Nákup podniku v konkurzním řízení

Nákup podniku v konkurzním řízení

Insolvence velkých společností vede jen v menším počtu případů k úplnému zničení podniku. Zpravidla se podaří sanovat alespoň některé obchodní části takové společnosti a zajistit jejich další účast na hospodářském životě. Při sanaci insolventního podniku jsou k dispozici v zásadě dvě cesty: Jednak je to sanace ("reorganizace") společnosti v rámci plánovaného konkurzního řízení a za druhé je to takzvaná "přenesená sanace", to znamená prodej a přenos hodnoty majetku daného podniku a právních poměrů na třetí osobu s následující likvidací právního subjektu.
Přenesená sanace má v porovnání se získáním společnosti vně konkurzního řízení řadu výhod a taková akvizice může být pro investora velmi zajímavá. Tyto přednosti, stejně jako negativa spojená s nákupem insolventní společnosti jsou předmětem tohoto příspěvku. Zvláštnostmi získání podniku (bezprostředně) před zahájením konkurzního řízení se nezabýváme. Proto tu varujeme, že pokud má prodávající znalosti o ekonomických těžkostech nebo dokonce o nadcházející insolvenci prodávajícího, pak doporučujeme extrémní opatrnost a důkladné poradenství. V opačném případě může například dojít k tomu, že správce konkurzní podstaty napadne smlouvu a jestliže je úspěšný, musí kupující získaný podnik vrátit zpět do konkurzní podstaty. Má pak sice nárok na vrácení už zaplacené ceny; jde o normální konkurzní pohledávku a má nárok pouze na poměrný podíl vzhledem k ostatním věřitelům (Insolvenzquote).
Nebudeme se ani zabývat možným nákupem společnosti, která je na počátku konkurzního řízení, to znamená v období mezi podáním žádosti a zahájením řízení. Zaprvé je velmi sporné, zda (a za jakých podmínek) předběžný správce konkurzní podstaty je už před zahájením konkurzního řízení vůbec oprávněn využít majetek dlužníka. Je třeba vzít v úvahu, že zahájení konkurzního řízení slouží ke zodpovězení otázky, zda vůbec existuje důvod takové řízení zahájit. Pokud je prodej společnosti v tomto časovém období vůbec možný, pak jen se souhlasem dlužníka. Kromě toho poskytuje nákup společnosti v tomto stádiu konkurzního řízení ty přednosti, který nabízí prodej podniku již v zahájeném konkurzním řízení.

Získání podniku (přesněji řečeno získání určitých částí majetku a smluvních vztahů cestou Asset Deal), který je zastupován správcem konkurzní podstaty, po zahájení konkurzního řízení poskytuje řadu výhod obzvláště z hlediska právního ručení. Kromě toho existují v zahájeném konkurzním řízení úlevy v oblasti snižování personálu, který může nabyvatel společnosti využít. Naproti tomu je třeba brát v úvahu ovšem i řadu nevýhod, jako třeba enormní časový tlak vyskytující se v takových situacích, stejně jako pravidelně se vyskytující neochota správce konkurzní podstaty převzít prodávané majetkové předměty a smluvní vztahy.

V německé praxi lze využít princip, podle něhož všichni zaměstnanci dotyčných podniků přecházejí se všemi právy a povinnostmi na nabyvatele. Ukončení pracovní smlouvy správcem konkurzní podstaty nebo nabyvatelem by tak byla neplatná.
Nákup insolventní společnosti má přece jen z právně-ručitelského hlediska jednu velkou přednost: nabyvatel neručí za takové závazky, které vznikly před zahájením konkurzního řízení. Týká se to vedle nekrytých platů a mezd dotyčných zaměstnanců zejména tzv. aspirantů (například přísliby důchodů), které nákupem z insolvence mohly být pozastaveny. Právě u zavedených společností s tím může být spojená finanční výhoda značná. Důvod pro tento výklad práva spočívá v zásadě v právním pohledu na insolvenci: Pokud by byl nabyvatel nucen převzít vedle pracovních smluv i všechny staré závazky které z těchto smlouvy vyplývají, bral by je v úvahu samozřejmě při vyměřování kupní ceny. K hodnotě insolvence by připadl tedy odpovídajícím způsobem nízký výnos dražby. Jinými slovy zaměstnanci by na tom byli nakonec lépe v porovnání s ostatními věřiteli dlužníka, neboť jejich požadavky by musel nabyvatel kompletně vypořádat, zatímco pro ostatní věřitele by byla k dispozici konkursní podstata (snížená o ve výši nároků zaměstnanců).

Je však třeba vzít v úvahu, že v rámci prodeje podniku a v důsledku insolvence zůstávají na straně dlužníků závazky, jako například případné nároky na dovolenou z doby před zahájením konkurzního řízení. Jestliže nechce nabyvatel tyto závazky převzít, musí tlačit na to, aby zaměstnanci vyčerpali nárok na dovolenou ještě před převzetím podniku (i když to není jejich povinnost). Jestliže se to nepodaří nebo ne zcela, je nabyvatel nucen dohodnout se správcem konkurzní podstaty na možné finanční kompenzaci těchto nároků (například prostřednictvím snížení ceny do výše fiktivních nároků na dovolenou). Totéž platí i v souvislosti s nárokem na dovolenou a vánočním volnem ze strany zaměstnanců, které (při převzetí společnosti před splatností odpovídajících plateb) má nabyvatel splatit zcela a nikoliv jen "pro rata".
Dále je třeba uvážit, že ke starým závazkům, které zbyly po získání společnosti z konkurzní podstaty, nepatří ty závazky, které vznikly mezi okamžikem zahájení konkurzního řízení a okamžikem přechodu společnosti. Tyto nejsou ve většině případů obzvláště závažné, neboť dražba společnosti se zpravidla uskutečňuje rychle po zahájení řízení. Existuje však řada příkladů, u nichž se konkurzní řízení táhne pro řadu let a kde došlo k úplnému nebo částečnému prodeji po dlouhé době. V takovém případě je pro nabyvatele zejména důležité, nechat se ujistit od správce konkurzní podstaty, že od zahájení konkurzního řízení všechny platy a mzdy zaměstnanců v okamžiku plnění byly také splněny.

V souvislosti s ulehčením ručení dodatečně existují i některé další úlevy v souvislosti se snižováním stavu pracovníků. Řád konkurzního řízení obsahuje předpisy, které usnadňují správci konkurzní podstaty, aby se oddělil od zaměstnanců. To se opírá o jeden z paragrafů zákona o konkurzu, podle něhož výpovědní lhůta pro ukončení pracovního poměru se zkracuje na tři měsíce (mimo rámec konkurzu může výpovědní lhůta dosáhnout podle doby délky pracovního poměru až sedm měsíců). Kromě toho může správce konkurzní podstaty uzavřít s podnikovou radou vyrovnání zájmů, v němž jsou jmenovitě uvedeni zaměstnanci, kteří dostanou výpověď. Navíc zákon pamatuje i na případy, kdy zákon na ochranu před výpovědí je aplikován pouze částečně.

Při všech jmenovaných výhodách existuje ale také řada záporů při koupi společnosti v konkurzu. Na prvním místě je třeba jmenovat časový tlak. Koupě společnosti z insolvence představuje zpravidla příležitost, která se nabízí jen po krátkou dobu. Po podání žádosti na zahájení konkurzního řízení ze strany správce konkurzní podstaty nebo věřitele má zpravidla správce konkurzní podstaty tři měsíce (tak dlouho mají zaměstnanci nárok na vyplácení mzdy v důsledku insolvence), aby podnik poznali, zhodnotili jeho výši majetku a závazky a zjistili pro existující závazky poskytnuté záruky a našli možné zájemce. Jestliže se pak nenajde realistická vyhlídka na sanaci společnosti, požádá správce konkurzní podstaty o obchodní řízení, a to většinou bezprostředně po zahájení konkurzního řízení. Pokud k tomu nedojde, začne vykazovat společnost jevy, které budou upozorňovat na jeho rozklad. Nejschopnější pracovníci si začnou hledat nové místo, zákazníci uzavírají smlouvy s jinými dodavateli atd. Novému zájemci o společnost tedy nezbývá příliš času uskutečnit Due Diligence, aby poznal společnost, a vyjednat smlouvu o koupi společnosti. K tomu přistupuje ještě okolnost, že správce konkurzní podstaty, který společnost také blíže nezná, se musí spolehnout na informace, které mu poskytuje management, nebo které lze odvodit z dokumentů společnosti. Následné smlouvy o prodeji podniku jsou pak velmi tenké a celá transakce probíhá podle hesla "quick and dirty" (kvapně a ušmudlaně).

Další problém představuje v této souvislosti zajištění práv věřitelů. Oprávnění disponovat podnikem v konkurzu s ohledem na movité předměty ve společnosti dlužníka, které je třeba zpeněžit, není neomezené a obsahuje taková aktiva, na něž má třetí osoba právo vyřazení (Aussonderungsrecht). Takové právo zaručuje například výhradní vlastnictví, jak stanoví každý dodavatel ve všeobecných obchodních podmínkách. Tyto předměty nesmí správce konkurzní podstaty prodat a musí je vydat věřiteli na jeho vyžádání. O to nemají často věřitelé zájem, protože se pak musejí samy postarat o zpeněžení těchto předmětů. Disponovat těmito aktivy ale může správce konkurzní podstaty pouze se souhlasem věřitele.
Méně problematické je takové právo záruk, které poskytují oddělovací právo (Absonderngsrecht), to znamená právo na oddělené uspokojení věřitele. Do toho patří v praxi velmi rozšířený převod záruk nebo oddělení záruk. Movité předměty, na něž byly uvaleny takové záruky, může správce konkurzní podstaty dobře zhodnotit (a kupující si tak zajistit majetek ničím nezatížený), musí pouze zisk z prodeje předmětů odvést odpovídajícím způsobem na zajištěného věřitele a nesmí ho převést do konkurzní podstaty. U movitých předmětů to platí pouze tehdy, jestliže správce konkurzní podstaty má tyto předměty ve svém vlastnictví.

Zpravidla existuje zájem všech zúčastněných na konkurzním řízení, aby byl podnik dlužníka pokud možno co nejrychleji prodán. V praxi se stává poměrně často, že smlouva o prodeji podniku je vyjednána během zahajovacího řízení mezi zájemcem a předběžným správcem konkurzní podstaty, která je podepsána (bezprostředně) po zahájení konkurzního řízení.
Spolehlivost takového prodeje podniku z vlastnictví dlužníka bezprostředně po zahájení konkurzního řízení je však sporná. V usnesení o zahájení určuje konkurzní soud termín shromáždění věřitelů, kdy věřitelé rozhodnou na základě zprávy správce konkurzní podstaty o průběhu konkurzního řízení. Podle koncepce zákona se rozděluje zahájené konkurzní řízení do dvou částí. A to do doby do stanoveného termínu podání zprávy. V této době stanoví správce objem konkurzní podstaty. Druhá část představuje termín podání zprávy. V této době realizuje správce konkurzní podstaty rozhodnutí shromáždění věřitelů a zhodnocuje konkurzní podstatu. V termínu rozhoduje shromáždění věřitelů, zda podnik dlužníka má být zastaven nebo zda má pokračovat prozatím v činnosti. Shromáždění věřitelů může také pověřit správce, aby vypracoval plán konkurzního řízení. Uzavření podniku už před termínem podání zprávy je možné jen výjimečně vyžaduje souhlas výboru věřitelů, pokud takový existuje.

Zda je taková úprava zjevného zájmu účastníků řízení na pokud možno rychlém vydražení podniku skutečně smysluplná, je vedlejší. Smlouva o prodeji společnosti, kterou správce uzavřel před termínem podání zprávy, je ve vnějších vztazích také účinná. Sice nevzal v úvahu shromáždění věřitelů a vystavuje se nebezpečí náhrady vzniklé škody, avšak účinnost smlouvy, která byla uzavřená s kupujícím zůstává nedotčená. Obyčejně však v praxi smlouvy o prodeji společnosti předpokládají, že smlouva bude uzavřena s předpokladem, že ji odsouhlasí shromáždění věřitelů.
Po termínu, kdy je zpráva zveřejněna, je právní situace jednoznačná. V termínu, kdy je podána zpráva, stanoví shromáždění věřitelů na základě zprávy správce konkurzní podstaty cíle konkurzního řízení. Jestliže správce konkurzní podstaty má už v době konání shromáždění zájemce o společnost dlužníka, může shromáždění již vyslovit souhlas s prodejem. Jestliže jednání se zájemcem nepokročila tak daleko, že by bylo možné, aby shromáždění vyslovilo souhlas s touto smlouvou, může shromáždění věřitelů pověřit správce konkurzní podstaty, aby se pustil do přípravy prodeje společnosti. Shromáždění věřitelů může stanovit také podmínky, v nichž se může správce konkurzní podstaty pohybovat. Takovýmto usnesením převádí shromáždění věřitelů své rozhodovací kompetence vzhledem ke zhodnocení majetku dlužníka na správce konkurzní podstaty, který pak není zavázán požadovat v okamžiku skutečného prodeje souhlas výboru věřitelů nebo shromáždění věřitelů.

Dr. Thomas Menke
Baker & McKenzie LLP, Düsseldorf
M&A č. 5/2006, přeložil -kle-

Akcie vlastního zaměstnavatele si lze koupit, dostat je "darem" za odměnu či jako kompenzaci jisté části mzdy nebo získat od své firmy opci na jejich nákup a v případě příznivého vývoje jejich hodnoty na kapitálovém trhu dosáhnout zisků - to všechno jsou běžné možnosti pracovníků řady britských firem, které svým zaměstnancům nabízejí finanční podíl na společnosti. Ačkoli u nás jsou motivační akciové programy vnímány jako právo především manažerů podílet se na růstu hodnoty jimi řízené firmy (výjimkou jsou se širším pojetím některé komerční banky), britská zkušenost ukazuje, že stejný princip lze masově uplatnit i pro zaměstnance - nemanažery.
Ve Velké Británii jsou společnosti, jejichž pracovníci vlastní jistý podíl na firemním akciovém kapitálu. Nejde o sektor malý - v roce 2004 se obrat společností, které jsou vlastněné či spoluvlastněné svými zaměstnanci (pracovníky i manažery) pohyboval mezi 20 až 25 biliony liber. Má podobu celého spektra modelových schémat vlastnictví, od družstev až po manažerské opce v kombinaci přímých i nepřímých forem finanční účasti na firmě. Nejde však jen o tradičně konzervativní Velkou Británii, kde tato vlastnická schémata prorazila při masivní privatizaci během osmdesátých let minulého století. Například v Japonsku podle výzkumu tamějších firem vyvolal jen sám fakt vlastnictví akcií zaměstnanci růst produktivity práce v hodnotě osm až devět procent. Za léta 1960 až 1992 zde tento sektor zvýšil svůj podíl na celkovém počtu firem ze 4,4 procenta na 95,9 procenta. Narozdíl od Británie či USA zde však neexistují v této souvislosti žádné daňové úlevy. Studie z USA zase prokazují, že na rostoucí produktivitě u takovýchto firem se podílí zčásti i eliminace tzv. free riders (pracovníků, kteří nepracují s plným nasazením a spekulují s tím, že jako součást skupiny dostanou lepší mzdu, než kdyby jim byla odměna stanovována individuálně).
Ekonom 11. 5. 2006