„Kdo se zapojí, může jenom získat,“ říká o nové podobě zelených pravidel pro Evropu advokátka Veronika Kinclová

Dá se říct, v čem by měly spočívat nejvýraznější úlevy?

Clean Industrial Deal je vlastně takový rámec, v němž vznikají různé další dokumenty. Stěžejními dokumenty jsou EU Competitiveness Compass a Omnibus I. Na jejich základě Evropská unie plánuje především snížit administrativní zátěž pro firmy. Chce usnadnit cestu k dekarbonizaci a také řešit vysoké ceny. To všechno proto, aby zajistila konkurenceschopnost evropských podniků vůči globálním hráčům.

Ze zmíněných dokumentů ale zatím nevyplývá jasně, co konkrétně to bude znamenat pro evropské firmy. Stále je vše spíše v rovině návrhů. Kdy se dozvíme více a jakým způsobem očekáváte, že bude Evropská komise změny komunikovat?

To je otázka za miliony, možná i miliardy dolarů. Jednání o konkrétní podobě teď teprve začínají – návrhy už byly zveřejněny a právě se rozbíhá legislativní proces v evropských institucích. Diskuse probíhají jak v Evropském parlamentu, tak na úrovni výborů i členských států. Postupně se vyprofilovaly tři hlavní přístupy. Jeden směr volá po úplném zrušení regulace, druhý usiluje o kompromisní řešení, které by zohlednilo ekonomickou realitu, a třetí podporuje zachování regulace v původní podobě, protože do toho už řada aktérů investovala čas i prostředky.

Teď bude klíčové, jak se tyto proudy mezi sebou dohodnou. Nemyslím si, že by se regulaci podařilo zcela zrušit, ale zároveň si nemyslím, že aktuální návrh projde beze změn. Nejpravděpodobnější scénář je kompromis – určité části návrhu zůstanou, jiné se vypustí nebo upraví. V praxi to znamená, že konečná podoba se bude dolaďovat ještě několik následujících měsíců. Legislativní proces v EU obvykle trvá přibližně osmnáct měsíců, takže pokud bychom měli jasněji už za půl roku, šlo by o velmi pozitivní vývoj.

Vnímáte, že revize Green Dealu nějak změnila náladu ve vedení českých podniků? Na veřejnost se častěji dostane jejich negativní pohled na Green Deal. Nakolik to odpovídá realitě?

Vzhledem k tomu, že se mluví hlavně o deregulaci nebo snížení administrativní zátěže, tak to firmám zní spíš pozitivně. Zvlášť po tom, jaké krize v posledních letech zažily, a také na základě dění v Americe nebo v Číně.

Velmi ale záleží na tom, jestli jste globální firma s lokální přítomností, anebo jestli jste čistě lokální. My jsme v kontaktu hlavně s těmi globálními, které mají české dcery. A od těch zaznívá, že už to mají nějak nastaveno, do změn investovaly spoustu peněz a regulace spojené s ochranou klimatu považují za rozjetý vlak, který se už nezastaví. Pokud přijde pozitivní změna, tak ji ale samozřejmě rády implementují. Lokální firmy více vyčkávají.

Clean Industrial Deal a další zmíněné strategické plány sice samy o sobě nejsou závaznými právními dokumenty, pojí se ale s nutností zavádění legislativních změn, které se dotknou unijních podniků. Jsou české firmy na změnu pravidel připravené?

Záleží na konkrétní firmě. Některé už se totiž zapojit musely. Na mysli mám teď například povinnost takzvaného ESG reportingu, kterým společnosti deklarují svoji udržitelnost v různých oblastech. Tato povinnost se zatím týká jen těch největších, připravená je ale už i řada menších na ně navázaných firem, protože tím, jak si velké firmy na ESG report musí sbírat různá data, tlačí k tomu i své dodavatele. A připravené jsou i ty firmy, kterým hrozilo, že se jich ESG reporting bude týkat v druhé vlně. Ale jsou samozřejmě i firmy, které to berou jen jako nutný náklad navíc. Ty pak s investicemi vyčkávají a někdy i doufají, že z toho nakonec sejde. To je podle mě ale nereálné.

Už se ví, jak se revize Green Dealu promítne právě do ESG reportingu?

U velkých firem, kterých už se v tuhle chvíli ESG týká, by se mělo zredukovat to, o čem musí reportovat. U těch menších, které měly začít reportovat ve třetí vlně, se tato povinnost odložila a teď se řeší, že by místo toho mohly přejít na nějakou dobrovolnou bázi reportingu.

Kdo tedy má zatím jistotu, že se ESG reportování nevyhne?

Odvíjí se to od velikosti firmy. Má se totiž za to, že ty největší planetu zatěžují nejvíc, a proto se začalo právě od nich. Momentálně navržená změna počítá s hranicí 1000 zaměstnanců a obratem vyšším než 50 milionů eur nebo bilanční sumou vyšší než 25 milionů eur. Lze se tak domnívat, že společnosti, které tuto hranici již dnes překonávají, budou reportovat bez ohledu na případné další změny aktuálního návrhu, který se bude projednávat Evropským parlamentem.

Pokud se firmy rozhodnou do ESG reportingu dobrovolně se zapojit, bude to pro ně znamenat nějakou výhodu?

Například banky takové firmy považují za solventnější a konkurenceschopnější. Berou to tak, že firmy, které jsou připravené na klimatickou změnu, jsou prostě odolnější a je u nich větší šance, že jim vrátí peníze, které jim půjčí. Pro firmy to může být výhoda i v tom, že si je ty velké podniky, které reportovat musí, spíš vyberou za svého dodavatele. Může to také pozitivně ovlivnit celkový obraz firmy – jak směrem k pracovnímu trhu, protože pro některé zaměstnance nebo uchazeče o práci může být udržitelnost důležitou hodnotou, tak směrem k zákazníkům. Zvlášť pro mladou generaci je otázka přístupu k udržitelnosti dost zásadní.

Nakolik náročný teď ESG reporting pro firmy je a jak velké zjednodušení změny přinesou?

Jak konkrétně bude nová podoba ESG reportingu vypadat, se ještě neví. Rozhodně by ale měl být jednodušší. V současné době totiž existuje přes tisíc takzvaných data pointů, tedy položek, které se se musí hodnotit. Tam by mělo dojít ke zúžení rozsahu. Pro firmy je vždycky nejnáročnější začátek celého procesu, protože nevíte, kolik vás reporting bude stát, jak dlouho bude trvat, a vlastně ani nevíte, jak reportovat, a tedy jestli to, co děláte, děláte správně. Jednotná podoba výsledného reportu se totiž v každé firmě liší v závislosti na podobě jejich byznysu. Napoprvé tak může příprava ESG reportu trvat třeba až rok, protože ho musíte nějak nastavit, určit, která data a jak budete sbírat, pak je třeba nějak je vyhodnotit a zaznamenat. Pak už ale máte jakýsi mustr, který jenom aktualizujete, a tím pádem se časová i personální náročnost snižuje.

Jak reporting probíhá prakticky? Musí k tomu firmy zřizovat nějaké speciální týmy či oddělení? Nebo si raději najímají odborníky?

Obojí je možné. Nejčastěji to ale funguje tak, že si firmy najmou konzultanty, se kterými se radí o sběru dat, jejich vyhodnocování a interpretaci. ESG reportingu se často ujmou stávající zaměstnanci, jejichž dosavadní náplň práce tomu ideálně byla alespoň trochu podobná. A z tohoto základu se postupně může vyvinout celý ESG tým. Důležité je pochopit, že konkrétní data za vás nikdo nevymyslí. Každá firma musí sama zmapovat, co a jak vlastně dělá.

Hodně se mluvilo o nedostatku odborníků na ESG reporting, změnilo se v tomto ohledu něco?

Že je odborníků málo, slýcháme pořád. Souvisí to hlavně s tím, že je daná regulace nová. Vezměte si ale třeba povinnost připravovat účetní závěrku, která dnes všem přijde samozřejmá. Přitom věřím, že úplně na začátku, když se zaváděla, bylo odborníků na ni také málo. Dneska jsou tady účetních tisíce. Vždycky chvíli trvá, než se vybuduje praxe. Jedním z důvodů, proč firmy pozitivně vnímají odklad povinných ESG reportingů, je fakt, že to berou i jako prostor pro zorientování se svých zaměstnanců v problematice. Komplikace s nedostatkem kompetentních lidí časem logicky sama vymizí.

Článek vznikl ve spolupráci s Clifford Chance.