Bergsteigen a Alpenverein jsou dva zásadní pojmy, které ctí každý Rakušan. První znamená výstup na hory, druhý označuje úctyhodný horský spolek, který sdružuje desetinu všech obyvatel alpské země.
Zatímco v Česku přísně rozlišujeme mezi turistikou a horolezectvím, Rakušané pro to mají jediný pojem. I turisté totiž musejí občas vzít v Alpách do ruky cepín a navázat se na lano. A horolezci zdolávají štíty, na které je někdy potřeba obout spíš pevné pohorky než speciální lezečky.
1. Gesäuse: lezecko-turistický vápencový hřeben
Zdolat hlavní hřeben Gesäuse není nic jednoduchého. Bez zastávek, zdržování a v rychlém tempu se dá zvládnout za deset až patnáct hodin. Mnoho družstev to ovšem nestihne během jednoho dne a musí bivakovat vysoko ve skalách.
Obtížnost nejtěžších míst odpovídá regulérní horolezecké túře (3 UIAA), ale skála je tu pevná a bezpečná. V lehčích místech ovšem můžeme čekat všechno – drolivé kamení, volné skalní bloky, travnaté svahy, hlinité strže a vyschlé koryto potoka. Kdo se tady nevyzná, měl by si najmout horského vůdce.
Už vystoupat 1500 výškových metrů z Johnsbachu na začátek hřebene na Ödstein je extrémně těžké a orientačně náročné. Kličkuje se lesními stezkami, traverzují se skalní žebra, stoupá potokem a leze po skalách.
Přitom tady všechno teprve začíná! Velmi dlouhá hřebenovka na Hochtor (2369 m n.m.) vede v terénu náročném na orientaci ve vysokohorském terénu. Hřeben se místy ztrácí a jindy je exponovaný, někde umožňuje průstup mnoha variantami, často však vedou do nelezitelných míst. Trasa je částečně značená červeně a také kamennými mužiky. V místech obvyklých slanění jsou umístěné spolehlivé vrtané skoby. Z Hochtoru se sestupuje po klesajícím hřebeni až na Planspitze. Značení je zde řidší, skála není tak kultivovaná a lezení je lehčí.
Hochtor: Jestli máte zálusk jen na nejvyšší Hochtor, nejspíš využijete jednodušší a kratší ferátu Josefinensteig a nad ní hřeben Gugelgrat, které se zvedají od Hessovy chaty.
Celý hřeben Gesäuse poprvé zdolal Emil Zsigmondy s O. Fischerem a L. Friedmannem 3. června 1884. Emil Zsigmondy je pokládán za otce moderního horolezectví. Tento Vídeňan hodně lezl, objevil mnoho nových směrů v celých Alpách, ale především napsal nejlepší učebnici horolezectví všech dob Die Gefahren der Alpen. Bohužel se zřítil jen rok po vydání své metodiky a zároveň rok po zdolání hřebenovky Gesäuse při pokusu o výstup na La Meije ve francouzském masivu Ecrins. Tři Emilovi bratři měli více štěstí. Otto sice nadále lezl, ale stal se po otci váženým zubařem a vymyslel první označování zubů ve stomatologické praxi. Richard Adolf získal Nobelovu cenu za chemii. Karl vymyslel matematický Zsigmondyho theorem. Rodina pocházela z hornouherské Bratislavy (Poszony), udávala maďarský původ, považovala se za Rakušany a žila ve Vídni (Wien). Karl vyučoval mimo jiné na pražské technice.
2. Zillertal: Berliner Höhenweg
Šestidenní pěší túra od jedné horské chaty k druhé obkružuje po hřebenech obrovské alpské údolí Zillertal. Začíná v Mayrhofenu a také tam po týdnu horského putování končí. Okolo přehradního jezera dojdeme pod největší zillertalský ledovec Schlegeis, který doslova mizí před očima. Dorazíme na památkově chráněnou Berlínskou chatu a pokračujeme údolími Zemmgrund, Floitengrund a Stilllupgrund, po úbočí hřebene Ahorn klesáme nazpět do Mayrhofenu.
Berliner Hütte: Jestli chceme trasu zkrátit na polovinu, vyjedeme autobusem k přehradní nádrži Schlegeisspeicher a na trasu se napojíme právě v okamžiku, kdy vede po nejhezčích místech.
3. Salzburger Almenweg
350 kilometrů dlouhá Salcburská salašnická stezka ukazuje stovku venkovských horských chat a statků. Turistická trasa je rozdělená na 31 denních etap, které lze projít najednou nebo po částech.
Symbolem Salcburské salašnické stezky, potažmo celých salcburských hor, je modrý hořec. Během putování stezkou najdete tento symbol na informačních tabulích, odpočívadlech, pečetích i na odznacích. Nechejte si orazítkovat modrý hořec na horských chatách. Ať už získáte jedno, nebo více razítek, na základě předložení průkazky s razítky získáte v turistické kanceláři prestižní turistický odznak jako odměnu za váš pěší výkon. Odznak vypadá dobře na bundě i na šátku. Tak si budete pamatovat vaše putování dlouho poté a vždy budete mít co vyprávět kamarádům a známým.
Rodiče se svými ratolestmi rádi navštěvují nejen salaše, ale také stáje nebo minizoo. Zatímco v údolí ještě panuje klid, mají už sedláci na pastvinách plné ruce práce. Vyrábějí z mléka svých krav čerstvé máslo a sýry. Každá selka nebo sedlák mají svůj tajný recept. Opravdovou zvláštností je Sauerkäse, který se vyskytuje jenom tady. A když není chuť na mléčné výrobky, pálí sedlák šnaps a do lihu nakládá limbové šišky – říká se tomu Zirbenschnaps. K tomu domácí uzený špek, čerstvě upečený chléb a klobásky.
Region je rájem pro příznivce moderního hledání pokladů – geocachingu. Zvláštní multicache dokonce provází geokačery po celé délce trasy.
Vysokohorské chaty: Z víkendových výšlapů jsou nejatraktivnější chaty Hofpürglhütte pod divokým vápencovým masivem Bischofsmütze a Gamskarkogelhütte, která stojí na nejvyšší travnaté hoře v Evropě.
4. Hochkönig
Hochkönig (2941 m n. m.) je rozložitý vápencový masiv, který dominuje čtyřem údolím a vidět je zdaleka. Pro romantické turisty nabízí zajímavý dvoudenní přechod, kde si užijí všechno, co hory mohou nabídnout. Zajištěnou ferátu, ledovec, rozkvetlé louky, skalní stezky a noc v horské chatě na vrcholku.
Celodenní feráta Königsjodler vyvede lezce na vrchol. Průvodcovský čas samotného lezení je 6 hodin a připočítat je nutné další 2 hodiny stoupání do kopce ke skalám a pak další půlhodinu od vrcholu feráty k chatě.
Obtížnost je uváděna ve ferátové stupnici C/D (obtížná až velmi obtížná). Na zajištěné cestě jsou dlouhé překroky mezi skalními věžemi a cesta není vhodná pro děti a osoby s menší postavou než 150 cm! Několik zářezů se překonává ve visu na zavěšených lanech jako po kladce. Celá feráta vede po ostrém hřebeni, a není tedy možné ji opustit dříve, než ji vylezeme až nahoru. V případě deště nebo nedej bože bouřky je to tady hodně nebezpečné.
Chata Matrashaus umožňuje dokonalý kruhový rozhled na mnoho alpských pohoří široko daleko. Z terasy jsou kouzelné pohledy na západ a východ slunce.
Druhý den se sestupuje po turistické cestě, která obchází masiv Hochkönig z východu a jihu. Vychutnáme si na ní zbytky vrcholového ledovce, divoké skály, kde nám dělají společnost kamzíci a kozorožci, a pod nimi nádherné kvetoucí alpské louky. Starají se o ně lidé ze statků, které míjíme. Pasou se tady koně, krávy, ovce a tráva se pravidelně seče. Na statcích koupíme mléko, sýry, pivo a také něco k jídlu. Vracíme se pod ferátu, kde jsme včera začínali.
Matrashaus: Nejkratší turistická trasa na Hochkönig vede od hotelu Arthurhaus, kam jezdí v létě autobus. Výstup na vrcholovou chatu Matrashaus a sestup zpět se dá zvládnout za jeden den.
5. Salzkammergut: Drachenwand
Solná komora nabízí velké množství ferát vybudovaných v moderním rakouském duchu. Drachenwand Klettersteig respektuje přirozenou linii výstupu podél skalního hřebene. Kde to jde, používá se k jištění pouze ocelové lano. Kramle a žebříky jsou instalované jen v exponovaných místech. Přístup k ferátě je rychlý a jednoduchý.
O víkendech a českých státních svátcích tu uslyšíme především češtinu. Není divu, protože podle turistického sdružení SalzburgerLand tvoří Češi třetinu všech ferátistů v celé spolkové zemi Salcbursko.
Vlivem toho se někdy tvoří na ferátě zácpy. Není to ovšem zlé, neboť na mnoha místech je možné pohodlně a bezpečně předbíhat.
Feráta Drachenwand má dvacet sekcí s maximální obtížností C/D. Jsou pečlivě označené nejen na nákresech a informačních tabulích pod stěnou, ale také přímo v terénu. Na začátku každé sekce je uvedeno její jméno a obtížnost, takže každý turista ví, do čeho právě leze. Nejatraktivnější je lanový most a za ním lavička v kolmé skalní stěně, která je oblíbeným místem pro fotografování.
Sestup z feráty od vrcholové kříže (1176 m) vede po Hirschsteig (jelení cestě), značené turistické pěšině. Míjíme skalní okno Drachenloch. Traverzujeme pod skalním hřebenem a pak strmě klesáme do údolí potoka. Skalnatá stezka padá dolů v mnoha serpentinách, občas je potřeba překonat krátké lezecké pasáže po dřevěných i kovových žebřících.
Hirschsteig: Necítíme-li se na obtížnou ferátu Dracheneand, můžeme vystoupat turistickou stezkou, kudy se běžně sestupuje z feráty. Hirschsteig ovšem vyžaduje jistý krok a pevné boty, protože je to horská túra, jak má být. Začíná u lesní kaple Theklakapelle.
6. Hochschwab
Dlouhá pěší túra na Hochschwab, nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří pod Vídní, odmění každého turistu neskutečně krásným rozhledem do rozeklaných skalních stěn.
Ze štýrské vsi Seewiesen na půl cesty mezi Mariazell a Aflenz mírně stoupáme lesem k oblíbené chatě Voisthalerhütte postavené v tradičním duchu. Dál následuje holé úbočí a Schiestlhaus v moderním stylu. Nad ním dojdeme na obrovský oblý vrchol Hochschwab (2277 m n. m.). Od vrcholového kříže je nádherný kruhový rozhled na velký kus Východních Alp. Na jedné straně vidíme ostré Totes Gebirge, na druhé straně se hory pozvolna mění na rovinu.
Pohoří je velmi frekventované, a tak je nutno přespání na chatách zaregistrovat předem nebo sejít ještě ten den dolů pod hory.
Turistika mezi štíty: Komu se nechce na vrchol, může využít velké množství dobře značených cest, které křižují hory na úrovni lesa, a poskytují tedy pěkné výhledy na horské masivy.
7. Netopýří hřeben na Griesmauer
Městečko Eisenerz je známé díky svému obrovskému dolu na železo, kde se těží ruda více než tisíc let, a také velkému závodu terénních motorek Erzbergrodeo, které se v dole každoročně koná. Turisté ovšem vědí, že v okolních horách je množství skal a vyhlídkových kopců, které stojí za návštěvu.
Griesmauer (2034 m n. m.) poskytuje poněkud kuriózní spojení pěší turistiky a horolezectví. Můžeme si vybrat, jak obtížnou cestou se nahoru vydáme.
Horolezci zvolí vápencovou hřebenovku Fledermausgrat (netopýří hřeben), která se dá zvládnout v rychlém tempu za dvě hodiny, pomalejší družstva lezou tři až čtyři hodiny. Horolezecká obtížnost je 4 UIAA.
Přímo pod hřebenem vede značená cesta pro pěší. Turisté tedy mohou sledovat lezce v akci. Nahoře se všichni setkají.
Zajímavý hřeben má ovšem také nevýhody. Hlavní je, že za hezkých dní je přeplněný. Druhým minusem je dlouhý nástup. Je třeba počítat se dvěma až třemi hodinami chůze pod skálami.
Když se nechceme unavit: Túru lze zkrátit využitím sedačkové lanovky z rekreačního střediska Präbichl na Polster nebo během stoupání přespat ve skromné chatě Leobner Hütte.
8. Kalská cesta na Grossglockner
Nejvyšší hora Východních Alp, a tedy i Rakouska je doslova v obležení turistů a horolezců. Na 3798 metrů vysoký vrchol každý den vystupují desítky až stovky lidí cestami po ledovcích z jižní a východní strany. Všichni jsou vybaveni základním horolezeckým vybavením, protože žádná z tras není úplně lehká a bez nebezpečí.
Nejoblíbenější výstup se jmenuje Stará kalská cesta (Alte Kalser Weg) a vede od placeného parkoviště hotelu Lucknerhaus nad obcí Kals přes chaty Lucknerhütte, Stüdlhütte a Erzherzog-Johann-Hütte.
Zdatní turisté s horským vůdcem ji mohou zvládnout za jeden den, ale většina dává přednost přespání na Stüdlhütte. Chata je pojmenovaná po pražském obchodníkovi, který nechal nejstarší rakouskou chatu postavit. Kromě toho mu zdejší lidé dosud vzdávají hold i za to, že inicioval vznik spolku horských vůdců v Kalsu.
Přes plochý ledovec Ködnitz se stoupá ráno ještě za tmy kvůli bezpečnosti. Sněhové mosty přes trhliny jsou v tu dobu ještě ztuhlé. Za svítání se ocitneme na závěrečnému skalnímu hřebeni. Za pěkného počasí se tudy vine pestrobarevný had desítek lidí. Horští vůdci své klienty jistí pomocí lana o železné tyče zabetonované do skal, ostatní jak uznají za vhodné vzhledem ke svému lezeckému umění a někdy i strachu. Nejobávanějším místem je úzká štěrbina mezi Malým a Velkým Glocknerem. Vede v ní sice železné lano, ale v nejnižším místě je potřeba udělat čtyři kroky nad prázdnem bez zajištění. Zde je neradno upadnout – převěj široká právě na jednu botu spadá na obě strany téměř kolmými srázy do hlubokých ledovatých roklí. Po tomto zážitku je už posledních sto metrů skoro legrace, i když se leze v mačkách po skalních plotnách. Bývá tady však velká tlačenice.
Vrchol s velikým křížem je plný lidí, a tak je možné se jen vyfotografovat, podívat se trochu po Alpách od Dachsteinu po Triglav a rychle se vrátit stejnou cestou. Ledovec už bývá rozbředlý, a je tedy namístě největší opatrnost a bezpodmínečné navázání na horolezecké lano.
Hoffmanova cesta: Z druhé strany než Kalská cesta vede na Grossglockner Hoffmannova cesta. Vyráží se z obřího parkoviště Franz-Josef-Höhe, sejde se dolů na ledovec Pasterze, překoná se velká trhlina a pak se sněhem dlouze stoupá ke skalnatému hřebeni Glockneru, kde se obě cesty spojují. Pokud byste se chtěli smát těm, kdo jdou proti vám, nedělejte to. Budete se zítra nebo pozítří vláčet stejně vyčerpaní jako oni.
9. Dachstein, národní střecha Rakouska
Zatímco Grossglockner je nejvyšší vrchol Rakouska, Dachstein, který se nachází na hranici spolkových zemí Horní Rakousko a štýrského regionu Schladming-Dachstein, je považovaný za rakouskou národní horu. Symbolickou střechu země.
Na Dachstein (2997 m n. m.) vede spousta cest. Žádná není úplně lehká, ale s pomocí horského vůdce nebo se zkušenými přáteli se nahoru dostane každý.
Klasická túra je traverz vrcholu. Obvykle se začíná u jezera Gosausee. První den se vystoupá na chatu Adamekhütte. Druhý den velmi brzy ráno se vyjde po ledovci Gosaugletscher a po ferátě na Dachstein. Sestup vede po ferátě na ledovec Hallstätter Gletscher a po něm dolů k chatě Simonyhütte. Třetí den se vrací k jezeru Gosau.
Superferáta: Vyznavači ferát se vyhýbají ledovcům a lezou jižní stěnou trasou zvanou Super Ferrata. Dá se to stihnout i s odpoledním návratem k lanovce, kterou se svezou nazpátek dolů.
10. Pinzgauer Spaziergang
Panoramatický špacír můžeme zažít v Kitzbühelských Alpách mezi Zell am See a Mittersill. Dlouho půjdeme v nadmořské výšce nad 2000 metrů. Údolí řeky Salzach budeme mít pod sebou jako na dlani. Budeme si připadat jako ptáci.
I když se necháme vyvézt na první vrchol Schmittenhöhe lanovkou, stejně musíme počítat s 10 až 15 hodinami chůze. Moc lidí tu nechodí, a tak budeme mít hory pro sebe. Na začátku a na konci trasy jsou v provozu dvě horské chaty. Na hřebeni u cesty můžeme využít dva bivaky, neboli neobhospodařované útulny.
Značená stezka samotné vrcholy podchází, ale pokud máme dost sil a slušné počasí, můžeme zajít aspoň na nejvyšší Hochkogel (2249 m n. m.). Hřebenovka končí na Rescheskogel, odkud sestoupáme dolů k řece.
11. Rakousko-slovinská hranice: Kamnišsko-Saviňské Alpy
Nekonečné turistické možnosti nabízí rozsáhlé horstvo na jižní hranici Rakouska. Turisté zde často přecházejí z rakouského na slovinské území a nazpět, protože Kamnišsko-Saviňské Alpy jsou divoké a umožňují procházet jen někde. Mnohé úseky horského hřebene jsou pro pěší návštěvníky nedostupné kvůli srázům a roklím. Jinde prostě jenom chybí značení anebo tudy vůbec žádné cesty nevedou. Dlouho tudy totiž vedla hranice dvou znepřátelených světů – kapitalistického a socialistického.
Přechod centrálního hřebene je záležitost nejméně na týden, ale spíše na dva. Tvoří ho páteřní masivy Grintavec, Planjava a Ojstrica. Na sever do Rakouska se táhne Ravenska Kočna. Velmi výrazná je Mrzla gora. Nejvyšší části pohoří tvoří suťová kamenná pole a nad nimi ostré bílé vápencové vrcholky. Níže pokrývá hřeben i horská úbočí hluboký les.
Extra tipy pro milovníky ferát
Po ferátě na Kitzbüheler Horn
Vyznavači ferát všech stupňů obtížnosti najdou vyžití v oblasti St. Johann v Tyrolech. Na Kitzbüheler Horn se máme možnost vydat po dvou ferátových cestách. Začátečníci mohou svou zdatnost otestovat nejprve na cvičné zajištěné cestě, aby věděli, jak si rozložit síly.
Odměnou pro všechny, kteří dojdou až nahoru, bude pohled na panorama Kitzbühelských Alp. Dechberoucí výhledy na Wilder Kaiser a na Loferer a Leoganger Steinberge nenechají chladným žádného horolezce.
Trasa začíná dvacetiminutovým výšlapem z horské stanice Harschbichl (1604 metrů n. m.) na Kitzbüheler Horn. Právě tady startuje cvičná ferátová cesta. Po více než 100 metrech dlouhém úseku (je tu i obtížnost C) se vracíme zpět ke vstupu a můžeme pokračovat v túře po vrcholové stezce. Po další čtvrthodině přichází první velká výzva – překonání vrcholu Kitzbüheler Horn. Přístupové místo je blízko vrcholu Ludwig Scheibersteig. Za ním pokračuje trasa po hřebeni k vrcholu přibližně v délce 350 metrů s převýšením 150 metrů. Na několika úsecích dosahuje feráta obtížnosti C. Na samotném vrcholu je odměnou i pohled na nejvyšší rakouskou horu Grossglockner.
Feráta „5v1“ v Achensee
V pohoří Rofan se nachází feráta Achensee 5-summit. V zásadě jde o takové horské „balení 5v1“, kdy mají možnost horolezci zdolat hned pět vrcholů najednou. Trasa nabízí vzrušující úseky spojené s fantastickými výhledy. O mimořádnou dávku adrenalinu tu není nouze.
Feráta začíná u horní stanice lanovky Rofan. Prvním vrcholem, na který stoupáme, je Haidachstellwand s výškou 2192 metrů nad mořem. Je to nejnižší vrchol a ideální start (obtížnost B/C). Druhý a nejdelší úsek (obtížnost C/D) vede na 2246 metrů vysoký Rosskopf, kde obklopeni nádhernou krajinou rychle nabíráte výšku. Při výstupu na další vrcholy, Seekarlspitze (2261 metrů – obtížnost C/D) a Spieljoch (2236 metrů – obtížnost C), se vám naskytne nádherný výhled na okolí Dalfazer Wände a Lange Gasse. Zvláštní výzvou (obtížnost C/D) je Hochiss s 2299 metry. Jedná se o nejvyšší vrchol trasy. Chce to tedy vyvinou značnou námahu, abyste se tam dostali. Úsilí je pak ale vykompenzované úchvatnými výhledy na Rofan a části pohoří Karwendel.
Nejhezčí feráty Salcburska
Také oblast Salcburska má milovníkům hor a ferát hodně co nabídnout. V profesionální „kamzíky“ se proměníte třeba na hoře Schlossalm. Existuje tu šest zajištěných cest různých obtížností. Nebojte se vzít s sebou horského průvodce ze školy Alpinschule Angerer, pokud se chystáte jít poprvé. Naučíte se s profesionálem, jak se vypořádat s lezeckým postrojem a jak zajistit fixační lano. Pak vám nebude již nic bránit v bezpečném výstupu.
Zajištěné cesty jsou rozlišené podle různé úrovně obtížnosti. Podle vašich zkušeností si můžete vybrat tu ideální pro vás. U lanovky Keseberen máte možnost poměřit si schopnosti na cvičné stezce, jež kombinuje úrovně B–E. Nebo jen na malé cvičné stezce propojující úrovně B–C. Po ověření fyzických limitů se pak vydejte buď na lehčí trasy, kterými jsou fératy Weitmoser a Mauskarspitze v obtížnosti B/C, nebo po zajištěné cestě Hirschinger, jež kombinuje úrovně obtížnosti B/C a D/E. I když je těžší, na druhou stranu je plná zábavy, lanových mostů i drah. Jedna z nejobtížnějších stezek v Gasteinském údolí je pak feráta Hochalmblick. Při úrovni D/E vyžaduje už značnou fyzickou kondici a zkušenosti.
Horolezecká stupnice obtížnosti se jmenuje UIAA (podle zkratky mezinárodní unie horolezeckých svazů) a začíná na stupni 1, kdy je potřeba se začít přidržovat rukama, pokračuje 2, což je lehké lezení, přes 3, kdy je nutné se začít jistit lanem, a prozatím je nejvyšší stupeň lidských schopností na stupni 12, který zdolal jen Adam Ondra a snad dva či tři jeho následovníci. Obtížnost ferát se hodnotí stupnicí od A, kdy lano slouží jen k přidržení, do F, kde se šplhá pro převislém laně.
Článek vznikl v rámci projektu Léto v Rakousku ve spolupráci s Rakouskou národní turistickou centrálou – Österreich Werbung.
