Automat na mléko stojí jako čestná stráž na příjezdové cestě k farmě Hájek v Lesoňovicích. Vrátil se sem před deseti lety po neúspěšném pokusu o prodej čerstvého mléka v nedaleké Bystřici nad Pernštejnem. „Ze začátku to fungovalo výborně, mlékomat stál na pěkném místě v pěší zóně vedle supermarketu a o farmářské mléko byl v té době velký zájem. Pak ale hlavní hygienik řekl, že by z toho lidé mohli mít encefalitidu, a od té doby to šlo dolů,“ vysvětluje neúspěch původního projektu majitel farmy František Hájek. Okresní laktoložka prý jezdila pravidelně odebírat vzorky ze všech automatů a nikdy se nic neprokázalo, důvěra zákazníků se už však nevrátila. Hájek se tedy rozhodl přemístit mlékomat na svou farmu. „Myslel jsem, že to bude už jen takový pomník,“ přiznává farmář.
Lidé ho ale překvapili a začali si pro mléko jezdit do Lesoňovic. Čerstvé mléko, které vydrží v lednici asi pět dní, si sem přijíždějí načepovat do lahví i zájemci z okolí Brna, kteří to sem mají víc než padesát kilometrů. „Teď tu prodáme víc než původně v té Bystřici. Zákazníci, kteří o to mají opravdu zájem, si k nám našli cestu. Prostě platí, že když něco chci, musím pro to něco udělat,“ hodnotí svou zkušenost farmář.
Výroba mléka velké peníze nepřinesla
S chovem krav začal František Hájek v roce 1992 na pozemcích, které do padesátých let obhospodařovával jeho dědeček. „Vždycky jsem měl k zemědělství vztah, vystudoval jsem mechanizační zemědělskou školu, a když se po revoluci objevila možnost podnikat, byl to takový můj sen, dělat něco sám,“ vypráví. Když ale začal se svým otcem přestavovat starý kravín na kraji vesnice, místním usedlíkům byl trnem v oku. „Lidé měli špatnou zkušenost a chovatele krav tu nechtěli. Můj táta mi tenkrát říkal: Jestli nám to nevyjde, tak to bude fiasko!“
Inspiraci hledal Hájek u rakouských chovatelů. „V devadesátých letech jsem jezdil na různé semináře o restitucích a v Praze jsem se seznámil s inženýrem Matějíčkem, se kterým jsme pak pro zájemce o farmaření pořádali zájezdy do Rakouska. On mi tenkrát radil, abych vyráběl mléko, protože v tom jsou velké peníze.“ Na otázku, zda měl Matějíček pravdu, dnes Hájek jen s úsměvem kroutí hlavou. „Kdybych se teď znovu rozhodoval, vybral bych si asi masné plemeno.“
Krizí a nejistot si chovatel prožil hodně. „Zpracovatelský průmysl byla hrozná džungle,“ vzpomíná na doby, kdy mu třeba mlékárna víc než půl roku neplatila. Když mu pak v roce 1998 zemřel otec, chtěl Hájek chov mléčného skotu opravdu vzdát. Koupil si deset masných matek a už se chystal, že přejde na produkci masa. Přesvědčil ho až nejstarší syn, který v té době studoval na střední zemědělské škole a přál si v chovu mléčných krav pokračovat. „Jirka je mlíkař, on tenkrát řekl, že naše cesta je mlíko a že u toho musíme zůstat,“ dodává Hájek. Tak zase masné krávy prodal a vrátil se k chovu dojnic. Rodinu, která chce v zemědělství pokračovat, vnímá chovatel jako velké štěstí. Dvě z jeho dětí vystudovaly zootechniku na Mendelově univerzitě a na farmě v Lesoňovicích se aktivně zapojují.
Práci na farmě usnadňuje dojící robot
Stádo dnes čítá osmdesát produkčních krav a dalších asi čtyřicet telat. Nejmenší přírůstky mají útulné boudičky vystlané slámou, jalovice přežvykují v prostorné stáji nebo na pastvě. S nedostatkem pozemků bojují zemědělci, stejně jako s nedostatkem pracovní síly. Aby si Hájek pro své krávy mohl vypěstovat dostatek krmiva, potřeboval by ke svým sto hektarům luk ještě dalších padesát. Pozemky ale nejsou, a tak si chybějící seno farmář dokupuje.
V roce 2009 se Hájek rozhodl přejít do ekologického režimu a pustit se do výroby biomléka. Společně s dalšími chovateli založil družstvo České biomléko a začal dodávat mléko do Německa, kde o něj rostl zájem. „Naštěstí jsme už měli volné ustájení, což je zásadní podmínka. Dál nesmíme krmit sójou, musíme mít všechno s biocertifikátem, krávy musí dostávat zeleň, i když nejdou na pastvu,“ popisuje ekologický chov Hájek. Kvůli nedostatku slámy pak farma částečně přešla i na bezstelivový provoz, který chytře využívá exkrementy zvířat.
Před pěti lety se Hájek pustil do dalších inovací. Díky dotaci z Programu rozvoje venkova, který je spolufinancovaný z rozpočtu evropské zemědělské politiky, si na farmě postavil novou stáj a pořídil si dojícího robota Lely Astronaut A4. Ten rodině výrazně usnadnil práci. Umístěný je přímo uprostřed nové stáje a krávy k němu mají přístup přes branku, která připomíná turniket. „Nikdo je nemusí nikam nahánět. Když krávu tlačí vemeno, přijde sama,“ vysvětluje chovatel. Robot krávu identifikuje a vyhodnotí, jestli uplynul čtyřhodinový interval od posledního dojení. Pak ji pustí dovnitř, očistí jí vemeno otočnými kartáčky, naskenuje umístění struků a přiloží k nim násadce. Po oddojení prvních střiků robot vyšetří vzorek mléka a pak už zahájí samotné dojení. „Jedna kráva u nás nadojí kolem 30 litrů denně. Ti, kdo dělají konvenční mléko a krmí krávy sójou, mají tak o třetinu vyšší produkci,“ říká farmář.
V souvislosti s dotačním programem ale přiznává, že dostát všem kritériím a vyhovět administrativním požadavkům bylo pro něj velmi náročné: „Málokterý soukromník je schopen si to vyřídit sám. U nás se tomu věnoval syn, který některé programy dotáhl, ale u jiných jsme museli požádat firmu, která nám s administrativou pomohla.“ Nejvíc by podle Hájka bylo potřeba, aby se kolem dotací snížila byrokracie. „Když chcete něco dokázat a posunout se dál, tak se bez dotace neobejdete, protože větší investici nedokážete ufinancovat. Byly to ale velké nervy, aby vše klaplo ve stanovený čas,“ dodává.
O kvalitní potraviny je v Česku malý zájem
Do budoucna se lesoňovický farmář dívá s řadou otazníků. „Letos mi bude šedesát a mám štěstí, že po mně bude další generace v zemědělství pokračovat. V naší společnosti ale vidím, že ještě neumíme lokální produkty docenit. Velkou škodu v tom způsobil rozmach obchodních řetězců, které nabízí levné potraviny. Vnesly do toho oboru strašnou nekvalitu. Lidé si na to zvykli, a když chcete na trh proniknout s nějakou poctivou věcí, všichni se diví, že to stojí tolik,“ popisuje své zkušenosti zemědělec.
„V Česku je třeba oproti Německu nebo Polsku jen malé procento lidí, kteří chodí na trhy nebo kupují ze dvora. Ostatní nakupují v supermarketech anonymní jídlo, o kterém nic neví a ke kterému nemají vztah, takže je zajímá jen to, aby bylo levné. Myslím, že máme ještě daleko od společnosti, která si své zemědělské produkce váží, kde má každý svého farmáře, ke kterému jezdí pro maso nebo pro sýr a kterému je ochoten i zaplatit odpovídající cenu, protože z toho cítí tu kvalitu,“ uzavírá Hájek.
