by bylo skvělé tohle zjistit nějakým průzkumem. Od jednotlivců vím, že pokračují v cestách po světě na zkušenou, jsou otevřeni novým věcem. Touha po poznání a vzdělání je neopouští.

Rozhovor byl publikován v magazínu Kariéra speciál.