Demokracie a život v ní

Plný text v PDF je dostupný ZDE.

Filosof Platón řekl, že diktatura vzniká na půdě demokracie a ty nejbrutálnější tyranské režimy vyrůstají v prostředí absolutní svobody.1 V čem je demokracie jiná ve srovnání s jinými politickými systémy a proč je tak náročné ji udržovat a někdy v ní i žít?

Většinu své historie žilo lidstvo v různých formách diktatury. V prvních lidských společnostech měl hlavní a jediné slovo náčelník, kněží či později úzký okruh šlechty. Později to byli králové, císaři, církev, válečníci, či v minulém století diktátoři. Tyto formy diktatury spojovaly dva prvky: moc byla v rukou jednotlivce či úzké skupiny lidí a tito vůdci se k moci dostávali násilím. Legitimitu těmto diktaturám dodávalo utvrzování veřejnosti v tom, že pozice dané osoby u moci vyplývá například z nadpozemského principu. Ve skutečnosti však bylo důsledkem pouze to, že drtivá většina lidí byla odsouzena na šedivou existenci plnou práce, nouze a marné naděje, že se jejich život – nebo alespoň život jejich potomků – zlepší.2 V současném světě dochází ke kontinuálnímu zvyšování životní úrovně, máme se lépe než naši prarodiče a neumíme si ani představit, jaký život budou mít naše vnoučata. Kdybychom se však zeptali člověka před pěti sty lety, jak si myslí, že se budou mít jeho pravnoučata, odpověděl by: „Co je to za otázku? Budou se mít stejně jako já“.

Od počátku lidské civilizace byl život pro většinu lidí statický a stěží se měnil k lepšímu. Jednou za mnoho generací se objevila třeba nahodilá inovace pluhu, poté opět dlouho nic. Něco se však za posledních několik staletí změnilo: začala upadat absolutní monopol moci králů, vojevůdců, či kněží. Společnost zaznamenala vzrůst zájmů o okolní svět a v důsledku toho došlo k rozvoji různorodých vědních oborů. Věda lidstvu umožnila žít život pohodlněji, efektivněji a kvalitněji. S rozvojem obchodu začalo docházet k bohatnutí společnosti. Čím dál většímu množství lidí bylo umožněno účastnit se vědeckého výzkumu, obchodu nebo správy států. Víc hlav víc ví, a když je umožněno všem lidem přicházet s těmi nejlepšími nápady jak zlepšit fungování nejen toho či onoho přístroje, vědecké teorie, ale i fungování státu, nezbývá, než že se ono fungování opravdu zlepší. V hlavách milionů lidí se zrodí mnohem víc dobrých nápadů, než v hlavě jednotlivce. Pokaždé, když se omezily či zcela zrušily demokratické principy, jak se to dělo například během minulého století, a byla zavedena diktatura, způsobilo to utrpení nejen jednotlivců, ale i společnosti jako takové, byl zpomalen technologický a vědecký pokrok a těmito ztracenými příležitostmi trpí i další generace – v jakém světě bychom žili nyní, kdyby se nenašli lidé, kterým se povedlo omezit svobodu pokroku?3

Co tedy dělá demokracii tak jedinečnou, že nám dává prostor pro osobní rozvoj, ale i rozvoj naší společnosti jako celku?4 Zdánlivě je to snadné. Klíčem je svoboda. Žádný diktátor, král či politik nemůže v demokracii omezit naši svobodu víc, než je zcela nezbytné pro chod společnosti. Takřka „matkou všech svobod“ je svoboda projevu. Svoboda vyslovit svůj názor, poměřovat ho s názory jiných, vyhledávat nové informace a také je produkovat. Do tohoto procesu nesmí stát žádným způsobem zasahovat (pokud daný projev nesměřuje k násilí a závažnému porušování ústavních principů). Svoje názory a informace máme právo publikovat, rovněž ale máme právo ignorovat názory kohokoli jiného, pokud máme za to, že se mýlí. Mince svobody projevu má tedy dvě strany. Ničí názor neoplývá puncem posvátnosti, zároveň však není umlčován. Jedním aspektem svobody projevu je i svoboda vědeckého bádání. Každý může v rámci svých možností provádět výzkum světa kolem nás a přicházet s novými poznatky. Ve svobodné a demokratické společnosti neexistuje úzce vymezená skupina lidí, skupina „vyvolených“, jejichž názory vyhovují vůdcům a prohlubují jejich setrvání u moci. V demokracii může vynález jednotlivce zcela proměnit svět – jak to třeba udělal vynález osobního počítače, internetu, chytrého telefonu. Není náhodou, že takovéto vynálezy vznikly v zemích demokratických, které bádání po nových vynálezech nejen nezabraňují, ale přímo podporují. 

Demokracie je také jediné zřízení, které zaručuje svobodu vyznání a sebeurčení. Nedemokratické režimy zpravidla upřednostňují jistou skupinu občanů před ostatními – buď na základě jejich náboženství, národnosti, etnické příslušnosti, stupně vzdělání rodičů, apod. Ostatní skupiny jsou občany druhé kategorie. Demokracie takové rozdíly nečiní: každý jednotlivec se může hlásit k takové národnosti, jíž se cítí být příslušníkem a neexistují žádné vnější překážky pro jeho osobní rozvoj a uplatnění. Každého se dotýkají stejné zákony a pravidla a každý se může účastnit řízení státu, pokud získá podporu dostatečného množství svých spoluobčanů. To samé platí pro svobodu náboženského vyznání. Jednotlivec může vyznávat a praktikovat jakékoli náboženství, nebo nevyznávat žádné – pro stát je náboženská (ne)příslušnost irelevantní kategorií

Jen demokratické státy jsou natolik sebejisté, že zaručují svým občanům svobodu pohybu. Diktátorské režimy znemožňují svobodu pohybu, protože nechtějí, aby lidé měli možnost zjistit, že jinde mohou věci fungovat jinak a lépe. V opačném případě by každý utekl za svým štěstím do demokratického světa. Demokratické režimy nikoho nikde násilím nedrží, protože lidé se dobrovolně vrací do prostoru, který jim nebrání v osobním rozvoji. A pokud se v zahraničí naučíme, jak lze věci dělat lépe – výborně, nic nám nebrání tyto nové nápady spoluobčanům představit a usilovat o jejich zavedení. Jako občané Evropské unie si užíváme nebývalé a naprosto jedinečné svobody pohybu: z České republiky můžeme vycestovat kamkoliv od Portugalska po Švédsko bez jediné hraniční kontroly. Nic takového by nebylo 
možné, pokud by náš stát nebyl demokratický a pokud by těsně nespolupracoval s dalšími demokraciemi.  

Chceme-li v našem demokratickém státě něco změnit, je nám zaručena svoboda sdružování a spolčování. Můžeme se volně setkávat a sdružovat s lidmi, kteří mají stejné zájmy: něco takového diktátorské režimy nedovolují, protože vědí, že organizované skupiny jednotlivců mohou ohrozit moc vládců. V demokraciích však můžeme zakládat spolky či občanská sdružení s jakýmkoli cílem (pokud neohrožují demokracii samotnou), a to i cílem politickým. Můžeme kritizovat politiky a ve sdruženích navrhovat lepší řešení. Na svou stranu můžeme získat víc stejně smýšlejících lidí a změnit náš stát k lepšímu.

Vrcholnou metodou, jak ovlivnit fungování státu, je politická aktivita. V demokracii má každý právo volit své zástupce, o nichž si myslí, že nejlépe zastupují jeho zájmy. Volební právo není omezeno pro úzkou skupinu lidí a není vymezena úzká skupina lidí, kteří mohou být voleni - tak, jak je to v režimech nedemokratických. Nejenže se může každý občan rozhodnout, kteří z politiků budou jeho zájmy zastupovat nejlépe. Pokud jsme přesvědčeni, že žádný politický kandidát nebude schopen hájit naše zájmy, můžeme využít svého práva být volen a sami kandidovat. Přesvědčíme-li dostatek spoluobčanů, že naše nápady jsou lepší než nápady ostatních, nic nám nebrání získat jejich důvěru.

Jak již bylo řečeno, demokratické principy se vyvíjely ruku v ruce s rozvojem svobodného obchodování. Je proto přirozené, že další jedinečnou vlastností demokracie je svoboda podnikání – nikdo nám nebrání prodat své nápady ostatním a zúročit svou tvrdou práci. V nedemokratických režimech je „podnikání“ umožněno pouze státu či úzké skupině osob, kterým je „dovoleno zbohatnout“. V demokracii je vstupenkou ke zbohatnutí pouze dobrý nápad, cílevědomost, vytrvalost. Svoboda podnikání je rovněž spojena s právem na soukromé vlastnictví. V diktaturách majetek vlastní často pouze stát, a jelikož stát plně řídí vládce či skupina kolem něj, ovládá tak veškeré jeho bohatství. Demokracie nám umožňuje vlastnit jakýkoli majetek a rozhodovat o něm.

Především však demokracie umožňuje lidem zvolit si vlastní osud, hledat vlastní štěstí. Nepředepisuje, jak máme plout svým životem. Neříká, jak máme, mluvit, uvažovat a jak máme jednat. Proto je však demokracie a svoboda také velkou odpovědností. Svoboda bez odpovědnosti je lichá, jak si všiml již první prezident demokratického Československa, T. G. Masaryk.5 Pokud nevezmeme onu svobodu do vlastních rukou, můžeme se v jejím labyrintu ztratit. Demokracie nás vyzývá pečovat nejenom o vlastní štěstí, ale i o osud svého státu, společného příbytku nás všech. Kdo to udělá, když ne my? Na rozdíl od diktatury je péče o stát svěřena nám všem.

Demokracie neobsahuje žádné neměnné pravdy, takřka žádná pravidla, která by byla neměnná v čase a prostoru.6 Demokracie před sto lety vypadala zcela jinak než ta dnešní a zajisté než ta za dalších sto let. Demokracii musíme neustále vylepšovat, neustále jsou nasnadě změny k lepšímu. Demokracie si je vědoma toho, že není dokonalá a přímo zve k neustálým změnám.

Demokracie však na druhé straně nabízí prostor i pro myšlenky zcela nedemokratické, i to je důsledkem její garance svobody projevu. Pokud si nebudeme neustále uvědomovat jedinečné přínosy demokracie, a nebudeme ji aktivně a odpovědně bránit, snadno o ni můžeme přijít. Zatímco demokracie ze své svobodné podstaty může vydláždit cestu pro nesvobodu, transformace diktatury na demokracii je náročným procesem. I tak se mohou naplnit slova Platónova, ostatně nikoli poprvé v historii, že ta největší nesvoboda může vyrůst na podhoubí demokracie. Umíme se této odpovědnosti za své životy chopit?  

1 PLATÓN. Ústava. Praha: Oikoymenh. 2001. 359 s. dostupné z: http://platon.wz.cz/platon/ustava.htm

2 HOBBES, Thomas. Leviathan. Praha: Oikoymenh. 2010. 514 s.

3 POPPER, Karl. R. Otevřená společnost a její nepřátelé I. Praha : Oikoymenh. 2011. 356 s. 

4 HLOUŠEK, V., KOPEČEK, L. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2003. 375 s. 

5 Mnoho inspirativních myšlenek vyjadřuje Masaryk třeba ve svých rozhovorech s Karlem Čapkem: ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. soubor. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 592 s. Spisy, sv. 20. dostupné z: http://search.mlp.cz/cz/titul/hovory-s-t-g-masarykem/3347588/?lang=&tovarna=1 

6 HANS-ADAM II. Stát ve třetím tisíciletí. Praha: Grada, 2011. 207 s.