Za minulého režimu jsme si byli rovni zejména v nedostatku, tvrdí přední sociolog Miloslav Petrusek. O to hůř dnes Češi snášejí rozdíly mezi bohatými a chudými.

"Minulou společnost ovládal především strach, ta současná je zase ovládána extrémní svobodou,“ dodává profesor Petrusek.

HN: Stačilo dvacet let na to, abychom si zvykli na změny, které přinesl 17. listopad?

Nepochybně. Na konzumní životní styl jsme si zvykli už po pár letech. Konzum je totiž pro lidi příjemný a zvykají si na něj velice snadno.

HN: Platí to i o generaci, která v minulém režimu prožila většinu života?

Ta generace, která dnes již dožívá, si samozřejmě pořád nese své návyky z dob minulých. Ale spotřební společnost nutí i tyto babičky a dědečky, aby místo na chalupu šli s vnoučaty do nákupního centra.

HN: Je tedy ještě rozdíl mezi českou společností a společnostmi, které si komunismem neprošly?

Já to dědictví pozoruji v tom, že zdejší lidé mnohem hůře snášejí rozdíly mezi bohatými a chudými. Ještě nějakou dobu potrvá, než si zvykneme na obecný zákon, že všechny společnosti jsou a vždy byly založené na nerovnosti.

HN: Takže je pořád patrný pozůstatek někdejší ideologie, která usilovala o vytvoření rovnostářské společnosti?

Do značné míry ano. Před listopadem jsme si totiž v nedostatku byli skutečně rovni. Další příčinu vidím v tom, že sociální rozdíly se po revoluci objevily velice rychle. A vznik vrstvy takzvaných nových boháčů byl spojen s pochybnostmi, zda tito lidé získali své jmění legálně či mravně. 

Speciál iHNed.cz k výročí pádu železné opony - čtěte ZDE

Portál Nezapomeňte.cz - Jaké to bylo před rokem 1989 - čtěte ZDE  

HN: Přenáší se tohle vnímaní sociálních rozdílů i na mladší generace?

Myslím, že je to celkem zjevné. Projevuje se to například na školách, kde se děti snaží mít stejné oblečení. A ty, které nemají na sobě něco značkového, jsou handicapovány.

HN: Je pravda, co tvrdí mnoho šedesátníků, že za komunismu byli lidé k sobě přátelštější?

Podle toho, koho se ptáte. Například vztahy na venkově byly s největší pravděpodobností solidárnější. Sousedé si vzájemně vypomáhali, například když stavěli domy. Jinde se ale zase lidé vzájemně špiclovali, udávali a měli ze sebe strach.

HN: Jak se tyto způsoby chování změnily po revoluci?

Ten hlavní rozdíl vidím v tom, že se lidé začali navzájem vzdalovat a uzavírat se do sebe. Klasickým příkladem je výstavba honosných izolovaných sídel nebo takzvaných satelitních městeček, což je vlastně soubor pevností. Obyvatelé si tam staví velké zdi, aby na sebe neviděli. Někteří už do svých domovů létají rovnou vrtulníkem. Když jsem tento způsob soužití viděl poprvé před sedmnácti lety v Itálií, neuměl jsem si představit, že by to někdy dorazilo i k nám.

HN: Za komunismu lidé neměli potřebu žít izolovaně?

Ne v takové míře. V minulém režimu jsme neměli jeden před druhým tolik co skrývat. I když lidé jezdili na chaty, což byla také jistá forma izolace, pořád tam měli průhledný plot, aby si mohli povídat se sousedem.

HN: Procento rozvádějících se párů stouplo od roku 1989 téměř dvojnásobně. Čím je to způsobeno?

Souvisí to částečně s těmi známými věcmi, jako jsou zvýšené nároky v zaměstnání, kvůli nimž je jeden z partnerů natolik zatížen, že druhý je v manželství nespokojen. Důvodem je ale také celková proměna hodnot, která přišla s koncem minulého režimu. Zejména hodnota partnerské věrnosti jako by ztratila na ceně. Přitom věrnost je stále předpokladem dlouhodobého soužití.

HN: Pozorujete tu změnu hodnot i v dalších oblastech?

Snad ve všech. Můžeme například uvést dnes často užívané rčení, že již neexistují špinavé peníze. Jinými slovy, že přípustné jsou už i ty způsoby vydělávaní, které byly dříve mravně nečestné. Další věcí je slušnost. Masaryk říkal, že slušnost je základem fungování demokratické společnosti. My jsme ale od té slušnosti trochu ustoupili.

HN: Takže před rokem 1989 hrála slušnost větší roli?

Až tak se to říci nedá. Skutečností ale je, že v minulém režimu pořád ještě doznívaly některé způsoby chování, které si společnost osvojuje celá staletí. Například úcta ke starším nebo úcta k učiteli. To ani v komunistickém režimu nepominulo. A dnes si sedmdesát procent učitelů stěžuje, že ztrácí respekt.

HN: Nedá se jim odpovědět jednoduše tím, že dnešní učitelé si už ten respekt neumějí získat?

To by bylo demagogické. Když jsme chodili do školy my, tak učitel měl respekt bez ohledu na to, zda se nám líbil nebo ne.

HN: S čím potom ta změna souvisí?

Je to dáno tím, jak stoupá hodnota jednotlivce. Lidé si říkají: "Já jsem prostě někdo. Nebudu se před nikým sklánět." Zatímco minulou společnost ovládal strach, ta dnešní je ovládaná svobodou. Ale svobodou, která jde až do krajností. Lidé mají zkrátka představu, že všechno je dovoleno.

HN: Takže se celkově vytrácí úcta k autoritám?

To rozhodně. V minulém režimu byla například neformální, utajovaná, ale přesto přežívající úcta k Masarykovi. Masaryk se četl i za komunismu. Dnes sice vychází, ale už se nečte.

HN: Týká se to například i vztahu ke kultuře?

V určitém smyslu ano. Kulturní nabídka je dnes samozřejmě mnohem větší a svobodnější. Možností máme nesrovnatelně více, jenomže je moc nevyužíváme. Když se na koncertech vážné hudby rozhlédnete po hledišti, vidíte téměř jen šedivé vlasy. Publikum zestárlo a není jisté, zda ho bude mít kdo vystřídat.

Vladimír Šnídl


Miloslav Petrusek se věnuje sociologii od začátku šedesátých let. Za normalizace spolupracoval s brněnskou disidentskou skupinou Prameny při vydávání překladů sociologické literatury. Po revoluci patřil mezi zakladatele Fakulty sociálních věd UK, kde byl v letech 1991 – 1997 dvakrát děkanem, později byl také prorektorem UK. 

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist