Senátor (chucpe!) Tomio Okamura vyzval své příznivce, ať si to za něj vyřídí s novináři. Nemá cenu v takové situaci zvedat výstražně prst a horovat na obranu svobodného tisku. Je třeba vzít za pár týdnů volební lístek a poslat nejen kandidáty Úsvitu pryč z veřejného života.

Demokracie je politickým projektem střední třídy a nemá cenu se tvářit, že to tak není. Když vzdělaný člověk nepůjde k volbám, udělá to za něj komunista nebo „normální člověk“, který nesnáší ještě nenarozené děti. Proč? Protože může. A může zvolit třeba Okamuru.

Co se stane, když je zmíněná střední třída ekonomicky zdecimovaná a frustrovaná ze svého vlastního systému? Zaprvé se sníží volební účast, čímž se zvýší preference komunistů. Kvůli desetiletím povinné účasti mají i dnes nejdisciplinovanější voliče.

Na druhé straně se zvedne vlna hněvu směřovaná proti establishmentu, který chrání Romy, když policie nechce pustit pokojné občany na tradiční nedělní pogrom. Začne se hlasitě proklamovat, že někteří lidé nechtějí pracovat a objektivní socioekonomický stav vůdce zahraje do autu ve svůj prospěch. A „normální“ lidé můžou zvolit třeba Okamuru.

Fašismus je v módě jako tehdy

Tu část veřejnosti volající po tvrdé ruce reprezentují většinou lidé, kteří zhnědli kvůli vlastním zájmům. Cílí na nejnižší pudy ve společnosti a přitom by potřebovali vládu tvrdé ruky nejvíce oni sami. O Bobošíkové, která je synonymem politického chameleonství a věčného volebního neúspěchu, stejně jako o Vandasově smečce nemá cenu psát.

Parodie (zatím!) na fašismus se zkrátka nosí a to i mezi těmi, kteří by měli bít na poplach. Od meziválečného fašismu se liší tím, že nemá ani ty minimální ideové základy. Chybí mu program více než Andreji Babišovi, který hodlá ze státních peněz posílit své středoevropské impérium. A ani Václav Klaus českým národovcům nepomůže, až bude sedět v Bruselu a bojovat proti ekoteroristům a homosexualismu.

Po první světové válce volali fašisté po takzvaném korporativismu, což je zjednodušeně organizace státu založená na hierarchicky uspořádaných organizacích (odbory, profesní komory a více či méně přímo státem kontrolované podniky).

Dnes je modlou některých fašizujících skupin přímá demokracie. Mezi přímou demokracií a fašismem samozřejmě není rovnítko, z principu je k fašismu vlastně v rozporu. Rétorika a často také jednání konkrétních představitelů jsou si ale podobné.

Volební kampaň, nebo propagace značky?

Nenávist není program a uvědomuje si to i Okamura. Aby nevypadal úplně hloupě, musí se tvářit, že má plán, jak změnit Českou republiku. V jeho případě je to právě posílení prvků přímé demokracie. Samo o sobě je to samozřejmě nesmysl.

Okamurovci bojují proti prohnilému státu a chtějí ho řídit jako firmu. Pseudostranu reprezentuje jediný lídr, bez něhož by se strana okamžitě rozpadla. Jestli fašismus něco neuměl, pak nahrazovat své vůdčí osobnosti. Od počátku je totiž založen na vůdci a bezmezné víře v jeho schopnosti. Z podstaty pak neexistuje adekvátní náhrada.

Případ Tomia Okamury je prostší. Není fašista, natož něčí vůdce. Je to úspěšný podnikatel s marketingově dobře vylhaným osobním příběhem, který se prostřednictvím volební kampaně snaží posílit svoji značku na českém trhu.

V prvních předvolebních debatách z krajů na ČT 24 to dokázal tím, jak nechal své kandidáty neustále opakovat trademark „Hnutí úsvit přímé demokracie Tomia Okamury“. Bohužel pro něj se jen veřejně zesměšnili.

Bottom line: Volby jsou vyvrcholením demokratického fungování politiky. Přestaňme proto vytvářet poptávku po úsvitu a silné ruce, když nabídka je už i tak dost tragi(komi)cká.