Ricardo Bofill: Mám rád místa s pamětí, vysoké komíny

Podle jeho projektů se stavělo v padesáti zemích světa, třeba sídlo společnosti Shiseido v Tokiu, firmy Donnelley v Chicagu, ale i Paribas centrum či Christian Dior v Paříži, letiště v Barceloně.
Katalánský architekt Ricardo Bofill (68) je kromě toho už osm let zahleděný do pražského Karlína, kde navrhuje domy, které firma Real Estate Karlin Group staví.


HN: Jak jste se dostal k práci na přerodu Karlína?
Před deseti lety jsem přijel do Prahy jako turista, centrum bylo krásné, ale průmyslový Karlín mne uchvátil. To je místo, které má spoustu možností, slibnou budoucnost. Proto jsem přijal nabídku Serge Borensteina.


HN: Čím vás tovární čtvrť zaujala?
Tím, že byla tovární. Mám rád průmyslovou architekturu, velké komíny, vysoké body. To jsou místa, která mají paměť, tu je nutné zachovat. Sám pracuji v cementárně, přizpůsobil jsem před pětatřiceti lety pro svůj ateliér kulaté průmyslové silo.


HN: Karlín, to jsou jak domy, tak i ulice, parky...
Transformace Karlína zatím probíhá v privátní sféře, tedy byty, kancelářské budovy. Ale jednou dojde i na veřejná prostranství, budou se měnit ulice, osvětlení, zeleň, odpadkové koše, u toho bych chtěl být. V Barceloně nyní třeba rozšiřujeme chodníky a zužujeme silnice pro auta, lidi přece mají přednost, město je pro lidi a ne pro stroje.


HN: Praha ale není jen Karlín, proč nemalujete své projekty i pro jiné čtvrti?
Praha je krásná, centrum má vysokou architektonickou kvalitu, to je vitrína, centrum si uchovalo svou charakteristiku. Přilehlé čtvrti jsou ale bez urbanistiky, všechno je to chudé, nudné. Karlín se tomuto zobecnění vymyká, je to skutečná městská čtvrť ohraničená řekou a vrchem Vítkov, má ulice, kostel, významné budovy. Potřebuje jen změnit, transformovat svůj život, svou paměť jako městská čtvrť již má. Proto je Karlín vhodný pro přestavbu, proto se stane širším centrem metropole.


HN: Stačí postavit kanceláře?
V žádném případě, musí tady být také byty, hotely, obchody, kina, ta čtvrť musí mít evropský ráz, žít ve dne v noci, ne jako centra amerických měst, která jsou po šesté večer mrtvá.


HN: Karlín zažil povodně. Není řeka Vltava příliš velkým rizikem?
Naopak, město bez řeky nebo bez moře je ošklivé. Voda, která je živá, v pohybu, přináší městu přidanou hodnotu. Právě Vltava by měla být osou, kolem níž se v příštích dvaceti třiceti letech bude město rozvíjet. A musíme umět vody využít, stavět město k vodě čelem, ne zády, jak se to dělá dosud.
Musíme fasády natočit tak, abychom na tu vodní krásu, na ten život viděli. Ano, Praha zažila katastrofu, ale to musí být, žijeme přece obklopeni katastrofami, to už je všední. Praha se z katastrofy opět povznesla, tak to má také být.


HN: Se kterým svým dílem jste nejvíce spokojen?
Já stavím po celém světě, to je mé dílo. Možná bych mohl považovat za své oblíbené stavby, v nichž žiju. Třeba má cementárna, pak malá vila na pobřeží, pak barcelonské letiště, tam svou architekturu užívám, to se mi líbí.


HN: Viděl jste v Praze nějaký nový a přitom ryze ošklivý dům?
No, například Frank Gehry, kterého mám rád a kterého obdivuji, ten v Praze udělal budovu, která je dost špatná, Tančící dům. Docela jsem se divil, co že se mu stalo, že vyplodil zrovna tohleto.


HN: Co říkáte na moderní budovy typu sklo, ocel, beton?
Praha má malé budovy, detaily, kde vidíme, jak se architektura zlepšuje. Ale ty nové věci jsou trochu studené. Člověk se cítí jako někde na severu. Já chci, aby tady bylo víc lidského tepla, aby architektura byla pražská.