Dějepis jsme končili druhou světovou válkou, vzpomínají většinou dospělí na školní léta. Jejich děti jsou dál. Na základních školách se dostanou až k sametové revoluci a pádu železné opony. Přesto pro ně dějepis pořád znamená hlavně učení letopočtů místo pochopení souvislostí a poučení pro současnost. Někteří kantoři se ale rovnou snaží vyučovat tak, aby děti historie bavila a měla pro ně smysl.
Za mobilní telefony v hodinách obvykle učitelé žáky napomínají. Aleš Sedlmeier naopak deváťáky ze základní školy na Strossmayerově náměstí v Praze vyzve, aby si je vzali do ruky. V aplikaci najdou anketu se třemi dotazy: Cítí se být občany České republiky? Evropské unie? A Evropy? Začíná hodinu dějepisu a anketa předznamenává téma, které budou probírat. Dozví se, jak a proč vznikla Evropská unie. Diktování do sešitu se vůbec nekoná. Děti by nebavilo. Když je naopak učitel zaujme, odnesou si z hodiny víc než jen seznam letopočtů, jmen a názvů.
Sedlmeier rozdá pracovní listy s otázkami a mapky s evropskými státy odlišenými barevně podle toho, kdy se k unii připojily. Dostanou také výstřižky s projevy politiků – Roberta Schumana, Konrada Adenauera a dalších zakladatelů unie. Vyčtou z nich třeba to, že francouzský diplomat Schuman po druhé světové válce viděl v dohodě o hospodářské spolupráci záruku, že Francie a Německo udrží mír. Proto vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, základ budoucí Evropské unie.
Z žáků se tak stávají badatelé. Co zjistí, zapisují do pracovního listu. Na závěr vypíší a pospojují pojmy, které vedly k založení unie. Výsledek odevzdají a učitel se do příští hodiny podívá, jak se jim bádání podařilo.
Dějepisář Sedlmeier si na moderních dějinách dává záležet. A není sám. Česká školní inspekce už v roce 2016 zjistila, že většina učitelů se na základních školách zvládne dostat minimálně k sametové revoluci, 18 procent stihne probrat i milníky 21. století.
Stejné šetření však ukázalo, že pro sedm z deseti žáků znamená dějepis hlavně nutnost naučit se fakta nazpaměť. Přestože učitelé podle inspekce chtějí, aby si děti odnesly schopnost hledat a vyhodnocovat informace, rozeznat propagandu a mýty a umět argumentovat. Sedlmeier to řeší právě badatelskou metodou. Ta pomáhá rozvíjet kritické myšlení, schopnost analyzovat prameny a uvažovat o historii v širším kontextu.
Většinu materiálů do hodin si za osm let na pražské škole vytvořil sám. Od loňska mu navíc pomáhá učebnice Soudobé dějiny z nakladatelství Fraus, která získala druhé místo v soutěži nejlepší evropské učebnice. Porotu zaujalo, jak tým autorů vedený Jaroslavem Pinkasem z Ústavu pro studium totalitních režimů zpracoval historii od roku 1918 po současnost.
„Na české poměry je ta učebnice opravdu unikát,“ říká Sedlmeier. „Z médií a televizních anket se problém dějepisu zdá být v tom, že se učitelé nedostanou dál než ke druhé světové válce. To už ale neplatí. Problém je, že nemáme dobré učebnice. Byly dobré před deseti až 15 lety, dnešní době ale neodpovídají,“ prohlašuje Sedlmeier.
Nová učebnice je na badatelské metodě založená. Připomíná více pracovní sešit. Kapitoly začínají krátkým představením tématu, následují dobové fotografie, odkazy na filmy či úryvky rozhovorů z minulosti. „Děti dokáže lépe zaujmout. A historické fenomény klade buď do souvislosti se současnými událostmi, nebo vysvětluje, proč se děti mají dané téma učit,“ představuje knihu jeden z autorů Václav Sixta. Svazek začíná důsledky první světové války a končí současnými výzvami, jako je migrace.
Vynechat Čingischána
Aby mohli deváťáci probrat první republiku, nacismus, komunismus, rozpad Československa i vstup do Evropské unie, musí Sedlmeier jiné učivo omezit. „První světovou válku bereme už v osmé třídě, kvůli tomu nemohu ve středověku brát Konrádova statuta nebo mongolskou říši. Já se o ní učil v sedmé třídě, moji žáci se o Čingischánovi nedozvědí,“ popisuje.
V deváté třídě začíná od hospodářské krize na konci 20. let minulého století. Končí rokem 2004, tedy vstupem do Evropské unie. S příštími deváťáky by chtěl jít ještě dál.
Nahradit memorování letopočtů a jmen bádáním podporuje i ministerstvo školství. Národní pedagogický institut, který pod něj spadá, předloni rozjel projekt Dějepis+. V tomto školním roce se do něj zapojilo 414 učitelů. Institut je školí, připravuje učební materiály a vzorové hodiny v souladu s badatelskou metodou. Výsledky jsou podle ministerstva vidět. „Žáci uvádějí, že jim takový dějepis umožňuje lépe porozumět současnému světu, lépe formulovat a zdůvodňovat vlastní názory a připravit se na budoucnost,“ říká mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová. K výuce 20. století s důrazem na nedemokratické režimy a extremismus se navíc v programovém prohlášení zavázala vláda Petra Fialy z ODS.
„Badatelská metoda je pro žáky smysluplná, obohacující, pomáhá jim pochopit problémy do hloubky a nahlížet na ně z různých úhlů,“ podporuje směr i Magdalena Benešová, vedoucí vzdělávacích projektů organizace Post Bellum. Organizace spolupracuje zhruba s třetinou základních škol v Česku.
Průzkum Paměti národa z roku 2018 navíc ukázal, jaké mezery mají Češi v uzlových bodech minulého století. Více než polovina mladých od 18 do 24 let neví, co se stalo v roce 1938. Na mnichovskou dohodu o rozdělení Československa a odtržení Sudet si nedokážou vzpomenout. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si vybavilo jen 54 procent dotázaných. Zhruba stejné množství označilo výuku moderních dějin za nedostatečnou.
„Musíme se naučit dětem a mladým lidem historii vyprávět zajímavě. Potíž je, když události chápou jako kapitolu v učebnici a neznají příběhy, které dokážou zaujmout,“ komentoval tehdy výsledky Mikuláš Kroupa, zakladatel Paměti národa a ředitel Post Bellum.
Aleš Sedlmeier upozorňuje, že se badatelská metoda už léta používá třeba ve Francii. Vzpomíná, jak se mu na letní dovolené dostala před lety francouzská učebnice do rukou. „Prolistoval jsem ji a vůbec ji nechápal. Byly v ní fotografie, dopisy, textu málo. Prozkoumal jsem ji a zjistil, že v každé lekci je otázka, na kterou žáci pomocí historických pramenů odpovídají. V tu chvíli jsem si uvědomil, že chci učit dějepis úplně jinak,“ říká.
Žáky jeho hodiny baví. „Jsou jiné, než máme normálně. Jsou zábavnější. Jinde si většinou děláme zápisy. Ale z těchhle si učivo lépe pamatuju,“ líčí deváťačka Andrea.
Se spolužačkami se shodne, že právě moderní historii mají z celého dějepisu nejraději. Díky velkému množství dostupných informací je baví víc než starověk a středověk. Navíc se o nich mohou bavit s rodiči a prarodiči. „Máma byla příjemně překvapená, jakým způsobem se učíme o komunismu. Za ní to bylo zakázané,“ vyzdvihuje Daniela.
Propagace socialismu?
Učit dějepis badatelsky doporučuje Sedlmeier i ostatním učitelům. Autoři učebnice Soudobé dějiny ale upozorňují, že pro žáky může být ze začátku náročnější si na takový styl zvyknout. „Aby mohli v hodině fungovat, musí se naučit pracovat s prameny. Nemohou si to jen odsedět a tvářit se, že dávají pozor. Je potřeba aktivní zapojení,“ podotýká Sixta.
Na druhou stranu má učebnice i své kritiky. Historik a pedagog Ivo Cerman z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích uvádí, že není vhodná pro základní školy hned z několika důvodů. Vadí mu například, že v ní žáci najdou vulgarity. Nelíbí se mu ani obrázek „Horáková visí“, který otevírá epochu komunistického režimu, politických procesů a justičních vražd v 50. letech minulého století. „Milada Horáková je na něm zobrazena jako prase na venkovské zabíjačce. Zde mi dovolte konstatovat, že autoři ve skutečnosti vytvořili materiály pro svoje kontroverzní rozhovory v médiích a ne pro výuku dětí na základních školách,“ prohlašuje Cerman.
Nelibě nese i některé texty uvozující jednotlivé kapitoly učebnice, jako třeba tu o stalinismu: „Nabízel vizi sociálně spravedlivé společnosti, ve které sobectví jedince ustoupí potřebám kolektivu.“ Takový přístup podle něj totalitní společnost propaguje, místo aby před ní varoval.
Oprava a omluva (3. 7.)
V článku jsme původně nesprávně uvedli, že historik Ivo Cerman kritizuje ukázky dobových textů v učebnici Soudobé dějiny nakladatelství Fraus. Jeho kritika ale míří k úvodním textům kapitol napsaných autory učebnice. Nepřesnost jsme opravili a omlouváme se za ni.
Sixta ale nesouhlasí. „Podívejte se do té učebnice. Uvidíte, že zločiny komunismu neznevažujeme. Naopak bych řekl, že učebnice tematizuje střet demokracie a totalitarismu mnohem víc než jakákoliv předtím,“ zdůrazňuje. „Učebnice má i digitální stránku, je potřeba si rozkliknout odkazy. Pokud někdo tvrdí, že v ní něco není, jen ji neprozkoumal,“ dodává. Pražský dějepisář Sedlmeier s ním souhlasí. Věří, že si žáci díky knize udělají komplexní představu o tom, jaká tehdejší doba byla. A přeje si, aby vznikly další podobné učebnice zaměřující se na starší dějiny. Nejen na ty moderní.
Článek vznikl s přispěním Magdaleny Synkové a za podpory Nadace České spořitelny a společnosti Google.
