Koroze (nejen) manažerského charakteru

Americký sociolog Richard Sennett je jedním z těch odborníků, kteří již nějakou dobu upozorňují na prohlubující se problémy kapitalismu. Také jeho hlas je však hlasem volajícího na poušti. Ve své knize nazvané The Corrosion of Character, s podtitulem The Personal consequences of work in the new capitalism (poprvé vyšla již v roce 1998), Sennet využívá v podstatě etnografických metod a na příkladech několika lidských příběhů ukazuje, co moderní kapitalismus dělá s lidmi.

Podstatné je právě ono slovo příběh, neboť významnou součástí toho, co se jednotlivcům děje, je naprostá fragmentace jejich osobního příběhu. Ukazuje se, že "kariéra" ve smyslu soustavné životní dráhy v současné době ztrácí smysl, stejně jako řada dalších věcí, včetně oné proslulé "protestantské pracovní etiky". V režimu, jehož instituce se rychle mění, je absurdní chtít pracovat dlouho a poctivě pro zaměstnavatele, jehož jediným cílem je to celé nakonec prodat a jít dál. Jak se za těchto okolností "vypracovat", jak dát svému životu smysl, to je ústřední téma Sennettových úvah.

Moc bez autority

Sennett prostřednictvím konkrétních případů upozorňuje na některé pasti soudobého kapitalismu. Jednou z nich je tolik oslavovaná flexibilita, jež vede ke zrádné představě o větší volnosti, zatímco vytváří chaos a zároveň takové možnosti kontroly, o jakých se dřív nikomu ani nesnilo.

Další takovou pastí je týmová práce. Podle Sennetta se tak formuje prostředí, kde je sice přítomna moc, ale chybí autorita: šéf není někdo, kdo ví, co se má dělat, a říká to ostatním, ale "lídr", který je stejně jako ti ostatní "obětí" neustálých změn, za něž není odpovědný. S představou "týmu" souvisí i snaha eliminovat nesouhlas či výhrady: takové chování je považováno za nedostatek ochoty ke spolupráci s potenciálními následky. Zmínka o zděšení, jaké představa týmové práce vyvolala mezi zaměstnanci jisté americké firmy, z nichž většina byli vietnamští přistěhovalci - protože jim to až příliš něco připomínalo -, nepotřebuje komentář.

Risk za každou cenu

Také odvaha riskovat, v současné době tolik zdůrazňovaná jako nepostradatelná vlastnost, je více než sporná, pokud se nepojí s odpovědností. Problém je nejen v argumentaci. Když Joseph A. Schumpeter psal o kreativní destrukci, kterou uskutečňuje podnikatel, bylo to ve smyslu hrdinů velkých románů 19. století, kteří byli ochotni vsadit vše, aby naplnili své vysoké ambice. Jenže romanopisci jako Stendhal, Balzac nebo Dostojevskij líčili výjimečné postavy, zatímco nyní má být každodenní život na ostří nože něčím, co je normální a běžné.

Hrdinové navíc měli jasný cíl. Julián Sorel se chtěl zařadit do vyšší společnosti, Odysseus chtěl domů. Jaké mají být důvody dnes? "Moderní kultura rizika je pozoruhodná v tom, že neschopnost se pohnout je považována za známku selhání, stabilita pak jako by znamenala téměř smrt zaživa," píše Sennett. To je důvod, který nakonec nutí lidi riskovat, přestože naděje na to, že uspějí, jsou realisticky vzato malé. Až příliš mnoho jich tak riskuje ve snaze získat "hlavní cenu" v systému, kde vítěz bere všechno - místo aby sledovali produktivní alternativy.

A s tou odpovědností... Nelze si nevšimnout, že v řadě oborů předchozí trajektorie plná neúspěchů pro zaměstnavatele znamená méně než kontakty a sítě. "Ti nejúspěšnější se vyznačují schopností odkráčet od zpackané práce, aniž by to je samotné nějak poznamenalo, a nechat ostatní, aby si to vypili." Trik spočívá v tom, že se vyhnou konečnému účtování. Prostě "nenechat nic na sobě", jak říká jedna ze Sennettových respondentek.

Jeden ze zajímavých postřehů se v této souvislosti týká znevýhodnění starších zaměstnanců. Nemá to co dělat s výkonem, ale s nahromaděnými zkušenostmi a určitými návyky. Jak ukazují sociologické výzkumy, "mnozí mladší zaměstnanci jsou tolerantnější k přijímání špatných příkazů". To z nich nepochybně činí dobré týmové hráče... Pro ty starší je naopak nesnesitelný pocit, že to, co bylo, se prostě nepočítá, že by měli začínat neustále znovu od nuly.

Vítězství pokřivených charakterů

Příznačné je, že společným rysem těch, kteří v uvedených kategoriích vítězí - kteří se vyznačují největší flexibilitou, největší ochotou riskovat a schopností spolupracovat s kýmkoliv - je to, že jim vlastně nezáleží na ničem, což je rys, jenž bychom ve kterékoliv dřívější době označili za patologický.

Sennett to sice přímo neříká. Tento dojem ale prostupuje celým jeho textem, nejzřetelněji potom v závěru knihy, když propojuje své pozorování propuštěných inženýrů z IBM, kteří se snaží najít nějaký hlubší smysl v tom, co je nečekaně postihlo, a "nových vládců" tohoto světa rokujících na fóru v Davosu, kteří se v chaotickém světě pohybují jako ryby ve vodě a to jediné, z čeho mají strach, je organizovaná konfrontace. "Systém moderního kapitalismu vyzařuje neosobní lhostejnost," píše Sennett. Nesnesitelnost tohoto stavu pro stále větší množství lidí však v sobě skrývá potenciál změny.

Jedním z nezamýšlených důsledků moderního kapitalismu je podle něj například i to, že posílil hluboký význam místa, vzbudil v lidech touhu po vzájemném společenství. Absence důvěry a závazku, povrchnost, strašák toho, že se nám nepodaří se v životě "něčím stát", že se nedokážeme etablovat prostřednictvím své práce - tyto podmínky vedou lidi k tomu, aby hledali nějakou jinou scénu, kde mohou projevit vztah a hloubku.

Jak tedy dál? Ukazuje se, že ani ty nejflexibilnější trhy nemohou v žádném případě fungovat ve vzduchoprázdnu. Místo - v geografickém smyslu - hraje roli, a rozhodně nemusí jít jen o investiční rozhodnutí. Nabízí se tedy možnost snažit se kontrolovat působení nového kapitalismu zvenčí - musí ale jít o něco jiného než o pouhé omezování. Uplatňování vnějších norem chování velice často vede ke vnitřním reformám, a už jenom proto, že onen svět sítí je tak amorfní a nestálý, by vnější normy zodpovědného chování mohly předestřít korporaci, jak by se měla chovat.

Jedno je ale podle Richarda Sennetta jisté. "Pokud dochází ke změnám, dělo se to vždy na zemi mezi lidmi, kteří hovoří z vnitřní potřeby, spíše než prostřednictvím masových povstání. Jaké politické programy z těchto vnitřních potřeb vyplynou, to prostě nevím. Ale vím, že režim, který lidem neposkytuje žádné hlubší důvody k tomu, aby jim na sobě navzájem záleželo, si nemůže dlouho udržet svoji legitimitu."

Ve spolupráci s časopisem Moderní řízení

"Ti nejúspěšnější se vyznačují schopností odkráčet od zpackané práce, aniž by to je samotné nějak poznamenalo, a nechat ostatní, aby si to vypili."