Personalisté se stále častěji setkávají se syndromem psychického vyhoření

V posledních letech v průmyslových zemích narostl počet lidí, u kterých se projevuje syndrom vyhoření, a to do takové míry, že se už stal makrosociálním problémem. Více než dříve si lidé stěžují na to, že se cítí permanentně unaveni z práce, že je práce už netěší, cítí se vyčerpáni tělesně i duševně, neradi konstatují, že je už v práci nic nového nenapadá, jsou celkově apatičtí, skleslí a zatrpklí, nic je netěší jako dříve, včetně třeba i jejich koníčků.

V nejlepším případě se stávají lhostejnými. V horších případech mohou být až cyničtí. Mají pocit, že vyčerpali, ne-li všechnu, tak většinu své životní síly, nejsou schopni se již pro nic nadchnout.

V extrémních případech vede pocit vyhoření i k smrti: buď jedinec nemá sílu vzdorovat potížím všedního života nebo nemocem a jeho život končí vysílením, někdy dotyčný ukončí svůj život sám.

Syndrom vyhoření není žádné novum

Informace o syndromu vyhoření se začaly objevovat před zhruba deseti lety ve spojitosti s manažery a podnikateli, kteří byli natolik absorbováni "mlýnem" svých aktivit, že se dostali do jeho soukolí a to je pak vyvrhlo zcela vyčerpané a totálně unavené.

Vedle zpráv o tom, že syndromem vyhoření trpí dříve mocní manažeři v Americe, v Japonsku či v Německu, se začaly objevovat zprávy o lidech se syndromem vyhoření také u nás. A ukázalo se také, že vyhoření není sice jev masový, nicméně je to jev dosti častý. Nejen u manažerů a podnikatelů, ale také třeba u učitelů.

Společenské změny, které u nás nastaly před dvaceti lety, s sebou přinesly mimo jiné svobodu ve vyjadřování názorů, a vedly tudíž i k větší otevřenosti lidí hovořit nejen o věcech veřejných, ale také o svých vnitřních pocitech, myšlenkách, starostech a problémech.

Posun vědomí lidí nastal i v poměru k psychickým problémům. U nás sice není taková situace jako ve středních vrstvách v amerických městech, kde každý druhý jejich příslušník chodí k psychiatrovi (což je tam dokonce svého druhu móda). Ale dnes už se u nás málokdy vyskytne situace, kdy si lidé myslí o člověku, který navštěvuje psychiatra, že není normální, že je nějak podivný. Viděno z tohoto hlediska: i kdyby dnes lidí se syndromem vyhoření byl stejný počet jako dříve, s tímto syndromem by se jich tajilo daleko méně, možná jenom minimum.

Vyhořelých přibývá

Potíž je však v tom, že počet lidí trpících syndromem vyhoření stále narůstá. Jistěže to lze připsat dnešní uspěchané moderní době, která s sebou nese nutnost pracovat stále více a déle, a to nejen v případě, že někdo chce vyniknout nad jiné jako podnikatel, ale třeba jenom proto, aby si udržel svoji současnou pozici v práci.

K tomuto permanentnímu napětí se pak samozřejmě připojuje i zvýšená dávka stresu, kterou s sebou nese současné krizové období v ekonomice s propouštěním z práce, zvýšenými nároky v zaměstnání bez zvýšení odměny za práci, a dokonce snižování platů atd.

Syndromem vyhoření už dávno netrpí pouze bílé límečky

Znepokojujícím úkazem zvláště v posledních letech, na který už začali poukazovat psychologové práce v západní Evropě a ve Spojených státech amerických, je navíc to, že výskyt syndromu vyhoření se šíří z prostředí "bílých límečků" směrem dolů, do vrstvy námezdně pracujících, a to spíše těch se střední a vyšší kvalifikací.

Poměrně nedotčeni zůstávají zatím manuální dělníci s nízkou kvalifikací - ti jsou ovšem ohroženi jinak. Ne sice syndromem vyhoření, ale tím, že při redukci počtu pracovních sil, když podnik nemá zakázky, jsou ve většině případů první na řadě při propouštění.

Výzkumy řeknou více

Syndrom vyhoření se však o to více projevuje, jak ukázaly např. psychologické a lékařské výzkumy mezi zaměstnanci největší rakouské ocelárny VOEST-Alpine v Linci.

Výzkum tady ukázal vysoký výskyt syndromu vyhoření u pracovníků, kteří ve služební hierarchii zaujímají pozici uprostřed sendviče, tedy mezi vrcholovým managementem a mezi lidmi, které řídí a kteří jsou jim podřízeni. Tito lidé, tak zvané "modré límečky" - tedy vedoucí provozů, dílen, úseků čili příslušníci střední vrstvy společnosti - jsou totiž vystaveni tlaku shora i zdola, kterému sice musejí odolávat za všech časů, ale v ekonomicky složitých dobách je to pro ně dvojnásob frustrující. Proto se cítí nadměrně a neustále unaveni.

Jak syndromu vyhoření čelit?

Když členové výzkumného týmu seznamovali se svými analýzami a poznatky personální manažery ve vedení firmy, ukázalo se, že v mnoha případech u pracovníků trpících vyhořením došlo k citelnému zhoršení výkonu a kvality jejich práce. Jsou nervózní, svoje stavy přenášejí, byť nechtěně, i na své blízké doma a mají značné zdravotní potíže, včetně srdečních onemocnění, což si v některých případech vyžádalo hospitalizaci.

Jestliže moderní manažerské teorie hlásají, a to v souladu s pravdou, že v moderní společnosti je hlavní a nejdůležitější výrobní silou člověk a že cesty ke zvyšování efektivnosti a produktivity výroby je nutno hledat právě v jeho iniciativě, je existující nový trend opravdu na pováženou. Tím spíše, že k jeho zastavení anebo oslabení nejsou doposud k dispozici zatím žádné účinné prostředky. Přitom jde o trend, který jistě nezůstává omezen jen na západní Evropu a Ameriku, ale stále častěji se s ním setkávají i v Asii.

Jak se syndromu vyhoření pokoušejí čelit odborníci v Linci? Tým psychologů a lékařů navrhuje, aby během několika měsíců firma VOEST-Alpine vypracovala programy péče o zaměstnance (Vorsorgeprogramme) se speciálním zaměřením na osoby trpící nebo ohrožené syndromem vyhoření. Součástí programu mají být i kurzy, které tyto zaměstnance budou instruovat, jak svou situaci prezentovat doma, v rodinném prostředí, a také kurzy pro tyto rodinné příslušníky, kteří by psychické rozpoložení vyhořelého člena rodiny měli lépe chápat, a ne je ztěžovat.

Dobrou snahu pomoci je u výzkumného týmu v Linci třeba ocenit. Jenže nejsou jím navrhovaná opatření jenom pilulkou, která utiší bolest, zatímco příčina nemoci zůstane nedotčená?