Bez EQ je IQ málo

Ovšem při zkoumání příčin málo efektivních a přitom vysoce inteligentních manažerů s přiměřeným IQ se ukázalo, že k úspěšnému řízení a ovlivňování lidí je zapotřebí ještě něčeho jiného, než jen brilantního úsudku a perfektního logického usuzování, a to přiměřeně vysokého EQ.
Daniel Goleman, autor významného díla Emoční inteligence, označil základní typy schopností emoční inteligence: uvědomění si sebe, sebemotivace, vytrvalost, kontrola impulzů, regulace nálad, empatie, naděje nebo optimismus.

Takže pojem emoční inteligence v sobě skrývá dnes již málem zapomenuté dovednosti, jakými jsou schopnost lidského porozumění, empatie, naslouchání, schopnost rozpoznávat vlastní emoce a vytvářet v sobě ty pozitivní.
A proč se v poslední době tolik mluví o emoční inteligenci právě v souvislosti s personalistikou? Možná proto, že mnohé firmy zjišťují, že je nadmíru důležité pro jejich prosperitu, jak jsou zaměstnanci a manažeři schopni naslouchat a komunikovat, přesvědčovat a vést, přizpůsobovat se a tvořivě reagovat na nezdary či překážky v práci, sebeovládat se, jak jsou schopni spolupracovat a pracovat v týmu a schopni vyjednávat.
Je nám v různé míře dána, v různé míře je námi samými kultivována a rozvíjena. Sami si můžeme stanovit, jak na tom jsme z hlediska komunikativního: Nejsme schopni určit, co je podstatné? Chybně kombinujeme různé informace?Jsme ovlivněni vlastním stavem, postojem, náladou? Přeceňujeme první informace a zanedbáváme další? Zvládáme několik veličin, další fakta jsou ignorována nebo podceňována? Pamatujeme si nápadné a zajímavé, opomíjíme všední? Pak bychom na sobě měli zapracovat.  PhDr.Michal Klapač v jednom z článků o sociální komunikaci na internetu mimo jiné radí: „Pokud chceme přispět k efektivnosti vzájemné komunikace je třeba poskytovat (vstřícnost a informace), ptát se, poslouchat, pozorovat, přijímat (druhého), přemýšlet, projevovat se. Informace poskytujme i žádejme. Informujme stručně, jasně, přesně, srozumitelně, přiměřeně (osobě, situaci). Ověřujme si, zda nám bylo porozuměno (raději formulace - „Vyjádřil jsem se srozumitelně?“ než „Rozumíte mi?“). Povětšinou bývá výhodné dávat přednost faktickým informacím před kritikou, hodnocením, zakazováním či přikazováním. (Někdy je však potřebné vyjádřit postoj kritikou, hodnocením, příkazem či zákazem. Adekvátní použití je mj. jedním ze znaků sociální inteligence.)“

Emoční inteligence není závislá na IQ. Troufám si pochybovat o absenci závislosti či souvislosti EQ a IQ. Domnívám se totiž, že do jisté míry IQ podmiňuje naše úsilí o dosažení a rozvoj emoční inteligence – neinteligentní člověk se asi nebude příliš zamýšlet nad úrovní své komunikace s okolím a nad svým zařazení do společnosti (nejsem psycholog a nechci podceňovat, prostě mi to tak vyplývá ze zkušeností). Kromě toho jsem při svém putování za problematikou narazila na práci studentky jednoho slovenského gymnázia na téma emocionální inteligence, která si položila několik cílů: zjistit výšku emoční inteligence studentů na dvou středních školách a v jednom odborném učilišti, porovnat tuto výšku podle typu škol a do třetice dokázat, že výše EQ nezávisí na IQ. Použila k tomu neoficiální dotazník Daniela Golemana, testovaných studentů bylo 90.

Nejvyšší emoční inteligenci zjistila u studentů, kteří navštěvují školu zaměřenou na studium psychologie, nižší byla na gymnáziu a nejnižší na SOU. Potvrdila si tudíž hypotézu, že studium psychologie navozuje to správné prostředí i pro rozvoj a posilování emoční inteligence. Její druhá hypotéza, tedy ta o nezávislosti EQ na IQ, se ale nepotvrdila: všechny tabulky vypověděly, že nejvyšší EQ mají studenti se studijními výsledky mezi 1 až 1,5 – autorka práce tudíž logicky předpokládá, že i jejich IQ je v porovnání s horšími spolužáky vyšší.

Ať už máme IQ vyšší či nižší, jsme typ inhibovaný, integrovaný či excitovaný z hlediska citového, všichni  žijeme ve společenství s dalšími lidmi a naše integrace do něj je pro nás životně důležitá. Rozvoj emoční inteligence v poslední době nabízejí ve svých programech různé specializované vzdělávací instituce, jen si vybrat, kam si dojdeme pro poučení. Jen abychom ale nedopadli jako kdysi ve škole: co jsme se „našprtali“, to jsme hned po písemce či zkoušce zapomněli. S čím jsme se ztotožnili, co jsme vstřebávali postupně, přirozeně a s chutí, to nám v hlavě zůstalo. Věřím, že při rozvíjení emoční inteligence je třeba postupovat obdobně.