Podle představ těchto našich spoluobčanů, podporovaných pokryteckými levicovými politiky a radikální levicovou mládeží, by nejlépe bylo nad těmito vesnicemi a osadami vypustit balóny s nápisy „Pozor, objížďka“. A rakety, vyslané teroristy či diktátory proti civilizaci, v níž žijeme, budou poslušně uhýbat, a když budou takové balóny všude, tak nakonec se budou vyhýbat celému Česku.
Pravda, nápisy budou muset být v jazycích těchto zemí, které zároveň budou muset přizpůsobit technologii svých raket tak, aby dokázaly včas přečíst, co je na balónu. To už ale někdo nějak zařídí, to už se obyvatel, politiků či zpovykané mládeže netýká. Že teroristé či východní diktátoři nejsou jenom dotěrným hmyzem, obtěžujícím naše spokojené životy, že uzavřít s nimi „handl“, aby si vybírali mezi lidmi, na které budou útočit a na které nikoliv, není z podstaty konfliktu možný, to už obyvatele našich vesnic nezajímá.
Nezajímá je, že nejde o vůli či nevůli vládců či vlád, ale o ambice celých civilizačních kruhů a kultur, jejichž pojímání smyslu a poslání života a jiné vidění světa, jiné vidění toho, co člověk „dal - má dáti“, tvoří a neustále prohlubuje bariéry, které je oddělují od té části lidstva, k níž patříme my a jejíž pojímání života považujeme za úspěšnější.
Obyvatelé našich obcí, bránící se výstavbě radarů, majících včas zastavit nebo alespoň odhalit, rakety určené ke zničení naší civilizace, si vůbec neuvědomují, že pro fanatického islámského nebo severokorejského, či jiného útočníka je vesnička na Rokycansku nebo v Brdech stejně nepřátelským hnízdem, jako kterékoliv jiné místo v Evropě či Americe, a nic se s tím nedá dělat. A to proto, že život lidí v těchto vesničkách, přes své peripetie či nedostatky, je stále tisíckrát šťastnější, alespoň podle našich zkušeností a měřítek, než život ve vesničkách v zemi, odkud jsou nebo mohou být rakety vypáleny. Našim vesničanům je tedy co závidět a proč je nenávidět.
Obyvatelé českých vesniček jako kdyby zapomněli, že to nebyla raketová základna na Manhattanu, ale mrakodrapy Světového obchodního centra, na které arabští teroristé zaútočili. Jako kdyby venkované nikdy neslyšeli o bombových útocích na náměstích, na tržištích, na nádražích, v moskevském divadle, na plážích v exotických letoviscích nebo egyptské písečné poušti. Jako kdyby nevěděli, že v souhrnu všech teroristických útoků bylo zasaženo jen pramálo vojenských cílů, zato daleko spíš směřovalo ničení proti obyčejným lidským životům. A lhostejno jestli bohatých či chudých, hlavně šlo o to, aby to byli lidé reprezentující tu druhou stranu světa, náležející do okruhu ať již křesťanské či židovské nebo sekulární kultury. Přání obyvatelů Trokavce a Vísky s Příkosicemi, nemít ve svém okolí varovný radar či dokonce raketovou základnu, na tom nic nezmění – terčem totiž zůstávají dál.
Přání z Rokycanska a z Brd, podporované pokrytectvím politické levice, nemůže nic změnit na tom, že celý svět stojí tváří v tvář přímočařejšímu a nelítostnějšímu nebezpečí, než to, na něž jsme dosud byli zvyklí. Jde o takové pojímání smyslu života, v němž se nijak nezavrhuje směňování životů, svých i cizích, za dosažení kýžených cílů vlastní civilizační dominace, byť i za cenu zničení ostatních, pokojně žijících civilizací, či dokonce vůbec všeho. Je to pojetí zpochybňující absolutní hodnotu života a jeho nedotknutelnost, vyznávající autoritu bolesti a síly, a ani trochu nesdílející gentlemanskou dohodu těch společenství, která naopak násilí a obětování ať už jakéhokoliv života, jako prostředek k prosazování byť i sebesprávnější věci, odsuzují.
Vůbec není rozhodující, zda se takové životní postoje, a z toho vyplývající myšlení, dědí výchovou či vírou, ať už jakoukoliv a pocházející odkudkoliv, nebo zda jde o důsledek frustrace a zoufalství, či nějaké patologické deformace. Ale jsou tady, a přání obyvatel Trokavce a Vísky s Příkosicemi, a jistě přibudou ještě další, odmítat podílet se na obraně proti tomuto nebezpečí, je jako s úsměvem idiota kráčet cestou vstříc sebevraždě.
Autor je publicista.
