Jaderné zbraně, SERIÁL 5. DÍL

Indie

Vše začalo po prohrané čínsko-indické válce, která se odehrála v roce 1962, tedy přesně v době kubánské krize, aby ani USA, ani SSSR neměly čas a chuť Indii pomoci.

Po následných čínských jaderných testech bylo Indii jasné, že pokud se vzdá vývoje jaderných zbraní, nebude mít proti Číně v budoucnu šanci.

Indický vojenský jaderný program byl založen na kanadských těžkovodních reaktorech CANDU a americké technologii separace plutonia PUREX, jež Indie od Kanady a USA v šedesátých letech zakoupila.

V sedmdesátých letech měla už Indie dostatek plutonia na jadernou explozi a přišla s vychytralým plánem, jak se vyhnout mezinárodně zakázaným testům jaderných zbraní. V roce 1974, na přímý povel indické premiérky Indiry Gándhíové, tak byla provedena „podzemní mírová jaderná exploze“ s názvem „Smějící se Buddha“, která měla „testovat možnosti vytváření jeskyň pomocí jaderného výbuchu“.

Jeskyně vznikla, nad ní i kráter, ale mírovému účelu výbuchu mimo Indii neuvěřil nikdo. Od té doby bylo na Indii uvaleno embargo na jaderné technologie, s čímž si ale Indové opravdu nelámali hlavu a ve svém jaderném programu pokračovali sami.

Později, když indická rozvědka tušila jaderné ambice Pákistánu, připravila odpověď – v roce 1998 otestovali Indové během dvou dnů dalších pět jaderných zbraní včetně fúzní „vodíkové“.

Indové si vytvořili materiál na tolik jaderných zbraní, že se Číny bát nemusejí. Ovšem jaderné aspirace Indie, jak se dá tušit, nedaly spát jiným sousedům.

Pákistán

Muslimský Pákistán prohrál v roce 1971 dvoutýdenní válku s hinduistickou Indií. Po této válce se východní půlka Pákistánu osamostatnila a vznikl z ní dnešní Bangladéš.

Po prvním indickém jaderném testu Pákistánci další válku proti mnohonásobně silnějšímu sousedovi prohrát nechtěli, a proto přišli s nápadem vytvořit odstrašující prostředek stůj co stůj.

Od Číny koupili, nehledě na smlouvu NPT, plány na sestavení jaderné bomby. Sami se snažili ze svých CANDU reaktorů získat plutonium na bombu. K tomu se navíc rozhodli získat obohacený uran, k němuž ale je mimo uranové rudy třeba odstředivek, a ty neměli.

Pomohla osvědčená metoda – Pákistánce zachránil špion doktor A. Q. Khan. Pracoval v Nizozemsku v obohacovací firmě URENCO, kde po měsíce trpělivě shromažďoval dokumenty k obohacovacímu procesu. Nizozemci signály o jeho počínání měli, ale věnovali špionáži pramalou pozornost.

Tento zvěd pak přes Švýcarsko (nutno podotknout, že se tak stalo za podpory CIA) utekl do Pákistánu a stal se ústřední postavou vojenského jaderného programu, který vedl k pákistánské uranové jaderné bombě.

K testu zbraně se prve Pákistán moc neměl, a tak požádal Čínu, odvěkého rivala Indie, a ta v květnu 1990 pákistánský návrh u sebe, jakoby pro své potřeby, odpálila. Indie ale lstivě dělala, že si ničeho nevšimla.

Nakonec se tedy Pákistán rozhodl Indii ukázat svaly přímo. Získal další vysoce obohacený uran a ten plánoval v květnu 1998 otestovat na svém území. O těchto přípravách ale dobře věděla indická rozvědka a Indie stihla odpálit svých nových pět jaderných zbraní na truc 14 dní před Pákistánem.

Pákistánci měli původně naplánováno pět výbuchů. Teď to vypadalo, že je Indové předběhli. V reakci na Indy se ale ani oni nenechali zahanbit a o dva dny později přidali ještě výbuch pokročilejší plutoniové bomby. Tato jaderná „přestřelka“ vedla k uvalení dalších sankcí jak na Indii, tak na Pákistán.

Vojenské operace mezi těmito dvěma zeměmi od té doby prakticky ustaly. Z A. Q. Khana se stal národní hrdina. Přemýšlel, co se svými znalostmi dál. A jelikož to byl podnikavý špion, prodal plány na pákistánskou jadernou bombu do Libye, Severní Koreje a Íránu. Nakonec byl na nátlak USA uvězněn v domácím vězení a jeho „stánek s jadernými zbraněmi“ zkrachoval.

Jižní Afrika

Jihoafričané byli vždy svébytní a nechtěli si nechat diktovat ani od Britů, ani od Rusů, ani od Američanů. Jaderná zbraň, vyvinutá vlastní technologií (např. vírové obohacování jako v bezsáčkových vysavačích) na raketách schopných dostřelit světové metropole, tomu pomohla.

Země se ale vinou protičernošských represí postupně dostávala do izolace a v sedmdesátých letech byla dokonce vyloučena z Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE).

A tak si jaderné palivo pro své energetické reaktory i zbraně vyrobila sama. Přechod od apartheidu a rozebrání jaderných pum byly popsány v předchozích dílech. Jako jaderná mocnost Jižní Afrika ztratila, o to více snad získala v demokracii.

Izrael

Tajná dohoda s prezidentem USA Nixonem „povolila“ Izraeli cestu k vojenskému jadernému programu. Jaderný reaktor na výrobu plutonia koupili Izraelci od Francie ve stejné době, kdy se začal stavět náš první reaktor v Řeži u Prahy.

Po izraelsko-arabské válce v roce 1967 Francie přestala dodávat Izraeli uran. Jeho vedení se však nenechalo přechytračit. Izraelská rozvědka Mossad uran ukradla z lodě ve Středozemním moři, asi 200 tun.

Znalosti k bombám Izrael získal v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii – tedy na místě, které má rozšiřování jaderných bomb zabraňovat. Izraelci nepodepsali NPT, ale místo toho poslali v sedmdesátých letech do MAAE své vědce, aby byli členy týmu, jenž má ostatní země kontrolovat, jestli zbraně nevyvíjejí.

Tito vědci museli ve Vídni projít tréninkem, kde se naučili zbraně vyrábět. Vyučení se pak Izraelci vrátili domů a začali s prací. Centrem jaderných zbraní je komplex Dimona, kde se pod jaderným reaktorem na výrobu plutonia skrývá jaderný komplex na výrobu jaderných hlavic.

Letecký snímek komplexu Dimona. Zdroj: Wikipedia.org

Izraelcům se dařilo o účelu zařízení veřejnosti mlžit do roku 1986, kdy už měli tolik jaderných hlavic, že začali z Dimony propouštět techniky. Laciná chyba. Jeden z propuštěných, Mordechej Vanunu, si totiž v práci vše nafotil a později dostal zajímavý
podnikatelský nápad fotky prodat britským novinám. Také chyba.

Pak šly věci rychle: Mossad z Londýna Vanuna vylákal pod „příslibem kvalitního sexu“ do Itálie, tam ho zdrogoval a unesl do Izraele, kde ho tajný soud odsoudil. Dodnes je v domácím vězení. Ale Izrael má jaderné zbraně a neprohrál jedinou válku.

V následujícím díle se podíváme na oficiální jaderné zbraně plánovaných ekonomik, tedy na ruské a čínské jaderné bomby.