Digitální ústava změní způsob komunikace s úřady

Zefektivnění veřejné správy pomocí informačních technologií je již řadu let jedním z populárních témat jak politiků, tak odborné a široké veřejnost. Kdo by nakonec nesnil o tom, že s úřady bude možné jednat z pohodlí domova? Jedním z posledních počinů na tomto poli je návrh zákona o právu na digitální služby, který nyní v Poslanecké sněmovně čeká na závěrečné, třetí čtení.^1 💬

Návrh dostal při projednávání podporu napříč politickým spektrem a na jeho přípravách se podílelo velké množství osob, mimo jiné prezident ICT unie Zdeněk Zajíček či vládní zmocněnec pro digitalizaci Vladimír Dzurilla.

Hlavním cílem chystané legislativy je zakotvit do českého právního řádu vymahatelné právo fyzických a právnických osob na poskytnutí služeb orgány veřejné moci v digitální podobě a odpovídající povinnost veřejné moci tyto služby poskytovat.

Související a neméně významnou ambicí zákonodárce je pak vytvořit katalog digitálních služeb, na jejichž poskytnutí má uživatel právní nárok. Návrh nezavádí povinnost orgánů veřejné moci poskytovat dotčené služby výhradně v digitální podobě, měl by však zrovnoprávnit jejich elektronickou podobu s klasickou listinnou. Pokud veřejná správa nebude moci poskytnout určitou službu jako digitální, bude ji tížit ohledně této skutečnosti důkazní břemeno. Tím návrh posiluje postavení uživatele služeb.^2 💬

Pokud návrh úspěšně projde legislativním procesem, má zákon sloužit jako obecný předpis zastřešující dílčí legislativu definující principy digitální agendy veřejné správy. Právě proto se návrhu přezdívá digitální ústava.

Jak se pozná digitální služba

Digitální službou je podle § 2 odstavce 2 návrhu "úkon prováděný orgánem veřejné moci vůči uživateli služby způsobem umožňujícím dálkový přístup uvedený v katalogu služeb". Tento katalog tak bude stěžejním přehledem toho, jakých služeb se právo na poskytnutí v digitální podobě týká.

Ve sněmovně však leží komplexní pozměňovací návrh, který digitální službu definuje jako "úkon vykonávaný orgánem veřejné moci vůči uživateli služby v rámci agendy a vedený v katalogu služeb jako úkon v elektronické podobě; za digitální službu se považuje i úkon vykonávaný vůči uživateli služby kontaktním místem veřejné správy v rámci agendy". Konkrétní služba bude vymezena výčtem a popisem úkonů. Součástí bude identifikátor úkonu, jeho forma a vymezení oprávněných subjektů.^3 💬 Každý záznam v katalogu tak bude obsahovat úrovně identifikace a autentizace potřebné pro provedení elektronického úkonu. Neurčí-li katalog služeb úroveň záruky pro identifikaci, bude požadována přinejmenším v úrovni "značná"^4 💬 ve smyslu nařízení eIDAS.^5 💬 Může tak posloužit například identifikace vydávaná správou základních registrů. Návrh (původní, nikoliv komplexní pozměňovací) tím také nepřímo říká, že určitou skupinu úkonů bude nutné činit skrze prostředky s úrovní záruky "vysoká".

O naplnění katalogu služeb se mají postarat orgány veřejné moci, které jsou ohlašovateli agend podle zákona o základních registrech, a to do 10 měsíců od účinnosti zákona o právu na digitální služby. Výše zmíněný komplexní pozměňovací návrh však tuto lhůtu odstraňuje.

Podle § 51 odstavce 9 zákona o základních registrech ve znění návrhu budou prostřednictvím katalogu služeb zveřejňovány mimo jiné následující údaje: název agendy, označení ustanovení a právního předpisu, na jehož základě orgán veřejné moci vykonává svoji působnost, výčet orgánů veřejné moci, které konkrétní agendu vykonávají.

Vláda do 12 měsíců ode dne účinnosti zákona vydá nařízení, kterým stanoví technické způsoby provedení postupné digitalizace úkonů obsažených v katalogu služeb pro období následujících čtyř let. Po uplynutí této lhůty se všechny služby obsažené v katalogu budou poskytovat také jako digitální.

Závěrečná ustanovení návrhu pak stanoví, že úkony, které nejsou v katalogu služeb zařazeny, ale jejich povaha nevylučuje jejich provedení v digitální podobě a nemožnost jejich poskytnutí v digitální podobě není v katalogu vyznačena, budou po uplynutí pěti let od účinnosti zákona rovněž poskytovány jako digitální. Podle prezidenta ICT unie Zdeňka Zajíčka nabudou digitálně poskytovány ty služby, kde to neumožňuje jejich povaha. Například se jedná o technickou kontrolu vozidel.

Návrh ve výše uvedených ustanoveních určuje zcela konkrétní termíny. Tuto snahu lze uvítat, nicméně lze také pochopit určité obavy vlády, rozebrané níže, zda jsou tyto termíny slučitelné s technologickou, finanční a koordinační komplikovaností zavedení příslušného systému.

Podle § 3 návrhu vzniká na poskytnutí digitální služby vymahatelný právní nárok, není-li takový nárok vyloučen jiným veřejným zájmem.^6 💬 Samotný návrh však žádná taková omezení neuvádí, nacházela by se v působnosti zvláštních zákonů.

Pro poskytnutí digitální služby je nutno vůči orgánu veřejné moci právně jednat, a to prostřednictvím digitálních úkonů. Ty lze podle § 4 návrhu činit prostřednictvím datové schránky; kontaktního místa veřejné správy; veřejné datové sítě dokumentem opatřeným uznávaným elektronickým podpisem; informačního systému veřejné správy po prokázání totožnosti osoby s využitím elektronické identifikace a po její autorizaci pro úkon, který činí; nebo jiného způsobu, který stanoví právní předpis.

Důvodová zpráva zdůrazňuje, že elektronickému dokumentu nesmí být upírány právní účinky, tedy že nesmí být odmítnut v soudním a správním řízení jako důkaz pouze z důvodu jeho elektronické podoby. Tyto závěry jsou v souladu s úpravou obsaženou v relevantních ustanoveních nařízení eIDAS.

Sankce při nesplnění povinnosti

Jaké možnosti má uživatel služeb v případě, že orgán veřejné moci svým povinnostem nedostojí? Návrh samotný nestanoví žádnou konkrétní sankci, kterou by bylo možno orgánu veřejné moci uložit. Nicméně přínos chystaného zákona tkví v tom, že formuluje právo uživatele služeb vůči orgánu veřejné moci, které je soudně vymahatelné.

V oblasti náhrady pak připadá v úvahu postup podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup není zákonem blíže definován, nicméně bývá obecně vymezován jako "porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí".^7 💬

Návrh zmiňuje náhradu škody ve smyslu výše uvedeného zákona pouze v ustanoveních novelizujících správní řád, a to v případě, že správní orgán poruší povinnost získat potřebné údaje z úřední evidence, kterou sám vede, nebo lze-li je získat z propojeného datového fondu orgánů veřejné moci, a způsobí svým jednáním uživateli služeb škodu. Z tohoto však nelze dovozovat, že se zákon o odpovědnosti státu nevztahuje na škody způsobené odmítnutím poskytnout službu v digitální podobě. V daném případě by se tak rovněž jednalo o nesprávný úřední postup. O tomtéž lze uvažovat v případě, kdy povinný orgán veřejné moci službu v digitální podobě neposkytne ve stanovené lhůtě.

Komplexní pozměňovací návrh zapracovává připomínky vlády, když výše uvedené výslovné stanovení nesprávného úředního postupu (pouze pro jeden konkrétní případ) ruší jako nadbytečné, avšak při zachování obecné povinnosti orgánů veřejné moci využívat primárně údaje z úřední evidence, do které má přístup.

Osvědčení digitálního úkonu

Na rozdíl od poskytovatele digitálních služeb nemá jejich uživatel vždy přístup k informacím ohledně toho, kdy a zda vůbec úkon v digitální podobě učinil. V rámci zachování právní jistoty zavádí návrh právo na vydání potvrzení o provedení příslušného úkonu vůči orgánu veřejné moci. Vedle náležitostí takového osvědčení^8 💬 stanovuje, že se jedná o veřejnou listinu se všemi důsledky s tím spojenými.^9 💬

Není-li stanoveno jinak, je orgán veřejné moci povinen poskytnout osvědčení o digitálním úkonu po dobu 10 let od jeho učinění (komplexní pozměňovací návrh tuto lhůtu neobsahuje). Výjimkou jsou úkony realizované prostřednictvím datové schránky, u kterých se za osvědčení považuje zpráva samotná.^10 💬

Důvodová zpráva hovoří o tom, že v případě úkonů přes datové zprávy je na uživateli, aby si danou zprávu sloužící jako potvrzení archivoval. Pokud tak neučiní, po 90 dnech je zpráva ze schránky automaticky smazána. Uživatel služeb se pak ocitne v situaci, kdy osvědčením nedisponuje a orgán veřejné moci nemá, na rozdíl od situace, kdy byl úkon proveden jinou formou, povinnost jej vydat. Rozdílné postavení jednotlivých skupin uživatelů v důsledku výše uvedeného pravidla a faktické znevýhodnění datových schránek se jeví zcela neopodstatněným. Na to upozornila i vláda a jedná se o jeden z bodů, který by měl být tématem diskusí v rámci finálního projednávání návrhu.

Úřední ověření elektronického podpisu

Jednou ze slabin současné právní úpravy v oblasti elektronických dokumentů je nemožnost legalizace podpisů v nich obsažených. Za stávající úpravy obecně nelze digitální dokumenty opatřit elektronickým podpisem, který by měl účinky ekvivalentní úředně ověřenému podpisu na dokumentu v listinné formě. Jedinou možností, jak toho dosáhnout, je elektronická konverze dokumentu s úředně ověřenými podpisy.

Návrh upravuje dvě možnosti ověření podpisu. První je využít oprávněnou osobu ve smyslu zákona o ověřování. Ta potvrdí totožnost uživatele a zajistí ve vlastním rozhraní opatření dokumentu jeho elektronickým podpisem, popřípadě uživatel služby uzná svůj podpis za vlastní nebo připojí svůj kvalifikovaný elektronický podpis. Poté připojí orgán veřejné moci vlastní podpis a časové razítko. Spojením těchto součástí dojde k vygenerování unikátního kódu, kterým je elektronický dokument opatřen a v němž se promítnou jakékoliv následné změny v obsahu.

Druhým způsobem ověření podpisu je pak záznam kvalifikovaného poskytovatele o identifikaci uživatele služby s úrovní záruky "vysoká" ve smyslu nařízení eIDAS.

Oba popsané způsoby míří k témuž cíli, tedy identifikovat uživatele na úrovni záruky "vysoká" a zajistit následnou integritu obsahu elektronického dokumentu. K evidenci legalizací podpisů návrh zřizuje centrální elektronickou ověřovací knihu, jejímž správcem bude ministerstvo vnitra.

Návrh ustanovením upravujícím ověřování elektronických podpisů odkazuje na zákon o ověřování, a to jak v otázce postupu, tak v otázce vymezení oprávněných subjektů. Pokud ty nebudou ve finální verzi zákona vymezeny úžeji, budou k legalizaci oprávněny všechny subjekty vyjmenované § 1 zákona o ověřování^11 💬, k čemuž by měly být také náležitě technologicky vybaveny. Půjde zejména o softwarové vybavení, které umožní ověřujícímu subjektu činit předepsané úkony ve vlastním elektronickém prostředí.

Návrh zákona umožňuje ověřit jakýkoliv typ elektronického podpisu, a to včetně podpisu prostého. Ve smyslu nařízení eIDAS pak půjde o jakákoliv "data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání". Takový elektronický podpis by pak za účinnosti nového zákona bylo možno před osobou oprávněnou provádět ověřování například uznat za vlastní.

Komplexní pozměňovací návrh pak obsahuje další zajímavou novinku ve vztahu k úřednímu ověření elektronického podpisu. Směřuje ke zrovnoprávnění vlastnoručního a elektronického podpisu, když stanoví následující: "stanoví-li právní předpis požadavek úředního ověření podpisu, považuje se za splněný využitím uznávaného elektronického podpisu, pokud lze s využitím údajů základního registru obyvatel nebo portálu veřejné správy ověřit, že kvalifikovaný certifikát pro elektronický podpis, na jehož základě podepisující vytvořil uznávaný elektronický podpis na dokumentu, patří podepisujícímu". Zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis a kvalifikovaný elektronický podpis budou mít účinky rovnocenné úředně ověřenému podpisu v případě, že relevantní certifikáty lze spolehlivě spárovat s identitou podepisujícího subjektu.

Sdílení údajů a procesní aspekty

Jeden z hlavních principů návrhu spočívá v tom, aby uživatel digitálních služeb sdílel údaje o sobě pouze jednou. Toto je obsaženo zejména v § 7 návrhu, který stanoví, že "orgán veřejné moci nevyžaduje údaje, které jsou mu dostupné v propojeném datovém fondu orgánů veřejné moci nebo na základě souhlasu uživatele služby". V případě, že uživatel digitálních služeb udělí se sdílením údajů souhlas, je orgán veřejné moci povinen tyto údaje sdílet. Jak již bylo zmíněno výše, návrh navíc prostřednictvím změny správního řádu stanoví potenciální sankci pro případ, že se tomu tak nestane.

Souhlas se sdílením údajů potom podle důvodové zprávy nahrazuje chybějící zákonem definovanou možnost veřejných institucí sdílet údaje, což byl dosud nejčastější argument pro odmítání služeb v digitální podobě.

Procesní důsledky nové právní úpravy obsahuje § 9 návrhu. Ten výslovně stanoví, že uživatel služby má právo prokázat nebo osvědčit určitou právní skutečnost odkazem na údaje vedené v základních registrech nebo výpisem z informačního systému veřejné správy.

V případě, že uživatel prokáže svoji totožnost a údaje o něm jsou vedeny v informačním systému veřejné správy, není povinen předkládat listinu nebo jiný fyzický doklad pro prokázání nebo osvědčení předmětné skutečnosti. Předloží-li uživatel služeb dokumenty v elektronické podobě, orgán veřejné moci není oprávněn tytéž dokumenty žádat v listinné formě.

Zákon dále upravuje právo uživatele na zápis kontaktního údaje, jako je telefonní číslo nebo e-mailová adresa, do registru osob nebo obyvatel pro zasílání informací souvisejících s poskytováním služeb. Uživatel přitom má možnost ovlivnit okruh informací, které mu budou zasílány. Právo na zápis kontaktního údaje je možné uplatnit u ministerstva vnitra pomocí elektronického formuláře.^12 💬

Návrh také doplňuje ustanovení zákona o kybernetické bezpečnosti o politiky, včetně bezpečnostní politiky odběratele. Je otázkou, zda tak skutečně musí činit. Minimálně v případě změny v § 4 odstavce 7 zákona o kybernetické bezpečnosti se uvedená změna zdá být nadbytečnou, když nové znění ustanovení je následující: "Zohlednění požadavků vyplývajících z bezpečnostní politiky, bezpečnostních pravidel, bezpečnostních opatření a dalších podmínek sjednaných ve smlouvě podle odstavce 5, které jsou nezbytné pro splnění povinností podle tohoto zákona, nelze považovat za nezákonné omezení hospodářské soutěže nebo ne­odůvodněnou překážku hospodářské soutěži."

Podle § 5 odstavce 1 písmene a) zákona o kybernetické bezpečnosti jsou bezpečnostní opatření tvořena organizačními opatřeními a technickými opatřeními. Jedním z organizačních opatření je podle § 5 odstavce 2 písmene c) zákona o kybernetické bezpečnosti také bezpečnostní politika.

V případě druhé navrhované změny jde pak o povinnost některých povinných osob, které jsou zároveň orgány veřejné moci, a poskytovatelů služeb cloud computingu dohodnout si způsob a výši úhrady účelně vynaložených nákladů na realizaci bezpečnostní politiky odběratele.

Výhrady a soulad s evropským právem

Vláda k návrhu zákona o právu na digitální služby zaujala souhlasné stanovisko, poukázala však na některé slabiny. Vedle výtky týkající se obtížné realizovatelnosti návrhem stanovených cílů v rámci jak časových, tak finančních limitů, poukázal kabinet na množství existujících právních předpisů v oblasti eGovernmentu a podotkl, že vzhledem k existující legislativní základně se jeví postupná novelizace stávajících zákonů vhodnější než přijímání nových.^13 💬 Vláda dále projevila pochybnosti ohledně toho, zda a v jaké míře může přijetí zákona, který de facto obsahuje přehled práv uživatelů služeb, urychlit a zefektivnit proces digitalizace veřejné správy.

Kabinet také upozornil na množství konkrétních problémů návrhu, a to zejména na nejasnosti panující kolem katalogu služeb a zahrnující především otázky tvorby, obsahu a aktualizace katalogu, který by podle důvodové zprávy měl být zveřejněn do 12 měsíců ode dne účinnosti zákona na portálu veřejné správy. Ostatně i tento termín vláda považuje za nereálný.

Parlamentní institut ve svém stanovisku k návrhu^14 💬 označuje za sporné vymezení uživatele služeb podle § 2 odstavce 1 návrhu, který stanoví, že "uživatelem služby je fyzická osoba zapsaná v registru obyvatel nebo právnická osoba zapsaná v registru osob, která může využít nebo využívá digitální služby". Takové vymezení se jeví z optiky evropského práva problematickým, neboť rozlišuje mezi občany EU, kteří jsou zapsáni v jednom ze základních registrů, a občany EU, již v těchto registrech nejsou.

Důvodová zpráva uvádí, že výše uvedené rozlišení návrh zavádí z hlediska vyloučení agend, které by mohly být v působnosti zákona problematické − jde například o cizineckou agendu. Je otázkou, zda je toto dostatečným důvodem pro rozlišování mezi jednotlivými občany EU na základě rezidence, zvláště s ohledem na to, že agendy, které nemají být v působnosti zákona o právu na digitální služby, lze vymezit jiným způsobem.

Důvodová zpráva uvádí, že navrhovaná úprava přispěje k výraznému posílení role subjektu údajů ve vztahu k dispozicím s vlastními osobními údaji. Části navržené právní úpravy jsou však minimálně částečně duplicitní ve vztahu k platné úpravě ochrany osobních údajů, na což také vláda ve svém stanovisku upozorňuje. Bližší posouzení návrhu z hlediska GDPR a ochrany osobních údajů obecně bude třeba učinit až poté, co budou známy konkrétnější parametry implementace návrhu do praxe veřejné správy.

Estonsko, vzor pro Evropu

Nejdále v digitalizaci veřejné správy je v Evropě Estonsko. Tato pobaltská země s implementací digitálních služeb ve větším měřítku započala již v roce 1997, tedy před více než 20 lety. Oficiální web estonského eGovernmentu uvádí, že 99 procent služeb poskytovaných orgány veřejné moci je dostupných on-line. Výjimkami jsou uzavření sňatku, rozvod a záležitosti týkající se převodů nemovitostí.

Tohoto nevídaného úspěchu dosáhlo Estonsko zejména navázáním blízké spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem. Země přitom nemá žádný obecný právní předpis upravující eGovernment. Tamní zákonodárce mimo níže zmíněné základní předpisy zvolil cestu novelizace dílčích zákonů.

Zajímavou inspirací může být také nahlédnutí do slovenské právní úpravy. Tato země si v posledních letech z hlediska digitalizace veřejné správy výrazně polepšuje, nicméně stále společně s Českem zůstává z hlediska Evropské unie na spodních příčkách žebříčků.^15 💬 Výkon veřejné moci v digitální podobě je na Slovensku vymezen zejména v zákoně číslo 305/2013 Z. z., o elektronickej podobe výkonu pôsobnosti orgánov verejnej moci. Ustanovení § 17 tohoto zákona stanoví, že orgán veřejné moci je povinen uplatňovat výkon veřejné moci elektronicky. Podobně jako návrh zákona o právu na digitální služby zakotvuje obecnou povinnost na poskytování služeb veřejné moci v elektronické podobě a z této povinnosti stanovuje výjimky. Respektive, slovenský zákon se nesoustřeďuje na samotné poskytování digitálních služeb, ale na elektronický výkon veřejné správy jako takový.

Výkladově se tak jedná o širší termín. Mezi zmíněnými výjimkami z elektronického výkonu veřejné správy jsou mimo jiné úkony, které lze podle jiného právního předpisu vykonat pouze v listinné podobě, úkony, jež lze vykonat ústně, konkludentním projevem nebo jinak, a úkony, jejichž povaha elektronickou podobu přímo vylučuje. To je typicky ústní jednání, dohled, předvedení.

Tuzemský návrh zákona o právu na digitální služby má potenciál být významným počinem v oblasti eGovernmentu zejména v tom smyslu, že zakotví vymahatelné právo na poskytnutí digitálních služeb. Návrh, respektive návrhem zaváděný institut katalogu služeb, může pomoci zpřehlednit současnou značně roztříštěnou právní úpravu tím, že neponechá prostor pro úvahy o tom, zda je, či není orgán veřejné moci povinen poskytnout konkrétní službu také v digitální podobě.

Na druhou stranu tento příznivý efekt nové právní úpravy zcela závisí na tom, zda bude doprovozena kvalitními prováděcími předpisy, jež jasně a určitě vymezí zásadní aspekty návrhem zákona naznačované, ale výslovně neupravené. Jde například o otázky spojené s již mnohokrát zmiňovaným katalogem služeb.

Dalším předpokladem je spolupráce ze strany zainteresovaných orgánů veřejné moci. V opačném případě hrozí naplnění vize, kterou nastínila vláda ve svém stanovisku k návrhu. Té vize, že návrh zůstane pouze určitou deklarací práv uživatele služeb s omezenou vymahatelností a reálným užitkem. Návrh také stanovuje poměrně přísné lhůty pro naplnění vize zákonodárce. Tuto snahu lze ocenit jen v situaci, jsou-li orgány veřejné správy skutečně materiálně a technologicky zabezpečeny.

Konkrétně lze pak hodnotit pozitivně novou možnost úředního ověření podpisu na elektronickém dokumentu. Jak bylo popsáno výše, i za současné úpravy lze nemožnost úředního ověření elektronických podpisů obejít skrze autorizovanou konverzi dokumentů. Nelze však hovořit o skutečné digitalizaci veřejné správy, pokud je třeba určité digitální služby poskytovat tak, že výsledkem digitálního procesu týkajícího se elektronických dokumentů bude dokument v listinné podobě.

Lze předpokládat, že problémy návrhu naznačené ve stanoviscích vlády a Parlamentního institutu budou ještě v rámci legislativního procesu řešeny. Součástí pozměňovacích návrhů je například změna postavení uživatelů datových schránek a uživatelů jiných prostředků komunikace s orgány veřejné moci. Oproti původnímu návrhu je také komplexním pozměňovacím návrhem zcela změněna definice uživatele služby, jímž je "fyzická osoba nebo právnická osoba, kterým je poskytována digitální služba nebo které činí digitální úkon a které při poskytování digitální služby nebo při činění digitálního úkonu nemají postavení orgánu veřejné moci". Problémy týkající se eurokonformity návrhu v zákonném vymezení uživatele služeb by tak novým zněním měly být zažehnány.

Neřešeny naopak zůstávají některé z poměrně přísných lhůt pro případnou implementaci návrhu, které kritizuje stanovisko vlády.

Pokud budou některé výše naznačené nedostatky napraveny, může být návrh zákona o právu na digitální služby krokem kupředu k modernější a komfortnější veřejné správě. Tento krok by však rozhodně neměl být krokem posledním.

Článek byl publikován v měsíčníku Právní rádce.

^{zpět🡹 1) Sněmovní tisk 447 N.z. o právu na digitální služby.}

^{zpět🡹 2) Důvodová zpráva k návrhu zákona o právu na digitální služby a o změně některých zákonů.}

^{zpět🡹 3) Viz § 2 odst. 4 návrhu zákona o právu na digitální služby.}

^{zpět🡹 4) Viz § 12 návrhu zákona o právu na digitální služby.}

^{zpět🡹 5) Viz nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014.}

^{zpět🡹 6) Ve smyslu § 11 odst. 1 návrhu zákona o právu na digitální služby.}

^{zpět🡹 7) Vojtek, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-670-8, s. 147.}

^{zpět🡹 8) Podle návrhu zákona o právu na digitální služby osvědčení o digitálním úkonu obsahuje důvěryhodné zachycení obsahu digitálního úkonu, určení osoby, která jej učinila, adresáta digitálního úkonu a způsob, datum a čas provedení digitálního úkonu.}

^{zpět🡹 9) Zejména pak ve smyslu § 568 zákona č. 89/2012, občanský zákoník.}

^{zpět🡹 10) Viz § 5 návrhu zákona o právu na digitální služby.}

^{zpět🡹 11) Těmito subjekty budou ministerstvo vnitra, krajské úřady, obecní úřady s rozšířenou působností, obecní úřady, úřady městských částí nebo městských obvodů územně členěných statutárních měst a úřady městských částí hlavního města Prahy, újezdní úřady, držitelé poštovní licence a Hospodářská komora České republiky.}

^{zpět🡹 12) Viz § 10 návrhu zákona o právu na digitální služby.}

^{zpět🡹 13) Stanovisko vlády ČR, Příloha usnesení vlády ze dne 6. května 2019 č. 310.}

^{zpět🡹 14) Stanovisko Parlamentního institutu ČR č. 0447 ke kompatibilitě tisku č. 447/0 s právem EU.}

^{zpět🡹 15) Yar, Lucia. V elektronizácii štátnej správy si Slovensko podľa OSN výrazne polepšilo. Euractiv.sk}